Sue Grafton

Sue Grafton

H… jako Hrozba

1

Když o tom znova přemýšlím, je těžké říct, zda špatnou morálku v Kalifornské pojišťovně způsobila násilná smrt jednoho z odhadců škod nebo přeložení Gordona Tita, „odborníka pro racionalizaci práce a efektivnost provozu“, z pobočky v Palm Springs na naše oddělení, kde měl posílit firemní zisky. Obě události přispěly ke všeobecnému neklidu mezi zaměstnanci společnosti a dotkly se mě mnohem víc, než bych kdy čekala, protože jsem do té doby byla s firmou spjata jen velmi volně. Když jsem zpětně listovala kalendářem, našla jsem stručnou, tužkou psanou poznámku o schůzce s Titem, jehož příjezd byl v době Parnellovy vraždy očekáván každým okamžikem. Po našem prvním setkání jsem k tomu dopsala „pěknej blbec!“, čímž jsem svůj vztah k němu výstižně shrnula.

Byla jsem tři týdny pryč, protože mě jedna firma v San Diegu požádala, abych něco zjistila o podezřelé minulosti jednoho z jejích ředitelů. Musela jsem kvůli tomu jet na druhý konec Kalifornie, a když jsem toho pátečního odpoledne vyšetřování dokončila, měla jsem v kapse šek na spoustu dolarů. Mohla jsem v San Diegu zůstat na víkend na účet společnosti, ale z nevysvětlitelných důvodů jsem se probudila ve tři hodiny ráno a zachvátil mě stesk po domově. Měsíc, velký jako talíř, se opíral o balkón za mým oknem a tak zářil, že by se pod světlem, které z něj dopadalo na mou tvář, skoro dalo číst. Ležela jsem, pozorovala chvějící se stíny palmových listů na stěně a cítila, že ze všeho nejvíc chci být ve své vlastní posteli. Už mě unavovaly hotelové pokoje a rychlá občerstvení cestou. Unavovalo mě trávit čas s lidmi, které dobře neznám nebo o kterých si myslím, že už je nikdy neuvidím. Vstala jsem z
postele, oblékla se a naházela si všechny věci do cestovní tašky. O půl čtvrté jsem zaplatila hotel a o deset minut později se už řítila po dálnici číslo 405 na sever do Santa Terezy ve svém novém (ojetém) volkswagenu broukovi, světle modrém sedanu z roku 1974, s jediným maličkým škrábancem na levém zadním nárazníku. Skvělý kousek.

V tuhle hodinu se dálnice v okolí Los Angeles teprve začínají zaplňovat. Provoz nebyl velký, ale z každého nájezdu sem přijíždělo jedno nebo dvě auta, v nichž lidé mířili na sever do práce. Byla ještě tma a vzduch příjemně chladil, nad krajinou se vznášela přízemní mlha jako obláčky kouře. Napravo se tyčily hory a hloučky domů roztroušené po krajině nevykazovaly žádné známky života. Světlo dopadající z lamp podél dálnice vypadalo téměř strašidelně a město v dálce majestátně a poklidně. Vždycky cítím spřízněnost s těmi, kteří v takovou hodinu cestují, jako bychom se všichni společně podíleli na nějaké nezákonné činnosti. Mnozí řidiči měli obrovské umělohmotné kelímky s kávou. Někteří se dokonce při řízení dokázali cpát produkty stánků s rychlým občerstvením. Ze stažených okýnek okolo mě vždycky prosvištěla pulzující hudba, která hned zase utichala, jak auta mizela v dálce a
přejížděla z jednoho pruhu do druhého. Mrkla jsem do zpětného zrcátka a spatřila za sebou nějakou ženu v kabrioletu, z níž sršela energie, a která si rozverně zpívala spolu s rádiem, zatímco se jí vítr proháněl ve vlasech. Cítila jsem záchvěvy čisté radosti. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jsem si najednou uvědomila, jak jsem šťastná. Život byl fajn. Byla jsem svobodná, měla dost peněz v kapse a taky dost benzínu, abych se dostala domů. Nikomu jsem se nemusela zodpovídat a neměla žádné závazky. Byla jsem zdravá, fyzicky v pohodě, plná energie. Pustila jsem si rádio a přizvukovala sboru v „Amazing Grace“, což se k té situaci zrovna nehodilo, ale byla to jediná stanice, kterou jsem byla schopná naladit. Pak začal cosi blábolit evangelický kazatel a než jsem dojela do Ventury, byla moje duše skoro spasená. Jako obvykle jsem zapomněla, jak často jsou návaly dobré nálady předzvěstí špatných zpráv.

Obvyklých pět hodin jízdy ze San Diega se scvrklo na čtyři a půl, takže jsem se do Santa Terezy dostala krátce po osmé. Pořád jsem se cítila tak zvláštně. Rozhodla jsem se nejdřív zaskočit do kanceláře, nechat tam psací stroj a kufřík plný poznámek, než zamířím domů. Chtěla jsem se po cestě zastavit v supermarketu a nakoupit přesně tolik věcí, abych přežila následující dva dny. Jakmile doma vyložím svůj cestovní pytel, chtěla jsem skočit pod sprchu, a potom spát rovných deset hodin a vstát přesně včas na to, abych šla k Rosii přes ulici zakousnout něco k večeři. Není nic zvrácenějšího, než strávit den sama v posteli. Vypnu si telefon, nechám jen záznamník, který bude nahrávat vzkazy, a na dveře připíchnu lístek s nápisem „Nerušit“. Nemohla jsem se dočkat.

Čekala jsem, že parkoviště před budovou, kde mám kancelář, najdu opuštěné. Byla sobota ráno a obchody v centru města neotvírají dřív než v deset. Proto mě překvapilo, že tu je dav lidí a spousta policistů. Ze všeho nejdřív mě napadlo, že se tady natáčí film a oblast je odříznutá, aby mohla kamera jet bez překážek. Ulici lemoval houf přihlížejících a ve vzduchu se vznášela nuda, která obvykle rutinu natáčení doprovází: Pak jsem si všimla pásky ohraničující místo zločinu a moje smysly vyhlásily poplach. Protože bylo parkoviště nepřístupné, našla jsem si místečko u obrubníku. Vytáhla jsem z kabelky zbraň a schovala ji do kufříku na zadním sedadle, zamkla dveře auta a vydala se k uniformovanému příslušníkovi, který stál nedaleko kiosku. Zkoumavě na mě pohlédl, když jsem se k němu blížila, a snažil se přijít na to, jestli tam mám co dělat. Byl to pohledný muž okolo třicítky s protáhlou úzkou
tváří, oříškovýma očima, uhlazenými kaštanovými vlasy a malým knírkem. Zdvořile se usmál a odhalil tak uštípnutý kousek předního zubu. Buď se porval, nebo používal řezáky k tomu, před čím ho jeho matka varovala, když byl ještě dítě. „Co pro vás mohu udělat?“

Zírala jsem na třípatrovou omítnutou budovu, v jejímž přízemí byly většinou obchody a nad nimi kanceláře. Snažila jsem se vypadat jako zákonů dbalý občan a ne jako nezávislý soukromý detektiv se sklonem k drobným lžím. „Dobrý den. Co se stalo? Pracuju v tom domě a doufala jsem, že se dostanu dovnitř.“

„Zabalíme to tu asi za dvacet minut. Máte tam kancelář?“

„Patří k pojišťovacímu komplexu na druhém patře. O co jde, vloupání?“

Oříškové oči mě pozorně zkoumaly a všimla jsem si, že příslušník zpozorněl. Neměl v úmyslu šířit informace, dokud nevěděl, kdo jsem. „Mohl bych vidět vaše doklady?“

„Samozřejmě. Jen si vyndám peněženku,“ řekla jsem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že hodlám vytáhnout zbraň. Policajti na místě činu bývají podráždění a zjevně nemají rádi prudké pohyby. Podala jsem mu peněženku otevřenou na kalifornském řidičském průkazu s fotokopií licence soukromého detektiva ve vedlejší přihrádce. „Byla jsem venku z města a chtěla jsem tu nechat pár věcí, než pojedu domů.“ Sama jsem kdysi bývala policistkou, ale pořád mám tendenci bez vyzvání sdělovat pikantní novinky, do kterých nikomu nic není.

Prohlížel je jen krátce. „No, pochybuju, že vás pustí dovnitř, ale můžete se zkusit zeptat,“ usoudil a ukázal směrem k detektivovi v civilu, který měl v ruce desky plné papírů. „Zkuste to u seržanta Hollingsheada.“

Pořád jsem netušila, co se děje, takže jsem to zkusila znovu. „Vloupal se někdo do zlatnictví?“

„Vražda.“

„Vážně?“ Rozhlédla jsem se po parkovišti a spatřila hlouček policistů pracujících v místě, kde zřejmě leželo tělo. Nic moc jsem na tu dálku neviděla, ale soustředila se tam většina činnosti. „Komu byl případ přidělen? Není to náhodu nadporučík Dolan?“

„Ano, je. Můžete zkusit mobilní policejní laboratoř, jestli s ním chcete mluvit. Viděl jsem, jak tam před pár minutami mířil.“

„Díky.“ Přešla jsem přes parkoviště a pohledem sledovala zdravotníky, kteří právě balili. Policejní fotograf a chlápek se zápisníkem, kteří dělali záznam z místa činu, měřili vzdálenost od nízkých okrasných keřů k oběti, která ležela tváří k chodníku a kterou jsem teď už viděla. Podle velikosti bot to vypadalo na muže. Někdo přikryl tělo plachtou, ale čouhaly z ní ven boty značky Nike, podpatky rozevřené do tvaru písmene V.

Objevil se. nadporučík Dolan a zamířil ke mně. Když se naše trasy proťaly, potřásli jsme si automaticky rukama a vyměnili si zdvořilosti. Pokud jde o něj, nemá smysl ho obtěžovat otázkami. Řekne mi tolik nebo tak málo, jak se mu bude v jeho drahocenném čase hodit. Zvědavost ho jen víc zatvrdí a naléhání jenom posílí jeho vrozenou svéhlavost. Nadporučík Dolan byl muž blížící se k šedesátce a podle toho, co jsem slyšela, neměl moc daleko do důchodu. Plešatěl, měl naducané tváře a nosil zmuchlaný šedý oblek. Obdivuju se mu, přestože si náš vztah za ty roky prošel i nepřátelskými obdobími. Nemá soukromé detektivy zrovna v lásce. Považuje nás za zbytečný, i když tolerovatelný druh, a to ještě jen v případě, že se držíme mimo jeho rajón. Jako policista je pohotový, pečlivý, neúnavný a velmi inteligentní. Ve společnosti civilistů je obvykle studený, ale při práci se svými kolegy jsem u něj zahlédla z
námky vřelosti a velkorysosti, díky nimž byl vůči svým podřízeným loajální; těmito vlastnostmi však na mě nikdy příliš neplýtval. Toho rána se ale zdál být poměrně přátelský, což je vždycky znepokojivé.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se nakonec.

„Nevíme. Ještě jsme ho neidentifikovali. Chcete se podívat?“ Pohnul hlavou, čímž naznačil, že ho mám následovat, a vydal se k mrtvému. Ucítila jsem, jak mi srdce bije až v krku, a do obličeje se mi nahrnula krev. V jednom z těch palčivých doteků pravdy jsem najednou věděla, kdo tou obětí je. Možná za to mohly povědomé pneumatikové rýhy v podrážkách sportovních bot, gumou stažený okraj tenkých, světle růžových tepláků nebo letmý pohled na tmavou kůži na holém kotníku. Prohlížela jsem si ho se zvláštním pocitem, že jsem ho už někde viděla. „Co se mu stalo?“

„Byl zastřelen z těsné blízkosti, zřejmě někdy po půlnoci. Nějaký ranní běžec tělo objevil v šest patnáct a zavolal nám. Zatím jsme nenašli zbraň ani žádné svědky. Zmizela jeho peněženka, hodinky a klíče.“

Sklonil se, zvedl okraj plachty, odtáhl ho a odhalil mladého černocha v teplákové soupravě. Když jsem hleděla na jeho tvář otočenou na stranu, vytáhla jsem pomyslnou zástrčku a odpojila emoce od zbytku vnitřních procesů. „Jmenuje se Parnell Perkins. Je likvidátorem u Kalifornské pojišťovny, nastoupil asi před třemi měsíci. Předtím pracoval jako obchodní zástupce pojišťovací společnosti v Los Angeles.“ Fluktuace mezi likvidátory je běžná a nikdo na tom nevidí nic zvláštního.

„Má tady ve městě rodinu?“

„Nevím o tom. Jeho přímou nadřízenou byla Vera Liptonová, vedoucí oddělení likvidace škod. Bude mít jeho osobní data.“

„A co vy?“

Pokrčila jsem rameny. „No, neznám ho dlouho, ale považuju ho za dobrého kamaráda.“ Opravila jsem tvrzení do minulého času s malým záchvěvem bolesti. „Byl to skutečně milý chlapík… příjemný a schopný. Velkorysý k chybám. Ohledně svého soukromého života nebyl příliš sdílný, ale to nakonec nejsem ani já. Několikrát týdně jsme spolu chodili po prácí na skleníčku. Někdy se ta sklenička protáhla až do večeře, když jsme náhodou měli oba volno. Myslím, že neměl moc času nadělat si moc blízkých přátel. Byl to zábavný člověk. Myslím to doslova. Vždycky mě rozesmál.“

Nadporučík Dolan si dělal poznámky obyčejnou tužkou. Položil mi několik zjevně nesouvislých otázek ohledně náplně Parnellovy práce, jeho předchozích zaměstnání, koníčků, přítelkyň. Kromě hrstky povrchních postřehů jsem mu moc nepomohla, což mi připadalo jaksi divné na to, jak nešťastná jsem se cítila. Nemohla jsem z Parnella odtrhnout oči. Temeno měl okrouhlé, vlasy oholené skoro na skalp. Kůže vzadu na krku vypadala měkce. Měl doširoka otevřené oči, které slepě zíraly na asfalt. Co je vůbec život, když může tak nezvratně vyprchat v tak kratičkém okamžiku? Při pohledu na Parnella jsem se cítila zasažená ztrátou vitality, vřelosti, energie – všechno to zmizelo v jediné chvilce a, nikdy se to už nevrátí. Jeho práce skončila. My ostatní jsme teď byli chyceni do sítě byrokratických postupů, které doprovázejí každou smrt; do té neosobní rutiny, kterou je v těchto případech vždycky nutné podstoupit .

Prohlédla jsem místo, kde Parnell obvykle parkoval. „Zajímalo by mě, kam zmizelo jeho auto. Dojížděl až z Colgate, takže tu někde musí být. Je americké, chevrolet, myslím osmdesátka nebo osmdesát jednička, tmavě modrý.“

„Možná ho ukradli. Zkusíme se po něm podívat. Nepředpokládám, že si takhle spatra vzpomenete na jeho poznávací značku.“

„Ale jo, vzpomínám si. Je to samolibá značka – PARNELL – kterou si minulý měsíc dal sám sobě k narozeninám. Ke třicátinám.“

„Znáte jeho domácí adresu?“

Vysvětlila jsem Dolanovi cestu. Neznala jsem číslo domu, ale několikrát jsem tam Parnella vezla, jednou, když měl auto v servisu, a také tenkrát, když měl takovou špičku, že nemohl za volant. Dala jsem Dolanovi i soukromé číslo na Veru, které si poznamenal k jejímu jménu. „Mám klíč od kanceláře, jestli chcete vidět jeho stůl.“

„Jo, pojďme.“

Následující týden nikdo nemluvil o ničem jiném než o vraždě. Je v tom něco hluboce znepokojujícího, když někoho zabijí tak blízko. Parnellova smrt vzbuzovala hrůzu, protože se zdála nevysvětlitelná. Nebylo na něm nic, proč by ho někdo měl chtít zavraždit. Působil jako naprosto obyčejný člověk, stejný jako všichni ostatní. Pokud jsme věděli, nebylo v jeho současném životě, v minulosti ani v jeho povaze nic, co by vyvolávalo násilí. Protože se nepodařilo najít nikoho podezřelého, všichni jsme si nepříjemně uvědomovali vlastní zranitelnost, stíháni pocitem, že možná víme víc, než si myslíme. Nekonečné hodiny jsme o tom diskutovali a snažili se rozehnat mrak úzkosti, který nad námi visel od okamžiku Pamellovy smrti.

Nebyla jsem na to připravená o nic lépe než ostatní, třebaže v mojí profesi není vražda nic zvláštního. Ve většině případů nijak nereaguju, ale v případě Parnella to bylo jiné, protože jsme byli přátelé, a moje obvyklé obranné reflexy – činorodost, zlost, sklon k šibeničnímu humoru – mě proto pramálo chránily před stejnými obavami jako byly ty, které zachvátily všechny ostatní. I když se někdy do vyšetřování vraždy mimoděk zamotám, není to nic, o co bych sama usilovala a obvykle se do toho nepouštím, pokud mi za to někdo nezaplatí. Protože mě nikdo nenajal, abych tenhle případ přešetřila, držela jsem se dál a starala se o sebe. Byla to výlučně záležitost policie a došla jsem k názoru, že mají dost lidí i bez mojí „pomoci“. Skutečnost, že jsem soukromý detektiv s licencí, mi nedává o nic větší práva nebo privilegia, než má řadový občan, a o nic větší možnost plést se jim do práce.

Znepokojovala mě lhostejnost sdělovacích prostředků. Po prvním oznámení v novinách jako by všechny zprávy o vraždě zmizely z éteru. Žádný z televizních zpravodajských pořadů záležitost dále nesledoval. Došla jsem k názoru, že neměli žádná nová vodítka ani nové informace, ale i tak se to zdálo divné. A přinejmenším skličující. Když je někdo vám blízký takhle zavražděn, chcete, aby ten šok pocítili všichni ostatní. Chcete, aby se společnost rozhorlila a něco se dělo. Bez dalších podnětů vzplály a ustaly i naše diskuse a zůstal jen pocit melancholie. Policie vtrhla dovnitř a sbalila všechno z jeho stolu. Jeho případy si rozebrali ostatní agenti firmy. Z východního pobřeží přiletěli nějací jeho příbuzní, vyklidili jeho byt a postarali se o jeho věci. Práce pokračovala jako obvykle. Tam, kde kdysi byl Parnell Perkins, zůstalo teď jen prázdné místo, a nikdo z nás dost dobře nevěděl, jak se s tím vy
rovnat. Měla jsem časem pochopit, jak spolu souvisejí všechny díly skládanky, ale ty v téhle chvíli nebyly ještě ani vysypané z krabice. Po několika týdnech se však do středu zájmu dostal Gordon Titus – kterému jsme brzy začali říkat pan Pevný zadek – viceprezident z Palm Springs, jehož přeložení na mateřskou pobočku bylo plánováno na 15. listopad. Jak následně vyšlo najevo, hrál bezděčně i Titus svou roli v běhu událostí.

2

V Kalifornské pojišťovně se o Gordonovi Titovi mluvilo od června, kdy čtvrtletní zpráva ukázala neobvyklou aktivitu žadatelů o náhrady škod. Kdykoliv koeficient ztrát přesáhne koeficient zisků, správní rada začne zkoumat celou operaci a snaží se zjistit, v čem spočívá problém. Skutečnost, že naše firma byla mateřskou pobočkou Kalifornské pojišťovny, nás tohoto obtěžování nijak nezbavovala, a panoval všeobecný pocit, že se blíží důkladná reorganizace. Říkalo se, že v Palm Springs původně Gordona Tita najali k tomu, aby přezkoumal jejich pracovní postupy a posílil jejich tým usilující o získání zvláštní odměny. I když zjevně odvedl obdivuhodnou práci (z pohledu správní rady), přinesl s sebou i mnoho špatného. Ve světě Agathy Christie by Gordon Titus mohl skončit na podlaze, srdce probodnuté vřetenem. Ve skutečném světě mají podobné záležitosti zřídkakdy tak uspokojivý konec. Gordona Tita jednoduš e přeložili do Santa Terezy, kde se chystal způsobit úplně stejnou krizi.

Teoreticky to se mnou nemělo moc společného. Kalifornská pojišťovna mi poskytovala kancelář výměnou za to, že jsem pro ně třikrát až čtyřikrát za měsíc vyšetřovala obvyklé případy, mezi jinými třeba žádosti o vyplacení pojistného za škody vzniklé při žhářství a neúmyslném zabití. Každé čtvrtletí jsem dávala dohromady dokumentaci o všech podezřelých žádostech, předložených k přešetření Institutu pro prevenci pojišťovacích zločinů. V té době jsem zkoumala čtrnáct takových případů. Pojišťovací podvody jedou ve velkém; čítají každoročně miliony dolarů ztrát, na které doplatí čestní plátci pojistek – tedy pokud nás ještě aspoň pár zůstalo. Za ty roky ve své profesi jsem vypozorovala, že jisté procento populace prostě nedokáže odolat nutkání podvádět. Tato náchylnost přesahuje všechny třídní i ekonomické hranice a sjednocuje rasové a etnické skupiny, které by si jinak neměly
moc co říct. Pojištění se považuje za ekvivalent státní loterie. Podvodníci očekávají, že za několik měsíčních splátek vyhrají první cenu. Někteří jsou dokonce ochotni velice riskovat, aby si příjem zajistili. Viděla jsem, jak lidé falšovali ztráty z utrpěných loupeží, přičemž uváděli zmizelé věci, které jim ve skutečnosti nikdy nepatřily. Viděla jsem vypálené domy, nafouknuté lékařské zprávy, sebepoškozování, nároky na náhradu škody za zranění zaměstnance sahající daleko za jejich skutečnou pracovní neschopnost. Viděla jsem prohlášení o poškození majetku, ušlých ziscích, nehodách a osobních poraněních, k nimž došlo jen v bujné fantazii žadatelů. Naštěstí se pojišťovací společnosti rychle poučily a zavedly opatření, s jejichž pomocí dokáží podvody vystopovat. Součástí mojí práce je vypracovávat podklady pro stíhání těchto podvodných žádostí. S blížícím se příjezdem
Gordona Tita se na mě najednou navalila spousta případů a ocitla jsem se pod tlakem, abych dodala rychlé výsledky.

Vera mi předala další z těch pochybných žádostí jednoho nedělního odpoledne na konci října. Zastavila jsem se v kanceláři pro předběžné záznamy o daních z příjmu, které se musely dostat k mému účetnímu hned v pondělí ráno. Zaparkovala jsem svůj volkswagen jako obvykle na zadním parkovišti a vstoupila do budovy zadním schodištěm. Minula jsem potemnělé kanceláře Kalifornské pojišťovny a odemkla svoji, kde jsem zkontrolovala vzkazy na záznamníku, v rychlosti proběhla nedělní poštu a zastrčila daňové formuláře do vnější kapsy své kožené tašky přes rameno. Když jsem cestou zpět zase procházela kolem kanceláří Kalifornské pojišťovny, všimla jsem si, že se tam svítí. Zastavila jsem se a dívala se přes skleněné dveře, jestli se tam nějaký zloděj nesnaží odnést celé vybavení kanceláře. Přes moje zorné pole přešla Vera s papíry v ruce, patrně cestou ke kopírce. Všimla si mě, zamávala a zamířil
a ke mně. Je jí třicet osm let, je svobodná a pravděpodobně se nejvíce blíží tomu, čemu říkám „nejlepší“ kamarádka. Svazeček klíčů od kanceláří, který byl ještě v zámku, zacinkal a zachrastil, když otevírala dveře. „Čau, kotě. Stavovala jsem se u tebe v pátek odpoledne, ale už jsi byla pryč. Musí to být fajn, vypadnout ve dvě,“ říkala, když mě pouštěla dovnitř.

„Kde ses tu vzala? Byla tady tma, když jsem tudy před minutou procházela.“

Znovu dveře zamkla a vydala se původním směrem ke kopírce; já za ní. Mluvila ke mně přes rameno a působila uvolněně. „Jsem tu jen na skok, chci si něco ofotit. Nikomu to neříkej. Je to soukromé. Seznam hostů na recepci.“ Zvedla víko kopírky, položila papír na sklo a vyťukala pokyny. Stlačila knoflík „tisk“ a přístroj se rozsvítil. Měla na sobě černé šponovky, kozačky až ke kolenům a volnou mikinu, která jí sahala těsně pod zadek. Zachytila můj pohled. „Já vím. Vypadá to, že jsem si zapomněla vzít kalhoty. Jsem na cestě do Neilova podniku, ale chtěla jsem si udělat tohle, když jsem měla tu možnost. Co máš v plánu? Nechceš jít s námi na skleničku?“

„Dík, ale snad ani ne. Mám nějakou práci.“

„No, přišlas‘ o vzrušující podívanou. Legendární pan Titus se tu v pátek odpoledne objevil se třemi zástupci dle svého vlastního výběru. Vypráskali dva naše obchoďáky a jednoho likvidátora, aby se pro ně uvolnila místa.“

„Žertuješ! Koho?“

„Tonyho Marsdena, Jacka Canthease a Letty Bingovou.“

„Letty? Ta je zažaluje!“

„V to upřímně doufám.“

„Myslela jsem, že má přijít až za tři týdny.“

„Holt překvapení. Ted budu zřejmě na řadě já.“

„Ale no tak. Pracuješ skvěle.“

„Jo, to jo. Proto odhadci vykazují šest set tisíc na ztrátách.“

„To byla chyba Andyho Motycka, ne tvoje.“

„A koho to zajímá? Budu se vdávat. Můžu dělat něco jinýho. Stejně jsem si tuhle práci nikdy moc neoblíbila. Co nákupy?“

„Nákupy?“ řekla jsem bezvýrazně. Stále jsem se snažila vyrovnat s tou katastrofou v pojišťovně.

„Na svatbu. Chtěla sis koupit šaty.“

„Jo tak. Na svatbu. Já šaty mám.“

„Houby. Máš jedny jediný šaty a ještě navíc černý. Jsi moje družička a ne pohřební zřízenec.“ Vera a její vyvolený měli mít svatbu za osm dní, na Halloween. Každý už vyjádřil upřímnou soustrast nad jejím výběrem data, Vera však byla neoblomná a prohlašovala, že její přirozený cynismus válčí se sentimentem. Nikdy se vdávat nechtěla. Chodila na rande od svých dvanácti let (jak tvrdí) a měla bezpočet mužů. Přestože byla do svého snoubence po uši zamilovaná, odmítala se zcela podřídit tradici. Zastávala jsem názor, že černé šaty budou pro svatbu na Halloween naprosto dokonalé. Po skončení recepce můžeme jít spolu na koledu a případně se podělit o zisk. Dělala jsem si zálusk zejména na sněhové pusinky a plněné trubičky.

„A kromě toho jsou ty zatracený šaty starý už pět let,“ pokračovala.

„Šest.“

„A když jsi je měla na sobě naposledy, říkalas‘, že jsou pořád cítit močálem.“

„Vyprala jsem je!“

„Kinsey, nemůžeš si oblíknout šest let starý zapáchající černý šaty na moji svatbu. Přísahalas‘, že si koupíš nový.“

„Koupím si je.“

Pohlédla na mě úkosem, oči plné skepse. „Kam si je půjdeš koupit? Ne do K-martu!“

„Nepůjdu do K-martu. Nemůžu věřit tomu, že to říkáš.“

„Tak kam?“

V rozpacích jsem se na ni podívala a snažila se najít odpověď, která by ji uspokojila. Uvědomovala jsem si, že moje váhání je pro ni výzvou, aby se do toho vložila a dirigovala mě, ale abych řekla pravdu, neměla jsem nejmenší ponětí, jaké šaty bych si měla koupit. Ještě nikdy jsem za družičku nešla. Netuším, co takové družičky nosí. Vsadím se, že něco nepraktického s velkými volány.

Pustila se do toho. „Pomůžu ti,“ prohlásila, jako by mluvila s blbečkem.

„Vážně? To je skvělý.“

Vera protočila panenky, ale věděla jsem, že se celá třese na to, až se jí podvolím. Lidé rádi řídí můj soukromý život. Většina z nich si myslí, že nedělám věci správně. „V pátek. Po práci,“ řekla.

„Dík. Můžeme pak jít na večeři. Zvu tě.“

„Já nechci Big Mac s hranolkama,“ odporovala.

Mávla jsem odmítavě rukou a zamířila ke dveřím. „Uvidíme se ráno. Pustíš mě ven?“

„Počkej minutku, jdu taky. Můžeš si vzít ten případ, který jsem se ti pokusila předat v pátek. Je u mě v šanonu. Ta žena se jmenuje Bibianna Diazová. Jestli ji dokážeš nachytat, možná nakonec všichni dopadneme dobře.“

Vešla jsem do skleněné kóje, ve které teď jako vedoucí oddělení likvidace škod seděla, a našla desky s Diazovou, které ležely navrchu. „Mám to,“ zavolala jsem na ni.

„Až si to prohlídneš, můžeš si popovídat s Mary Bellflowerovou. Začal to Parnell, ale ona to převzala.“

„Myslela jsem, že všechny jeho případy má policie.“

„Tohle nebylo mezi věcmi na jeho stole. Předal to Mary už před měsícem, takže se to k policajtům vůbec nedostalo.“ Vynořila se s fotokopiemi, které držela v zubech, zatímco lovila klíčky od auta.

„Zjistím, jestli je možné tu ženu nějak prověřit, než si s Mary promluvím. Aspoň si o tom nejdřív udělám trochu obrázek,“ řekla jsem.

„Posluž si. Můžeš si to zařídit, jak chceš.“ Vera ťuknutím zhasla světla, pustila nás z kanceláře a zamkla za sebou. „Kdybys něco potřebovala, budu doma nejpozději v deset.“

Vyšly jsme společně před budovu a cestou po schodech jsme probíraly nepodstatné věci. Na parkovišti stála pouze naše dvě auta, zaparkovaná vedle sebe. „Ještě něco,“ řekla, když odemykala dveře svého vozu. „Titus tě chce vidět hned zítra ráno.“

Zírala jsem na ni přes střechu jejího auta. „Proč mě? Nepracuju pro něj.“

„Kdo ví? Možná tě považuje za ‚důležitého týmového hráče‘. On tak mluví. Všechny tyhle hip hip výrazy. Příšerný.“ Otevřela dveře, posadila se za volant a stáhla okýnko na straně spolujezdce. „Dávej na sebe pozor.“

„Ty taky.“

Nasedla jsem do svého vozu se žaludkem na vodě. Nechtěla jsem se s Gordonem Titem setkat vůbec, natož hned zítra ráno. Příšerný začátek týdne…

Parkoviště bylo prázdné a centrum města klidné. Vyjely jsme najednou a vydaly se na opačné strany. Všechny obchody měly zavřeno, ale světla na State Street a houfy chodců vytvářely dojem života v jinak opuštěné obchodní čtvrti. Santa Tereza je město, kde si můžete prohlížet výlohy i po zavíracích hodinách, aniž byste se museli bát, že vás někdo přepadne. V turistické sezóně se ulice rojí lidmi a dokonce i mimo ni je to tu příjemné. Měla jsem chuť zastavit se na večeři v jedné z malých restaurací v okolí, ale slyšela jsem, jak na mě z domova volá sendvič s oříškovým máslem a okurkou.

Když jsem parkovala vůz a vcházela do branky, byla naše čtvrť ponořená do tmy. V Henryho kuchyni se svítilo, ale odolala jsem pokušení za ním zaskočit. Chtěl by, abych u něj povečeřela, nalil by do mě značkové chardonnay a zasypal by mě novinkami. Ve věku dvaaosmdesáti let se tento vysloužilý obchodní bankéř nejraději baví pořádáním čajových večírků pro pár starších dam v našem bloku. Kromě toho píše malé brožurky s křížovkami, slovními hříčkami, legračními překlepy a bonmoty, které najdete u pokladen v supermarketech. A když zrovna nedělá jedno ani druhé, snaží se mě plísnit kvůli mému soukromému životu, který je podle něj nejen nebezpečný, ale i příliš necivilizovaný.

Odemkla jsem svůj byt a rozsvítila stolní lampu. Tašku jsem hodila na pult, který odděluje mou kuchyňku od obývacího pokoje. Celé místo bylo kompletně předělané poté, co to tady bomba srovnala se zemí. Bydlela jsem u Henryho, dokud to nebylo hotové, a nastěhovala se zpět do bytečku na své narozeniny v květnu. Byl to skvělý dárek. Byt se všemi svými týkovými a mosaznými doplňky připomínal pirátskou loď, měl kruhový otvor ve dveřích a točité schodiště vedoucí do podkroví, kde jsem teď mohla spát pod nebem posetým hvězdami. Moje postel měla i vestavěné zásuvky. Dole jsem měla skutečnou lodní kuchyň, výklenek na pračku a sušičku, obývací pokoj s rozkládacím gaučem pro případ, že bych měla společnost, a malou koupelnu pro hosty. Nahoře byla druhá koupelna s vanou zapuštěnou do podlahy a s pokojovými rostlinami na parapetu, odkud se mi přes vrcholky stromů skýtal skvělý výhled na oceán.

Celý byt byl vybavený malými poličkami a přihrádkami, skříňkami a dalším úložným prostorem na oblečení. Projektoval to Henry, ktery měl z toho, že může zařídit můj domov, obrovské uspokojení. Koberec měl barvu královské modři, zařízení jednoduché. I po šesti měsících jsem tudy procházela, jako bych byla slepá, všeho se dotýkala, těšila se z toho a nasávala vůni dřeva. Poté, co mi zemřeli rodiče, mě vychovávala teta, která byla stará panna a jejíž vztah ke mně byl spíše teoretický než láskyplný. I když to nikdy nevyslovila, budila dojem, že jsem tam jen na zkoušku, třeba jako matrace, která se dá vrátit, když se nepodaří vyhladit žmolky na potahu. K dobrému se jí dá připsat to, že mě vychovávala sice výstředně, ale řádně, a životní moudrosti, které mi předala; mi dobře posloužily. Stejně jsem se však většinu života cítila jako vetřelec a nezvaný host, který doma prostě jen tráví ča
s, než ho zase pošlou jinam. Můj vnitřní svět teď ale prodělal změnu. Tohle byl můj domov a já jsem sem patřila. Byt byl sice pronajatý, ale já jsem byla jeho doživotním držitelem. Byl to zvláštní pocit a pořád jsem tomu úplně nevěřila.

Pustila jsem si malou černobílou televizi, jejíž zvuk mi dělal společnost, když jsem courala po bytě a dělala si večeři. Posadila jsem se k pultu, uvelebila se na barové stoličce, krmila se sendvičem a listovala deskami, které mi dala Vera. Byly v nich kopie první žádosti o náhradu škody – automobilová nehoda se zraněním – svazeček účtů za lékařské ošetření, korespondence a seznam hlavních bodů. Likvidátorka, Mary Bellflowerová, odmítla žádosti vyhovět z více důvodů; jednalo se pouze o zraněni měkké tkáně, velmi nekonkrétní a spíše subjektivní. Slečna Diazová si kromě jiného stěžovala na to, že utrpěla šok, měla bolesti hlavy, závratě, bolesti v kříži a svalové křeče. Škoda na autě byla vyčíslena na patnáct set dolarů plus dodatečné účty za lékařské vyšetření (třetiřadé fotokopie, které umožňovaly mírné přizpůsobování čísel) na celkovou sumu dvou a půl tisíce dolarů. Nárokova
la i ztrátu dvanácti set dolarů ušlé mzdy, čímž se suma vyšplhala na pět tisíc dvě stě dolarů. Z místa nehody neexistovala žádná policejní zpráva a odhadce škod byl dostatečně všímavý, aby zaznamenal skutečnost, že k nehodě došlo krátce poté, co si slečna Diazová vůz zaregistrovala a pojistila. Podivné bylo i to, že poškozená užívá poštovní schránku místo adresy. Mary vystopovala skutečnou adresu, kterou uvedla ve svých poznámkách. Všimla jsem si, že pozorně schovává kopie obálek (s datem na známce), v nichž se formuláře se žádostí vrátily. Kdyby se případ dostal k soudu, tohle bude důkaz, že dopisy prošly americkou poštou, a otevřely tak cestu federálnímu vyšetřování podle předpisů platných pro poštovní podvody. V případech podvodu si žadatel často najme advokáta, jehož úkolem je naléhat na likvidátora škod a usilovat o rychlé urovnání. Slečna Diazová si zatím služby advokáta nevyždala, ale trvá na urychleném vyplacení náhrady. Nemohla jsem přijít na to, proč Parnell záležitost předal Mary Beliflowerové. V případě jako je tento, je odhadce v pokušení schválit platbu poměrně rychle s cílem zabránit tomu, aby byla pojišťovací společnost obviněna ze „špatných úmyslů“. Protože však Kalifornská pojišťovna nedávno utrpěla velké ztráty, Maclin Voorhies, její viceprezident, na automatické schvalování pohlížel s nedůvěrou. Proto byla záležitost předána mně, abych ji prošetřila. S Titem na scéně se mohlo ukázat, že je to příliš málo a příliš pozdě, ale tak se zkrátka věci měly.

Bylo už deset hodin, když jsem konečně zhasla světla a dostala se do postele. Otevřela jsem jedno z oken, opřela si hlavu o rám a nechala si ovívat tvář studeným větříkem. Měsíc stál vysoko. Noční obloha byla jasná a zářily na ní hvězdy velikosti špendlíkových hlaviček. Blížila se slabá bouřka a podle předpovědi měly v příštích dnech přijít ojedinělé srážky. Zatím to však na déšť nevypadalo. Slyšela jsem tlumený pád surfu o blok dál. Zalezla jsem pod přikrývku, zapnula radiobudík a hleděla na oblohu posetou hvězdami. Ozvala se country písnička, Willie Nelson s roztouženým vyprávěním o bolesti a trápení. Kdepak je asi dnes Robert Dietz? Ptala jsem se sama sebe. V květnu jsem si najala soukromého detektiva, když se moje jméno dostalo na seznam čtyř finalistů na něčím žebříčku osob na zabití. Potřebovala jsem tělesného strážce, kterým se stal právě Dietz. Když nebezpečí pominulo, zůstal u mě
další tři měsíce. Teď už je dva měsíce pryč. Ani jeden z nás si moc nepotrpí na psaní dopisů a oba jsme příliš chudí, abychom jeden druhému volali, když teď odjel do Německa. Jeho odjezd byl bolestný, napůl banální a hořkosladký.

„Loučení mi nikdy moc nešlo,“ řekla jsem tu noc, než odjel.

„Mně nikdy moc nešly ani jiné věci,“ odpověděl se svým typickým pokřiveným úsměvem. Nemyslím, že jeho bolest byla srovnatelná s mojí. Samozřejmě se můžu mýlit. Dietz nebyl člověk, který by dával najevo trápení nebo smutek, což neznamená, že něco takového necítil.

Na lásce je nejtěžší ta rána, kterou zanechá, když odejde… což je základem každé country nebo westernové písničky, kterou jste kdy slyšeli…

Než jsem se nadála, bylo šest hodin ráno a můj budík pípal jako šílený. Sklouzla jsem z postele, popadla teplákovou soupravu, oblékla si ji, natáhla si ponožky a obula adidasky. Vyčistila jsem si zuby a zamířila dolů po točitých schodech k hlavním dveřím. Slunce ještě nevyšlo, ale tma už nebyla tak neproniknutelná. Ranní vzduch byl vlhký a voněl po eukalyptu. Přidržela jsem se hlavních dveří a párkrát si protáhla tělo spíš pro formu než pro obsah – a procházka po bulváru Cabana mi do určité míry nahradila zahřívací kolo. Občas přemýšlím, proč pořád tak vytrvale cvičím. Možná jsem paranoik… vzpomínka na časy, kdy jsem musela bojovat o přežití.

Když jsem došla na stezku pro cyklisty, dala jsem se do nemotorného klusu. Nohy jsem měla jako dřevěné a dýchala jsem trhaně. První míle vždycky bolí; všechno, co přijde potom, je ve srovnání s tím hračka. Vypnula jsem mozek a naladila se na okolí. Napravo ode mne na pláž narážel oceán; tlumené dunění bylo uklidňující jako zvuk deště. Racci kroužící nad surfem pronikavě vřískali. Pacifik měl barvu tekuté oceli, vlny připomínaly zpěněnou masu hliníku a chromu. V místech, kde voda ustoupila, připomínal písek zrcadlo a odrážel hebkost ranní oblohy. Obzor získal lososově růžový nádech, když se sluníčko dralo na povrch. Až za obzor se táhly dlouhé korálově červené šlahouny, začínaly se tam shromažďovat mraky a chystaly slibovanou bouřkovou frontu. Vzduch byl studený a prosycený vůní soli a mořských řas. Po několika minutách se můj krok začal prodlužovat a pocítila jsem bezmyšlenkový rytmus, který sl
adil všechny moje pohyblivé součásti. Jak se ukázalo, tohle byla na několik dlouhých týdnů moje poslední příležitost jít si po ránu zaběhat. Kdybych to věděla, vychutnávala bych si to mnohem víc.

3

Nějak jsem vycítila, dlouho předtím, než jsem se s tím člověkem skutečně setkala, že můj vztah s Gordonem Titem nebude zdrojem radosti a útěchy ani pro jednoho z nás. Protože schůzku navrhl on, došla jsem k názoru, že mám jasnou volbu. Buď jsem se mohla kanceláři vyhýbat, a naše první setkání tak oddálit, nebo jsem mohla jeho žádosti vyhovět a mít to rychle za sebou. Z těchto dvou možností se mi tváří v tvář okolnostem zdála rozumnější ta druhá. Nakonec bylo možné, že schůzka bude pouhou formalitou. Nechtěla jsem, aby si nedostatek nadšení z mé strany vyložil špatně. Bude lepší, říkala jsem si, dát najevo ochotu ke spolupráci. Jak říkávala moje teta: „Vždycky se drž na straně, kde jsou andělé.“ Až po její smrti jsem se začala zajímat o to, co tím vlastně myslela.

Když jsem v devět dorazila do kanceláře, zavolala jsem Darcy Pascoeové, recepční kanceláří Kalifornské pojišťovny, které sousedily s mojí. „Ahoj, Darcy. Tady Kinsey. Slyšela jsem, že mě chce vidět Gordon Titus. Podle toho, co říká Vera, je ten chlápek pěknej syčák.“

„Dobré ráno, slečno Millhonová. Ráda vás slyším,“ řekla příjemným zpěvavým hlasem.

„Proč mluvíš tak blbě? Stojí ti za uchem?“

„Přesně tak.“

„Aha. No, mohla by ses ho zeptat, v kolik chce, abych přišla? Mám chvilku volno hned teď, kdyby se mu to hodilo.“

„Malý moment, prosím.“

Nechala mě čekat dostatečně dlouho, aby předala otázku a získala odpověď. Přepnula si mě zpátky. „Hodí se mu to.“

„Jsem tak dojatá.“

Zavěsila jsem. To zvládnu, myslela jsem si. Všichni jsme do určité míry podřízení něčí moci. Tak prostě jednou za čas políbíte něčí zadek. No a co? Bud se s tím včas vyrovnáte, nebo skončíte svůj život jako blázen a zatracenec. Když jsem mířila ke dveřím, prošla jsem okolo zrcadla zavěšeného na zdi a zastavila se, abych zkontrolovala, jak vypadám. Podle mého názoru to bylo dobré. Džíny, rolák, umytý obličej, nic zeleného mezi zuby. Nelíčím se, a tak se nemusím bát rozmazaných očí nebo skvrn. Dřív jsem se sama stříhala, ale teď jsem si vlasy nechávala narůst, takže mi sahaly k ramenům, i když maličko nestejnoměrně. Naštěstí stačilo mírně naklonit hlavu a vyrovnalo se to.

S hlavou mírně nachýlenou jsem vešla do skleněné krychle, kterou Gordon Titus zjevně používal ke svým malým seznamovacím sezením s podřízenými. Veřina kancelář přímo sousedila s jeho; viděla jsem ji, jak sedí za svým stolem a vrhá na mně hlubokomyslný šilhavý pohled. Měla na sobě střízlivý šedý kostým a jednoduchou bílou blůzku, vlasy svázané vzadu do uzlu. Pan Titus se postavil, aby mě přivítal, a potřásli jsme si rukama přes stůl. „Slečno Millhonová.“

„Dobrý den. Jak se máte? Ráda vás poznávám,“ řekla jsem.

Měl patřičně mužný stisk, pevný a srdečný, ale ne drtivý, a spojení trvalo dostatečně dlouho na to, aby ukázal, že jeho úmysly jsou upřímné. Na první pohled jsem musela připustit, že mě příjemně překvapil. Představovala jsem si ho jako někoho suchého a šedivého, někoho uzavřeného a upjatého. Byl mladší, než jsem čekala, maximálně dvaačtyřicet let. Měl jemnou tvář, byl hladce oholený, modré oči, vlasy předčasně prošedivělé a byl stylově ostříhaný. Místo tradičního obleku měl na sobě kalhoty z bavlněného kepru a modrou košili. Nezdálo se, že bych ho stejně uchvátila já. Podle jeho výrazu bych řekla, že můj pracovní oděv ho trochu šokoval. Dokázal to ale dobře zamaskovat, možná si představoval, že jsem přišla asistovat uklízečce na patře, než se pustím do vlastní práce.

„Posaďte se,“ řekl. Žádný úsměv, žádné zdvořilostní řeči ani společenské fráze.

Sedla jsem si.

On také. „Prohlíželi jsme zprávy, které jste předložila v minulých šesti měsících. Dobrá práce,“ poznamenal. To už jsem vycítila to „ale“, které viselo ve vzduchu nad našimi hlavami. Očima klouzal dolů po stránce ležící před ním. Rychle prolistoval svazeček poznámek, připojených k přední straně koženého pořadače. Chtěl mi tím naznačit, že má o mně informace až z doby, kdy jsem se poprvé ukázala jako prvňáček na základní škole. Před sebou měl žlutý blok, do kterého si vpisoval dodatečné poznámky inkoustovým perem. Měl precizní rukopis, oválná písmena s důrazem na spodní tahy. Občas se objevily droboučké dírky tam, kde špička jeho pera protrhla papír. Uměla jsem si představit, jak jeho myšlenky letí po stránce, zatímco jeho spojované písmo kulhá za nimi, zanechávajíce po sobě nepatrné dírky. Nikdy neopomněl formální podobu stránky. Témata byla uspořádaná podle římských číslic,
podtémata jasně oddělená. Jeho mozek zřejmě pracoval stejně, všechny kategorie seřazené vepředu a všechny podřízené subjekty vyhoštěné do řádků pod nimi. Uzavřel šanon a položil ho na stranu. Teď se na mě plně soustředil.

Měla jsem pocit, že je čas jít přímo k věci a rychle se toho zbavit. „Nevím, jestli o tom víte, ale nejsem skutečným zaměstnancem Kalifornské pojišťovny,“ řekla jsem, „Pracuju pro společnost na dohodu.“

Slabě se usmíval. „Chápu. Je tu však několik malých záležitostí, které si musíme v zájmu firmy ujasnit. Jistě oceníte skutečnost, že při podobné revizi chceme získat celý obrázek.“

„Samozřejmě.“

Studoval první a druhou stranu svého bloku.

Pohlédla jsem po očku na svoje hodinky a snažila se to zamaskovat tím, že si upravuju řemínek.

Aniž by vzhlédl, zeptal se: „Máte jinou schůzku?“

„Musím vyšetřit jednu žádost. Už bych se do toho měla pustit.“

Podíval na mě. Byl naprosto klidný. Jeho modré oči se zavrtaly do mých bez mrknutí. Obličej měl pohledný, ale prázdný, tak bezvýrazný, že jsem přemýšlela, jestli neměl infarkt nebo nehodu, kvůli které je pro něj pohyb svalů v obličeji bolestivý.

Snažila jsem se tvářit stejně mrtvě jako on. Jsem však upřímný typ. Nerada chodím okolo horké kaše.

Zvedl pero a mrknul na bod číslo jedna v prvním řádku svého seznamu. „Není mi jasné, komu podáváte zprávy. Mohla byste mi to upřesnit?“

Ach, Bože. „To je různé,“ řekla jsem vesele. „Jsem zodpovědná Macu Voorhiesovi, ale o případech obvykle informuju jednotlivé likvidátory.“ V okamžiku, kdy jsem začala mluvit, se jeho pero rozběhlo po papíru. Na čtení vzhůru nohama jsem odborník, jenže on používal svůj vlastní těsnopisný kód. Zmlkla jsem. Přestal psát. Nic jsem neříkala.

Znova na mě pohlédl. „Promiňte. To mi uniklo. Můžete mi vysvětlit postup? Záznamy o tom zjevně nic neříkají.“

„Obvykle mi někdo zavolá. Nebo mě některý z likvidátorů na nějaký případ upozorní. Stavuju se v kanceláři dvakrát třikrát týdně.“ Dařilo se mu psát stejně rychle, jako jsem mluvila. Odmlčela jsem se. Jeho pero znehybnělo.

„Kromě pravidelných schůzek?“

„Schůzek?“

„Předpokládám, že se účastníte pravidelně naplánovaných schůzek kanceláře. Rozpočet. Prodej…“

„Nikdy jsem tam nebyla.“

Zkontroloval si poznámky a zalistoval stránku dvě zpátky. Zamračil se, ale mohla bych přísahat, že svoje zmatení jen hrál. „Myslím, že nemůžu najít vaši 206.“

„Skutečně?“ řekla jsem. „To mě překvapuje.“ Neměla jsem nejmenší ponětí, co ta 206 je, ale říkala jsem si, že ji asi má na starosti, když už to nadnesl.

Podal mi přes stůl nějaký formulář. „Jen abych osvěžil vaši paměť,“ podotkl.

Byla zde spousta kolonek k vyplnění. Data, časy, nejrůznější čísla, záznamy o ujetých kilometrech; jednoznačně formální zpráva, v níž jsem měla uvést každičké mrknutí a škytnutí během své pracovní doby. Vrátila jsem mu formulář zpátky bez komentáře. Tuhle hru jsem hrát nehodlala. Ať si trhne nohou.

Začal si zase dělat se skloněnou hlavou poznámky. „Musím vás požádat, abyste nám poskytla kopie vašich záznamů, abychom mohli naše data aktualizovat. Buďte tak laskavá a hoďte je do oběda ke slečně Pascoeové. Později si domluvíme schůzku, na které se na ně spolu podíváme.“

„A proč?“

„Potřebujeme dokumentaci vašich hodin, abychom mohli vypočítat váš plat,“ odpověděl, jako by to bylo naprosto zřejmé.

„To vám můžu říct. Třicet babek za hodinu plus výdaje.“

Dokázal schovat údiv, aniž by pozvedl obočí. „Mínus menší poplatky za pronájem kanceláře, samozřejmě,“ řekl.

„Místo poplatků za pronájem kanceláře.“

Mrtvé ticho.

Nakonec prohlásil: „To nepřipadá v úvahu.“

„Tak jsem s Kalifornskou pojišťovnou dohodnutá od samého počátku.“

„To je absolutně vyloučené.“

„Bylo to tak uplynulých šest let a nikdo si na to nikdy nestěžoval.“

Zvedl pero ze stránky. „Hm. Pokusíme se to nějak vyřešit.“

„Vyřešit co? Tak zní dohoda. Vyhovuje to mně i jim.“

„Slečno Millhonová, máte nějaký problém?“

„Určitě ne. Proč se ptáte?“

„Nejsem si jistý, jestli chápu váš postoj,“ odpověděl.

„Můj postoj je jednoduchý. Nevidím důvod, proč bych se měla těmhle byrokratickým hovadinám podřizovat. Nepracuju pro vás. Jsem nezávislý partner. Když se vám nelíbí, jak to dělám, najměte si někoho jiného.“

„Ach tak.“ Zavřel pero a začal dávat své papíry dohromady trhanými odměřenými pohyby. „Možná bychom se mohli vidět někdy jindy. Až budete klidnější.“

Řekla jsem: „Skvělé. Vy taky. Koneckonců mám práci.“

Vyšel ze skleněné krychle dříve, než jsem to stihla udělat já, a zamířil přímo do Macovy kanceláře. Všichni zaměstnanci Kalifornské pojišťovny v dohledu byli tvrdě zabráni do práce s výrazem horlivého soustředění na svůj úkol.

Uložila jsem celý rozhovor do mozkového šanonu a zařadila ho do zadní přihrádky. Určitě za to jednou zaplatím, ale v tom okamžiku mi to bylo jedno.

Na údajné adrese Bibianny Diazové jsem našla jen prázdné místo. Seděla jsem v autě a slepě zírala na hromadu surového odpadu, nevkusně doplněného plevelem, palmami, kameny a rozbitými lahvemi, třpytícími se ve slunečním svitu. Na spadlém palmovém listu zplihle visel kondom, který vypadal jako kůže stažená z nějakého bezkrevného hada. Znovu jsem si ověřila informace ze záznamů, a pak si prohlédla čísla domů na obou stranách. Nesouhlasila. Otevřela jsem přihrádku na přístrojové desce vozu a vytáhla mapu města, rozložila ji na volantu a šilhala na jména ulic seřazených abecedně na zadní straně. Nebyla tady žádná jiná ulice, cesta, silnice nebo alej uvedená pod stejným jménem, dokonce ani pod podobným. Záznamy o Diazové jsem před schůzkou s Titem nechala v kanceláři pojišťovny, takže jsem s sebou měla jen pár poznámek tužkou. Došla jsem k názoru, že je čas vrátit se za Mary Bellflowerovou a zjistit, jak jin
ak by se mi mohlo podařit Diazovou kontaktovat. Nastartovala jsem auto a zamířila do města se zvláštním pocitem uspokojení. Neexistující adresa zvýšila podezření, že si slečna Diazová vymýšlí, což ve mně vzbudilo skrytou zákeřnost. Řečeno v kalifornském žargonu – dokážu „rezonovat“ s gaunery. Vyšetřovat čestné lidi není ani z poloviny taková legrace.

Všimla jsem, že vzadu u pumpy je telefon na mince. Zabrzdila jsem, nechala jsem si dát plnou nádrž a mezitím jsem zavolala Mary do kanceláře Kalifornské pojišťovny a řekla jí, co se děje. „Máš nějakou jinou adresu té ženy?“ zeptala jsem se.

„Ach, Kinsey, chudáčku. Slyšela jsem o té schůzce s Gordonem Titem. Nemůžu uvěřit, žes mu dala tak zabrat. Křičel na Maca tak hlasitě, že jsem to slyšela až tady u sebe.“

„Nemohla jsem si pomoct,“ řekla jsem. „Fakt jsem měla v úmyslu chovat se slušně, jen mi to vylítlo.“

„Ach, ty můj chudáčku.“

„Nemyslím, že je to tak zlé,“ řekla jsem. „Ty ano?“

„Nevím. Viděla jsem ho odcházet s viceprezidentem společnosti, který vypadal pěkně rozrušeně. Řekl Darcy, aby brala jeho telefony. Jakmile vypadli ze dveří, hladina napětí klesla na polovinu.“

„Jak se tam s tím dokážete vyrovnat? Je to cvok. Už s tebou mluvil?“

„Ne, ale Kinsey, já si nemůžu dovolit tuhle práci ztratit. Právě jsem získala nárok na příspěvky. Doufám, že otěhotním, a Petrův plán těhotenství nezahrnuje.“

„Hm, já bych mu na žádný řečičky neskočila,“ usoudila jsem. „Samozřejmě, že mě vyhodí, ale co sakra na tom. Přežiju to.“

Mary se zasmála. „Jestli se ti tohle podaří vyřešit, mohlo by ti to pomoct.“

„Doufejme. Máš v těch záznamech nějakou jinou adresu?“

„Pochybuju, ale můžu se podívat. Počkej chvilku.“ Slyšela jsem Maryin dech, zatímco listovala deskami. Zdráhavě připustila: „Ne, nic tu nevidím. Víš, nikdy jsme nedostali kopii policejní zprávy. Možná, že jim dala skutečnou adresu.“

Odpověděla: „To nepomůže. Vůbec v seznamu není.“

„Aha, no dobře. Podvodník s číslem, které není v seznamu. To miluju. A co poznávací značka toho auta? Na Oddělení motorových vozidel by něco mohli mít.“

„No, s tímhle ti pomoct můžu.“ Mary našla značku Bibianniny mazdy a nadiktovala mi ji. „A Kinsey, jestli objevíš správnou adresu, dej mi hned vědět. Chci jí poslat nějaké formuláře a Mac už z toho má záchvat. Doporučená pošta se nedá poslat na poštovní schránku.“

„Jasně,“ odpověděla jsem. „Mimochodem, proč to Parnell nevyřídil sám?“

„Co já vím. Došla jsem k názoru, že měl prostě moc práce s ostatními případy.“

„Možná,“ pokrčila jsem rameny. „No, zavolám ti, jakmile něco zjistím. Chtěla bych během dne zaskočit do kanceláře kvůli aktualizaci záznamů.“

„Hodně štěstí.“

Když jsme zavěsily, načmárala jsem si pár spěšných poznámek. Strčila jsem do telefonu několik dalších desetníků a zkusila vytočit číslo k Bibianně do práce, do chemické čistírny ve Vaquero.

Muž, který zvedl telefon, byl stručný a netrpělivý, což byl patrně jeho setrvalý stav. Z jeho hlasu jsem poznala, že má permanentně překyselený žaludek, a představila jsem si, jak v puse převrací pilulky Tums jako bonbóny po každém jídle. Když jsem se ptala po Bibianně Diazové, řekl, že tam není. Tečka.

Když nepřicházela žádná další informace, pomohla jsem mu. „Očekáváte, že se vrátí brzo?“

„Nečekám nic,“ vystřelil zpátky. „Řekla, že bude pryč celej tejden. Tvrdí, že má problémy se zádama. Nehodlám se dohadovat, jestli má někdo něco se zádama nebo ne. Než se nadějete, máchají vám před obličejem nárokem na náhradu škody za pracovní úraz a já přijdu o spoustu babek. Z toho jsem celej vodvázanej. Kdo jste?“

„Její sestřenice Ruth. Projíždím tudy cestou do Los Angeles a sh’bila jsem, že se zastavím a podívám se za ní. Mohl byste mi dát její adresu domů? Dávala mi ji minulý týden, když jsme si telefonovaly, ale vyběhla jsem bez adresáře, takže ji nemám sebou.“

„Ne. Lituju. Vyloučeno. Chcete vědět proč? Protože vás neznám. Můžete bejt kdokoli. Neberte si to osobně, ale jak můžu vědět, že nevyhledáváte mladý holky, který řežete na kousky řeznickým nožem? Chápete, co myslím? Dám vám adresu svýho zaměstnance a jsem zodpovědnej za všechno, co se potom stane. Loupež, obtěžování, znásilnění. Kdepak. V žádným případě. To je moje zásada.“ Odpovídal mi jako šedesátník neustále obtěžovaný soudními procesy.

Chtěla jsem ještě něco říct, ale praštil mi telefonem. Zašklebila jsem se na sluchátko, což jsem zhodnotila jako velice dospělý a účinný způsob, jak svoje podráždění zvládnout. Zaplatila jsem benzín, vrátila se k volkswagenu a zajela k policejní stanici, kde jsem vyhodila jedenáct babek za kopii zprávy o nehodě. Na místě adresy byla uvedená stejná neexistující ulice, s níž jsem začínala. Úřednici za pultem jsem neznala, a tak jsem ji nemohla přimět, aby mi Bibiannu prověřila.

Nechala jsem auto zaparkované před domem a vydala se do správní budovy, kde jsem si pročetla výtah ze soudních případů, v němž jsem hledala poznámku o slečně Diazové. Zase nic. To bylo zlé. Kdybych zjistila, že byla v minulosti obviněná z nějakého těžkého zločinu, ohromně by mě to potěšilo. Ted už – aniž bych tu ženu kdy viděla – jsem vycházela z předpokladu, že nemá za lubem nic dobrého. Chtěla jsem sehnat její adresu a nemohla jsem uvěřit, že v papírech po ní není žádná stopa. Nulový výsledek jsem získala i ze záznamů z obecního soudu a z registrace voličů. Byla jsem i v kanceláři okresního státního zástupce, kde mě kamarád ujistil, že má Bibianna všechny papíry v pořádku a ani se neopožďuje s alimenty. Skvělé! To už jsem prakticky vyčerpala veškeré zdroje, které mě napadly.

Sedla jsem do auta, vyjela na dálnici a zamířila do úřadu okresního šerifa. Zastavila jsem na malém parkovišti před domem a prošla skleněnými dveřmi do malé přijímací místnosti, kde jsem se zapsala do knihy hostí. Vydala jsem se přes halu k přihrádkám s nadpisem „Protokoly a zatykače“. Službu konající úřednice rozhodně jako slibný zdroj důvěrných informací nevypadala. Hádala jsem jí něco málo přes třicet let, asi tolik, co sobě. Měla kudrnatou pyramidu pevně svázaných blond vlasů a pn’liš velkou dáseň na to, jaké měla zuby. Přistihla mě, jak zkoumám její stomatologické neštěstí, a zaraženě stiskla rty. Hledala jsem očima cedulku s jejím jménem, ale žádnou neměla.

„Můžete se podívat do počítače a zjistit, jestli byla tahle žena někdy zatčená v Santa Tereze?“ Natáhla jsem se po bločku trhacích papírků na pultu a naškrábala Bibiannino jméno a datum narození. Vytáhla jsem peněženku a položila vedle lístku fotokopii licence soukromého detektiva.

Prázdně na mě pohlédla a měla jsem pocit, že jí to došlo. „Takové informace nepodáváme. Ministerstvo spravedlnosti má velice přísné směrnice.“

„To je fajn,“ řekla jsem. „Třeba změníte názor, když vám vysvětlím svoji situaci. Vyšetřuju Bibiannu Diazovou kvůli možnému pojišťovacímu podvodu a společnost, pro kterou pracuju, Kalifornská pojišťovna, potřebuje vědět, jestli nemá nějaký záznam.“

Usilovně moje slova přežvykovala a zaznamenala jsem, jak pečlivě formuluje odpověď. Nebyla zrovna pohotová. Jednala s typickou byrokratickou opatrností, která zaručeně dožene k zuřivosti každého řádného občana (a taky lidi, jako jsem já). „Pokud byla souzená a usvědčená, můžete to zjistit podle trestního rejstříku.“

„To vím. Už jsem jejich záznamy prověřila. Potřebuju ale zjistit, jestli někdy byla zatčená nebo zaregistrovaná, aniž by byla formálně obviněná.“

„Pokud nikdy nebyla obviněná nebo usvědčená, pak je zcela nepodstatné, že byla zatčená. Je to otázka práva jednotlivce na soukromí.“

„Vážím si toho. Chápu,“ řekla jsem. „Ale předpokládejme, že ji sebrali za loupež nebo krádež a okresní státní zástupce usoudil, že se z toho nepodaří udělat případ…“

„Pak vám do toho nic není. Pokud nikdy nebyla ze zločinu formálně obžalovaná –“

„Jasně. Chápu,“ řekla jsem. Nikdy se nevyplatí jednat s nevýznamnými lidmi. Dělá jim příliš velké potěšení zkřížit vaše plány, kdykoliv dostanou šanci. Chvíli jsem mlčela a snažila se srovnat si myšlenky. Podobná situace ve mně vždycky vyvolá pradávnou a pudovou touhu kousat. Dokázala jsem si představit polokruhový otisk svých zubů na jejím předloktí, které by krásně opuchlo a zářilo všemi barvami duhy. Musela by jít na tetanovku a očkování proti vzteklině. Měla by z toho ohromné problémy. Zdvořile jsem se usmála. „Podívejte, proč si trochu neulehčit život. Ve skutečnosti potřebuju jenom její současnou adresu. Můžete se mi po ní podívat?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože informace takového druhu neposkytujeme.“

„A co Zákon o svobodě informací?“ zeptala jsem se.

„Co je s ním?“

„Je tu někdo jiný, s kým bych mohla mluvit?“

Moje naléhání se jí nelíbilo. Nelíbil se jí můj tón. Nelíbilo se jí na mně vůbec nic a naše pocity byly vzájemné. Ona a Gordon Titus. Bože. Někdy se vůbec nevyplatí vstát z postele. Odešla od pultu bez dalšího slova a vrátila se o chvilku později se svou nadřízenou, která byla příjemná, ale neústupná. Prošly jsme toutéž únavnou rutinou a stejně se nikam nedostaly.

„No, tak vám děkuju. Bylo to skutečně zábavné,“ řekla jsem.

Posadila jsem se do auta na parkovišti a snažila se rozhodnout, co teď. Takhle to dopadá, když mluvím pravdu, říkala jsem si oprávněně. Není divu, že jsem nucená lhát, podvádět a krást. S poctivostí se nikam nedostanete, zvláště ne u těchto zákona a pořádku poslušných typů. Zašilhala jsem na policejní zprávu na sedadle spolujezdce vedle sebe. Čekala jsem, až ze mě opadne příliv frustrace, a pak jsem ji zvedla.

Podle údajů, které poskytla policistovi na místě činu, Bibianna projížděla jižně od Valdesta asi padesátkou, když musela dupnout na brzdy, aby se nepřejela kočku, která jí vběhla do cesty. Její auto dostalo smyk, sklouzlo na stranu a ona narazila do zaparkovaného vozu. Žádní svědci u toho samozřejmě nebyli. Lékaři přivolaní na místo nehody jí ošetřili povrchové pohmožděniny a odřeniny, a pak ji převezli na pohotovost do Svaté Terezy na rentgenové vyšetření, protože si stěžovala na bolest na krku a v zádech. Zajímalo mě, jestli uvedla správnou adresu alespoň v nemocnici. A také musí existovat další pojišťovací společnost, která zastupuje majitele vozidla, kterého nabourala, a je vždycky možné, že druhý odhadce škod může mít ve svých záznamech něco použitelného. Bibianna někde žila a já jsem byla odhodlaná ji vypátrat.

Vrátila jsem se do kanceláře a vyřídila pár nezbytných telefonů, které mi nijak nepomohly. V rychlosti jsem zavolala Mary Bellflowerové do vedlejší kanceláře a řekla jí, že na věci stále pracuju.

Ve čtvrt na tři už mi to lezlo na nervy, a tak jsem vše odložila stranou a strávila zbytek dne obvyklým papírováním. Věděla jsem, že není úplně vhodné upnout se na jediný případ. Teď, když mi šel po krku Gordon Titus, jsem musela vykazovat nějaké výsledky. Dala jsem se do toho, ale i když jsem se soustředila na ostatní případy a dokončovala papírování, cítila jsem, že mě k tomu něco táhne. Na tom, že jeden odhadce předá nějaký případ druhému, by normálně nebylo nic divného. Ale Parnell byl mrtvý, a právě kvůli tomu jsem měla pocit, že tentokrát je v tom něco jiného.

4

Příštího rána jsem se osprchovala a oblékla si svoji univerzální uniformu. Před mnoha lety mi tenhle oblek zhotovil bývalý vězeň, který se naučil šít na velkých šicích strojích v nějaké federální trestnici. Kalhoty byly šedomodré, nezdobené a podél švu měly světlý pruh. Patřila k nim světle modrá košile, která měla na rukávu vyšité kolečko ze suchého zipu, který obvykle přidržoval cedulku s nápisem „Služby jižní Kalifornie“. Boty, které mi zůstaly z doby u policie, měly černou barvu a na noze budily dojem, že je těžké je vůbec uzvednout. Když jsem si k tomu vzala do ruky desky na psaní a kruh s mnoha klíči, mohla jsem se vydávat prakticky za kohokoli. Obvykle předstírám, že kontroluju vodoměry nebo únik plynu; jakýkoli všetečný úkol, který vyžaduje prolézt něčí křoví a pohrát si s jejich bezpečnostními systémy. Dnes jsem na sebe nalepila odznak „roznášky květin“ a zamířila do nejbliž
šího květinářství, kde jsem nechala třicet šest dolarů za obrovskou kytici. Koupila jsem sentimentální usmiřovací kartičku, načmárala na ni nečitelné jméno a v rychlosti zavolala do čistírny, kde Bibianna pracovala. Tentokrát zvedla telefon žena.

„Přeju dobrý den,“ zazpívala jsem. „Můžu, prosím vás, mluvit s majitelem?“

„Tady je provozovna. On právě někam odešel,“ odpověděla. „Můžu vám dát číslo, jestli chcete.“

„Jistě.“

Pečlivě mi ho nadiktovala a já jsem jí ho přeříkala, jako bych si ho zapisovala. Co mohla vědět? Stejně neviděla, co dělám.

„Díky,“ řekla jsem. Zavěsila jsem a naskočila do auta; květiny jsem hodila na sedadlo vedle sebe. Zamířila jsem k továrně. Před budovou byl pěkný dlouhý odstavný pruh, 15 minut parkování zdarma. Zamkla jsem vůz a šla dovnitř, Chvíli jsem postála u pultu a čekala na obsloužení. Vonělo tu mýdlo, vlhká bavlna, chemické prostředky a pára. Za pultem se prostíral prales oblečení v umělohmotných sáčcích. Po mé levici se pohybovaly důmyslné elektronické vozíčky se zavěšenými kusy oděvů po křivolaké dráze, která se kroutila nahoru a dolů a nakonec se vrátila do výchozí pozice, až se všechny naložené oděvy dostaly tam, kam měly, poté, co na ně bylo připevněno náležité číslo.

Na pravé straně podpíral napínané oděvy labyrint trubek. Viděla jsem asi deset žen, většinou Hispánek, které pracovaly u strojů, jejichž funkci byste mohli uhodnout jen velice těžko. Rádio bylo naladěné na španělskou stanici, která pouštěla rychlé písničky z alba Lindy Ronstadtové. Dvě ženy si při práci zpívaly a obratně posunovaly pánské košile na strojích před sebou. Se synkopickým rytmem mandlů, strojů na košile, a mraků vzdouvající se páry místo vypadalo jako dokonalá scéna pro hudební číslo.

Jedna ze dvou zpívajících žen si mě konečně všimla. Opustila stroj a přišla k pultu, kde jsem čekala. Byla malá a podsaditá, měla kulatý obličej, oči barvy čokoládových lentilek a hrubé tmavé vlasy stažené do síťky. Volná blůzka ze zlatého saténu, kterou měla na sobě, byla pošitá flitry. Pohlédla na kytici. „Todle je pro mě?“

Podívala jsem se na zavěšenou kartičku z květinářství. „Jste Bibianna Diazová?“

„Ne. Ta má tendle tejden volno.“

„Vůbec sem nepřijde?“

Žena zavrtěla hlavou. „Poranila si záda při tý nehodě… no, asi před dvěma měsícema, a pořád s tím má problémy. Prej jí to pořád bolí, říkala, fakt špatný. Sotva chodí. Šéf jí povídá, žádný takový, nechoďte sem. Nechce žádnej soudní proces, víte. Má přítele?“

Obrátila jsem kartičku a podržela ji na světle. „Vypadá to vlastně jako usmiřovací kartička. Sakra. Co mám teď dělat?“

„Vemte jí je domů,“ poradila mi.

„Nemůžu. Udal jenom tuhle adresu. Vy náhodou neznáte její adresu domů, nebo ano?“

„Ne. Nikdy jsem tam nebyla,“ odpověděla. Obrátila se k jedné z ostatních žen. „Hej, Lupo. Kde bydlí Bibianna?“

Druhá žena pokrčila rameny, ale třetí se do toho vložila. „Na Castanu. Nevím číslo, ale vepředu je takovej velkej žlutej dům a ona bydlí vzadu. Má tam takovej malej přízemní domek. Skutečně roztomilej. Mezi Huertem a Arroyem.“

Žena u pultu se otočila zpátky ke mně. „Znáte ten blok, o kterým mluví?“

„Najdu to,“ řekla jsem. „Díky. Fakt jste mi moc pomohly.“

„Já jsem Graciela. Řekněte tomu chlápkovi, aby se za mnou stavil, až ho začne unavovat. Mám to samý, co ona, jenom trochu jinak upravený.“

Usmála jsem se. „Vyřídím.“

Na druhé Bibiannině adrese jsem našla napohled zatuchlý hnědý domek za velkým zchátralým a zatuchlým hnědým domem. Ještě za jízdy jsem si prohlédla dům, objela blok a zaparkovala přes ulici. Seděla jsem a zkoumala okolí. Pozemek byl dlouhý a úzký, zastíněný naklánějícími se větvemi magnólií, jalovců a borovic. Nikde nebyla ani stopa po trávě a veškerá vegetace vyvolávala dojem, že zoufale potřebuje zastříhnout. Po pravé straně pozemku vedla rozpraskaná betonová cesta. Ve větším domě visely na oknech místo závěsů prověšené potahy na postel, potištěné květinovými motivy.

Na cestě nebyla žádná auta. Podle formuláře o způsobené škodě měla být Bibiannina mazda z roku 1978 ještě v servisu, kde jí vyměňovali pravé dveře. Čekala jsem dvacet minut, ale místo vypadalo mrtvě. Natáhla jsem se dozadu pro zamčený kufřík, kde mám několik falešných dokladů pro podobné případy. Vzala jsem si sadu se jménem „Hannah Mooreová,“ úhledně zasunutou do umělohmotného skládacího obalu: kalifornský řidičský příkaz s osobními údaji a fotografií, sociální pojištění a kreditní karty Visa a Chevron gasoline. „Hannah Mooreová“ dokonce vlastnila i průkazku do knihovny, protože jsem chtěla, aby působila sečtěle. Schovala jsem tašku pod přední sedadlo a zasunula průkazy do kapsy u kalhot. Vystoupila jsem, zamkla vůz, přešla ulici a vydala se dolů po silnici.

Pozemek byl zastíněný stromy, pod nimiž byl nepříjemný chlad; zalitovala jsem, že jsem si s sebou nevzala koženou bundu nebo aspoň mikinu. Zvenku byl Bibiannin starý domek pokryt zpustlými hnědými šindelemi, dokonalou svačinkou pro hejno hladových termitů. Vyšla jsem po dvou širokých vrzajících dřevěných schodech na maličkou verandu s hromadou odpadků. Sklo okna na pravé straně zakrýval dlouhý červený bavlněný přehoz. Snažila jsem se nahlédnout dovnitř, ale moc jsem toho neviděla. Uvnitř byla tma a ticho. Zaklepala jsem na dveře a krátila si čekání zkoumáním blízkého okolí. U rámu dveří byla přibitá kovová schránka. V její přihrádce se tísnilo sedm obálek s adresou a známkami a čekalo, až si je vyzvedne pošťák. Na moje klepání zatím nikdo neodpověděl. Domek vypadal neobydleně a měla jsem dojem, že cítím těžký zatuchlý pach, jaký vystupuje z nějakých domů i po kratičké nepřítomnosti jeho obyvat
el. Zaklepala jsem znovu a čekala několik nekonečných minut, než jsem došla k názoru, že doma opravdu nikdo není. Letmo jsem pohlédla směrem k velkému domu, ale neviděla jsem žádné známky života, žádné vyčítavé tváře, které by mě pozorovaly z oken. Natáhla jsem se a prsty prohmatala obálky. Když se nespustil žádný alarm, vytáhla jsem celý svazeček a beze spěchu je prošla. Čtyři z nich byly účty. Platila telefon, plyn, elektřinu a splátku obchodnímu domu. Byly zde dvě obálky adresované pojišťovnám, jedna Aetně a druhá Allstate, přičemž obě měly na zpáteční adrese uvedeno „Lola Floresová“. Fíha, copak je tohle, pomyslela jsem si. Podvodníci si nedají pokoj. Zdálo se, že tahle bouda sahá dál, než k žádosti o úhradu škody u Kalifornské pojišťovny. Sedmá obálka skrývala soukromý dopis adresovaný někomu v Los Angeles. Vyškubla jsem ji ze svazečku, přehnula, vsunula si ji pod pásek kalhot a do kalho
tek. Měla bych se stydět. Je to federální zločin – ta krádež, ne to spodní prádlo. Zbytek dopisů jsem vrátila do přihrádky. Potlačila jsem nutkání utíkat, sestoupila jsem z verandy a loudavým krokem přešla ulici ke svému autu.

Otevřela jsem dvířka na straně spolujezdce, hodila desky na přední sedadlo – těsně jsem minula kytici – a zase zamkla. Na rohu Huerta a Arroya jsem zahlédla minimarket, na pravé straně asi o deset domů dál. Zamířila jsem k němu v naději, že tam najdu telefon. Byla to maličká místní prodejna potravin, jaké většinou vede usedlý manželský pár. Přední okna byla polepená ručně psanými poutači, lákajícími na pivo, cigarety a krmení pro psy. Vnitřek byl spoře osvětlený a na nerovné dřevěné podlaze ležely piliny; vypadalo to, že jsou tady od chvíle, kdy krámek postavili. Na policích byla směsice konzervovaných potravin a marně jsem hledala klíč, podle kterého byly rozdělené. Samostatně stojící police tvořily dvě úzké uličky, plné všeho možného, počínaje plenkami Pampers přes marmeládu až po přípravky na udržování trávníku. Nedaleko vchodu stála chladící skříň s nealkoholickými nápoji a starodávn
ý mrazák připomínající hrobku a plný mražené zeleniny, ovocných džusů a nanukových dortů. Prodavačka stála u předního pultu v bílé zástěře, v jedné ruce držela již z poloviny vykouřenou cigaretu. Mohlo jí být tak pětašedesát, měla silně nalakované blond vlasy a nad horním rtem knír z drobných stroupků v místě, kde si nechala odstranit vrásky. Kůži na obličeji měla napjatou a přichycenou za ušima, v očích výraz nepřetržitého údivu.

„Máte tady telefon?“

„Vzadu ve skladu,“ odpověděla a ukázala mi směr svou cigaretou. Asi centimetr popela se odlomil a spadl jí na zástěru.

Vhodila jsem do otvoru na mince čtyři nikláky, zavolala Mary Bellflowerové a nadiktovala jí těžce získanou adresu Bibianny Diazové.

„Díky. To je skvělý,“ řekla. „Mám tu pár formulářů, který jí hned teď pošlu. Jedeš zpátky do kanceláře?“

„Jo, dorazím tam za chvíli. Jen jsem se tady chtěla trochu zdržet a počkat, jestli se Bibianna neobjeví.“

„Dobře, zastav se později a vymyslíme, co dál.“

„Už se vrátil Gordon Titus?“

„Ne. Ještě ne. Třeba to vzdal.“

„To pochybuju,“ řekla jsem. Když jsem zavěsila, do otvoru na vracení mincí vyskočil niklák. Můj šťastný den. Po levé straně jsem měla okénko se staženým předním sklem, kde se prodávalo teplé občerstvení. Nápis nad ním nabízel dnešní specialitu: fazole na paprice, salát ze syrového zelí a tříbarevný sendvič zvaný tri-tip za 2,39 dolaru. Vonělo to nádherně. Sendvič tri-tip je patrně místní rarita; kus hovězího, o jakém ještě nikdo neslyšel. Novináři se pravidelně pokoušejí původ tohoto názvu vystopovat. Na doprovodném obrázku zobrazí kravičku z profilu, se všemi zakreslenými řízky. Tri-tip je na bližším konci, naproti hýždím. Obvykle se opeče na rožni, nakrájí na plátky a podává s domácí salsou na žemli nebo se zabalí do kukuřičné placky se snítkou aromatického koření.

Z chladící komory se vynořil prodavač. Ovanul mě ledový vzduch. Byl to statný muž kolem šedesátky s laskavým obličejem a mírnýma očima. „Co vám můžu nabídnout?“

„Dala bych si sendvič tri-tip.“

Mrkl na mě, mírně se usmál a beze slova ho připravil.

Se sendvičem v ruce jsem popadla dietní Pepsi z mrazáku a zaplatila u přední pokladny. Vrátila jsem se do auta, kde jsem stylově poobědvala a dávala pozor, abych si salsou nepolila uniformu. Květiny, které už začínaly uvadat, naplnily vnitřek volkswagenu pachem pohřebního ústavu. Sledovala jsem Bibianninu příjezdovou cestu dvě hodiny a zdokonalovala svůj pozorovací zen. Mnoho soukromých detektivů si za sledování účtuje vyšší sazby než za jakékoli jiné služby, protože je to taková nuda. Nepozorovala jsem žádný život, žádné návštěvy, žádná světla. Napadlo mě, že kdybych chtěla tohle místo sledovat déle, raději bych měla kontaktovat místního šerifa a dát mu vědět, co se děje. Taky by bylo rozumné vypůjčit si jiný vůz a vymyslet si nějaký důvod, proč se tady potloukám. Objevil se pošťák; přišel pěšky, vzal si dopisy z Bibianniny schránky a vyměnil je za hrstku jiné pošty. Co bych za to dala, kdybych mo
hla zjistit, kdo jí píše, ale nechtěla jsem pokoušet štěstí. Kde ta ženská vězí? Jestli ji tak hrozně bolí záda, jak to, že je celý den pryč? Možná, že je u chiropraktika, kde jí vyztužují obratle nebo rovnají hlavu. Ve tři jsem nastartovala vůz a zamířila zpátky k městu.

Když jsem dorazila do kanceláří Kalifornské pojišťovny, věnovala jsem kytici Darcy na recepci. Měla dost taktu, aby se nezmínila o mojí malé hádce s Titem. Krátce spočinula zrakem na mojí uniformě. „Dala ses k letectvu?“

„Prostě se takhle ráda oblíkám.“

„Ty boty vypadají, že by v kick-boxu dokázaly zasadit smrtelný úder,“ poznamenala. „Jestli jdeš za Mary, má tam nějaké klienty, ale asi můžeš počkat vzadu.“

Mary nastoupila jako likvidátor škod do Kalifornské pojišťovny v květnu, kdy odešla do důchodu Jewel Cavalettová. Dostala stůl, který patřil Veře před tím, než ji povýšili do skleněné kanceláře vpředu. Mary byla bystrá, ale nezkušená, mladičká ve svých čtyřiadvaceti letech a měla dost pěknou tvářičku na to, aby mohla skončit přinejmenším jako druhá vicemiss v oblastní soutěži krásy. Měla dobrý nos na obchody a kdyby vydržela, byla by pro společnost skutečným ziskem. Před třemi měsíci se provdala za obchodníka z místní pobočky Nissanu a nenasytně se zajímala o Veřiny svatební plány. Jedno z Maryiných svatebních oznámení (rozhozené kopretiny na zamlženém růžovém pozadí) stálo v mosazném rámečku na jejím stole. V místě, kde Vera vždycky pod kupou desek s žádostmi o odškodnění schovávala nejnovější vydání Cosmopolitanu, měla Mary časopis Nevěsty, který patrně pokrýval období od zasnouben po první rok manželství. Mary mě jednou dokonce žádala o recept na kuřecí nádivku, než ji Vera zasvětila do mé situace. Teď měla tendenci pohlížet na mě s lítostí, jakou si čerstvě provdané ženy schovávají pro nás, co jsme se rozhodly zůstat svobodné.

Ještě chvíli jsem si povídala s Darcy, a pak jsem zamířila zpátky k Maryině kanceláři, přičemž cestou jsem se pozdravila s několika dalšími zaměstnanci. Historka o mojí rozmíšce s Titem se zjevně rychle rozšířila a byl mi přiznán status slavné osobnosti, který – jak jsem si říkala – mi zůstane až do doby, než mě vyhodí, k čemuž dříve nebo později jistě dojde. Když jsem došla k Mary, její klienti, muž a žena, právě odcházeli. Žena, asi třicetiletá, měla střapatou hřívu odbarvených vlasů, upravenou na mírnější punk. Oči měla ostře zvýrazněné černou, řasy zjevně umělé. Vzorované černé punčochy a laciné střevíce s vysokými podpatky se nehodily k přísnému střihu jejího kostýmu. Zdálo se, že si mě ani zdaleka nevšimla tolik, jako já jí, pouze letmo pohlédla mým směrem, než vyšla do úzké chodbičky mezi kancelářemi. Její průvodce ji následoval loudavým tempem a z každého jeho krok
u čišela vědomá arogance. Ruce měl vražené do kapes, jako by je tak měl celý den, ale přísahala bych, že se těžko ovládá. Tmavé vlasy měl sčesané z obličeje. Nad velkýma tmavýma očima se mu klenulo husté obočí, měl vystouplé lícní kosti a upravený knírek. Určitě měřil přes sto osmdesát a jeho ramena se zdála být ještě širší díky vycpávkám v jeho kostkovaném sportovním kabátě. Vypadal jako kumpán záporného hrdiny z amerického filmového trháku. Chtěl mě těsně obejít, ale přesto do mě vrazil. Omluvně mě chytil za loket, zamumlal „Jej, promiňte“ a odcházel chodbou k východu. Ucítila jsem závan vlasového tonika, kterým se snažil krotit vlny na svém tmavém účesu. Přistihla jsem se, že za nimi zírám, když jsem vcházela do Maryiny kanceláře.

Mary neseděla za svým stolem, ale objevila se o vteřinu později, oči upřené na papírový pohárek naplněný vodou až po okraj. Měla na sobě červený kašmírový svetr s vyhrnutými rukávy. Měla svěží čistou plet odstínu jako vystřiženého z reklamy, která zářila zdravím. „Tak prosím,“ řekla, a pak na mě překvapeně pohlédla. „Ach. Oni odešli? Ti dva, co tu byli?“

„Právě teď. Minula jsi je jen o vteřinu.“

Nahlédla do chodby, ale už byli pryč. „Hm, to je divný. Ta žena říkala, že se necítí dobře, a tak jsem jí šla pro vodu.“

„Zdála se mi v pořádku.“

Mary svěsila rty v údivu a položila plný kelímek na stůl. „Chtěla jsem je tu zdržet. Doufala jsem, že si s nimi budeš moct promluvit.“

„O čem?“

Potřásla hlavou. „Byli to vyšetřovatelé z Institutu pro prevenci pojišťovacích zločinů. Tedy, ona v každém případě. On je zvláštním agentem z kalifornského odboru pro pojišťovnictví.“ Podala mi její vizitku.

„On? Jsi si jistá?“

„Najali ho minulý měsíc. Ona ho zaučuje.“

„Vypadal jako násilník.“

Znepokojeně se zasmála, jako by byla za jeho vzhled nějak zodpovědná. „Že jo? To dělá ten ošuntělý kabát, jsem si jistá. Nikdy bych Petrovi nedovolila vyjít na veřejnost v něčem takovém. Posaď se. Mluvila jsi s Bibiannou Diazovou? Bože, kam jsem dala její papíry?“ Sedla si a začala probírat hromádku tlustých desek na stole.

„Nemluvila. Je pořád pryč. Příště si tam s sebou vezmu foťák. Možná se mi podaří ji cvaknout, jak dělá na trávníku přemety.“ Předala jsem jí informace o „Lole Floresové“ a dvou dalších pojišťovnách. „Bibianna podala další podvodnou žádost o náhradu škody jako Lola Floresová. Kdo ví, kolik ještě těch žádostí podala.“

Mary se náležitě rozzuřila. „Ach, Bože, to je neuvěřitelné. Sednu si na to hned teď a dám jim vědět, co se děje.“

„Jen je požádej, aby začali dokumentovat všechno, co se jí týká. Až pošleme záznamy do Institutu, můžou poslat i ty svoje. Pak už by to mělo jít samo.“

Moji pozornost stále přitahovala ta dvojice, která právě odešla. Prohlížela jsem si vizitku té ženy. Logo Institutu bylo pravé a vypadalo jako cedulka se jménem, dodatečně upravená nůžkami. Podle kartičky se jmenovala Karen Hedgepathová z kanceláře v Los Angeles. Problém byl, že nevypadala jako žádný z vyšetřovatelů Institutu, které jsem kdy potkala. Většina z nich jsou vážné upravené typy – vázanky, bílé košile, tmavé konzervativní obleky. Tahle žena vypadala jako rocková hvězda v civilu. Nemohla jsem uvěřit, že by nějaký ředitel toleroval punkový účes a střevíce na jehlách.

„Tady,“ řekla Mary a vytáhla záznamy z prostředka kupy. Desky byly nadepsané „Diazová“, papírek s její novou adresou připnutý na přední straně. Vzala fakturu, přiloženou k obálce, v níž přišla. „Právě jsem dostala další svazeček účtů. Myslím, že zašla za chiropraktikem.“

„Zřejmě specialistou na subluxací,“ řekla jsem a použila tak jediný chiropraktický termín, který jsem kdy slyšela.

Děrovačem vyrazila do faktury díry a přidala ji k záznamům. „Vlastně sem přišli kvůli Bibianně. Proto jsem chtěla, aby si s tebou promluvili. Myslím, že Institut dostal echo, že se přestěhovala sem. Minulý rok podala několik podvodných žádostí v Santa Monice a oni doufají, že ji teď usvědčí.“

„No, to je pěkný. Pojišťovací podvody?“

„Neřekli to přímo, ale asi to musí být spojené s pojištěním, nemyslíš?“

Krátce jsem zvážila situaci a přemýšlela, proč by zaměstnanec Institutu „zaučoval“ někoho, kdo pracuje pro jinou agenturu. Ne, že by Institut a odbor pro pojišťovnictví nespolupracovaly, ale Institut pro prevenci pojišťovacích zločinů není agentura, která by dohlížela na dodržování zákonů. A proč by vyšetřovatelé jezdili nejprve sem? Proč by do Kalifornské pojišťovny nejprve nezavolali, místo aby vážili hodinu a půl dlouhou cestu? Nedávalo to žádný smysl. Pokud ovšem nelhali. „Dala jsi jim tuhle adresu?“ zeptala jsem se a ukázala na tužkou popsaný papírek.

„Nedala jsem jim nic. Proto jsem byla tak překvapená, když jsi řekla, že odešli. Jen jsem jim potvrdila, že její žádost vyšetřujeme. Proč?“

„Mohli si toho všimnout, když jsi šla pro vodu. Stačilo prohledat hromádku záznamů na stole.“

„Ale no tak. Přece si vážně nemyslíš, že by to udělali.“

„Kdo ví? Prostě musíme doufat, že byli praví.“

Položila si ruku na hruď, jako by se chystala recitovat Přísahu věrnosti. „Ach, Bože. Co to má znamenat?“

„No, víš, jak to chodí. Můžeš někomu dát vizitku, která neříká vůbec nic. Už jsem to tak taky udělala.“

Mary se zdála uražená a najednou přešla od úzkosti k akci. „Dej mi to,“ řekla. Vytrhla mi vizitku a položila ji na stůl, až to plesklo. Sledovala jsem, jak zvedla telefon a vyťukala telefonní číslo s místním kódem 213. „Zabiju se, jestli nebyla ta, co říkala.“ Chvíli poslouchala, a pak se její výraz změnil. Držela sluchátko, které vydávalo zvuk jako drtič odpadků s živou kachnou uvnitř.

„Možná jsi to vytočila špatně,“ řekla jsem nápomocně.

„Bože, nemůžu uvěřit, že jsem skočila na něco tak zjevnýho, ale vůbec mě nenapadlo její totožnost zpochybňovat. Jak jsem mohla být tak hloupá?“

„No, nemusíš na sebe být tak přísná. Po letech praxe se tomu jistě naučíš. Důvěřovat je lidskou přirozeností, zvlášť když jsi sama poctivá. Ne, že bych já byla poctivá, ale víš, co chci říct.“

„Co myslíš, že měli za lubem?“

„To netuším,“ řekla jsem. „Zjevně Bibiannu znali a věděli o její tendenci podvádět. Skutečnou otázkou ale je, jak přišli na nás? V Santa Tereze musí být stovky pojišťovacích společností. Proč právě Kalifornská pojišťovna?“

„To je strašný. Je mi z toho zle. Co jí mohli chtít?“ Maryiny tváře dostaly jasnou, zdravě růžovou barvu.

„Zřejmě nic dobrýho, protože jinak by na to šli přímo.“

„Co budeme dělat?“

„To nemůžu říct, dokud nezjistíme, o co jde. Zkus najít současné číslo Institutu a zeptat se, jestli ji vyšetřují.“ Zvedla jsem papírek s adresou. „Já se mezitím vydám za ní a zkusím něco vymyslet.“

5

Jela jsem domů a stáhla ze sebe uniformu. Přemístila jsem falešné průkazy z kapsy kalhot od uniformy do svých modrých džín, které jsem si oblékla k námořnickému roláku. Vklouzla jsem do tenisek a zamířila zpět k Bibianně.

Doufala jsem, že naivita Mary Bellflowerové Bibiannu nějak neohrozila. Na příjezdové cestě dosud nebylo ani jedno auto, ani žádné známky po dvojici, kterou jsem viděla v kancelářích Kalifornské pojišťovny. Už adresu vyhledali a míří sem? Mohli mít přede mnou tak třicet minut náskok, takže bylo taky možné, že jsou právě teď uvnitř, nebo už tu byli a teď uhánějí pryč. Jestli vůbec byli dost rychlí na to, aby tu adresu objevili. Po ulici projelo několik aut, ale žádné povědomé tváře jsem neviděla. Podruhé toho dne jsem nechala zamčené auto zaparkované přes ulici a vydala se po Bibiannině příjezdové cestě. Bylo pět minut po půl páté a zaznamenala jsem, že se v domku svítí. Když jsem se přiblížila, ucítila jsem dráždivý zápach cibule a česneku, smažících se na olivovém oleji. Vystoupila jsem po širokých dřevěných schodech. Tentokrát jsem zevnitř slyšela veselou písničku z televizního seriálu, zř ejmě z kabelové televize, která série opakovala.

Zaklepala jsem na přední dveře, které za pár okamžiků otevřela asi pětadvacetiletá Hispánka. Byla bosa, oblečená do červeného saténového kombiné, přes které měla krátké šaty z červeného saténu, převázané v pase. Byla štíhlá, přímo drobounká, s dokonalou olivovou kůží a tmavýma očima ve tváři, která měla tvar srdce. Mezi zuby držela dvě želvovinové sponky, jako bych ji zastihla uprostřed předělávání účesu. Tmavé vlasy jí spadaly do půlky zad jako velký šál a pár hedvábných pramenů se jí rozběhlo po pravém rameni. Sledovala jsem, jak z nich vytváří komplikovaný uzel, který těmi sponkami připevnila. „Ano?“

Měla jsem tendenci postavit se na špičky a podívat se jí přes rameno do prostoru za jejími zády. Vnitřek domku tvořila jedna velká místnost, rozdělená na obytné části plachtami zářivé látky, které se vlnily při závanech větru, vnikajícího dovnitř otevřenými dveřmi. Vlnící se zelená plachta oddělovala obývací pokoj od kuchyně, ocelově modrá zakrývala většinu mosazného rámu postele. Okna byla na obou krajích zakrytá přehozem z fialové bavlny, zavěšeným na mosazných háčcích. Podobný nápad jsem viděla v jednom časopise pro ženy v čekárně u zubaře, ale nikdy jsem to nezažila skutečné. Nábytek byl různorodou směsicí proutěných kousků a věcí z výprodeje; opěradla křesel byla zakrytá pruhy námořnické a fialové bavlny, díky kterým se sem tyto nesourodé kousky zdánlivě hodily. Výsledný efekt byl nápadný a vyvolával dojem odvahy a sebevědomí.

Opožděně jsem si uvědomila, že jsem si nevymyslela žádný důvod, proč jsem přišla. Naštěstí jsem ve lhaní jako doma a už jsem cítila, jak jedna malá lež vzniká sama od sebe. „Omlouvám se, že ruším,“ řekla jsem. „Hledám, hmm, v téhle oblasti byt a kdosi mi řekl, že se možná chystáte dát výpověď.“

Měla opatrný výraz a odměřený tón. „Kdo říkal?“

„Jé, to si nepamatuju. Asi soused. Mám pocit, že už klepu na dveře okolních domů celou věčnost.“

„Proč chcete bydlet zrovna tady? Je to tu depresivní.“

„Mám odtud blízko do práce,“ odpověděla jsem a modlila se, aby se neptala, kde to je. Zřejmě bych předstírala, že jsem servírka, ale nemohla jsem si jako naschvál vzpomenout na žádnou místní restauraci.

Zírala na mě. „Vlastně doufám, že se odtud za pár týdnů odstěhuju,“ řekla. „Mají mi už brzo přijít nějaký peníze.“

„To je skvělý. Vadilo by vám, kdybychom zůstaly v kontaktu?“

Pokrčila rameny. „V pohodě. Ukázala bych vám to uvnitř, ale je tam hroznej nepořádek. Je to jen jeden pokoj, ale stačí to, jestli jste sama. Máte nábytek?“

„Nějaký ano.“

„Domácí je v těchhle věcech dost dobrej. Většinu-toho tady nechám, když se odstěhuju. Budete ale potřebovat postel.“

„Tu mám,“ řekla jsem. „Mohla byste mi půjčit tužku? Poznamenám si vaše jméno a číslo a možná vám za pár týdnů zavolám.“

„Počkejte chvilku,“ řekla. Zavřela dveře a vrátila se za okamžik s kusem papíru a perem. Dívala jsem se na ni plná očekávání.

Naklonila hlavu, aby viděla, co píšu. „Diazová. Bibianna se dvěma n.“

„Díky.“

Opustila jsem Bibiannu a jela domů, kde jsem konečně našla chvilku, abych prozkoumala dopis, který jsem ukradla z její poštovní schránky. Poznamenala jsem si jméno a adresu adresáta, Giny Diazové z kalifornského Culver City. Bibiannina matka nebo sestra, hádala jsem. Ze zásuvky stolu jsem vytáhla sprej s chemickou směsí, která dokáže zprůhlednit papír na třicet až šedesát sekund. Nastříkáte to na obálku a můžete si přečíst, co je uvnitř, aniž byste se unavovali rozlepováním nad párou. Na spreji je samozřejmě jasně uvedeno formální varování, upozorňující uživatele, že porušení listovního tajemství v rámci poštovní služby Spojených států se trestá až pěti lety odnětí svobody nebo pokutou ve výši 2000 dolarů. Bože, měla bych si vážně založit nějaké spoření pro případ, že by mě při něčem takovém přistihli.

Stlačila jsem rozprašovač, pokryla povrch obálky lehkým závojem a podržela ji proti světlu. Stálo tam: „Ahoj, mami. Zatím jde všechno dobře. Penízky by se měly začít sypat každou chvíli. Prosím, neříkej Raymondovi, že jsem se ti ozvala. S láskou, B.“

Sledovala jsem, jak obálka opět přestává být průsvitná, aniž by na ní zůstala jediná stopa, zabarvení nebo vůně. Zanesla jsem ji ven na ulici a dala ji do své schránky, kterou zítra vybere pošťák. Vrátila jsem se do bytu a v rychlosti zavolala Mary Bellflowerové. Zastihla jsem ji zrovna ve chvíli, kdy se chystala odejít. „Dozvěděla ses něco od Institutu?“

„Ne. Pořád čekám, až mi zavolají zpátky.“

„Dej mi včas vědět,“ řekla jsem.

„Jasně.“

Dala jsem vařit kávu a vyšla točitými schody do podkroví. Opět jsem se převlékla, tentokrát jsem si vzala černou vestičku, těsné černé kalhoty nad kotníky, krátké bílé ponožky s krajkovým okrajem a ošoupané černé lakýrky na nízkém podpatku. Vyčesala jsem si vlasy nahoru a sepnula je gumičkou; vypadaly jako vodotrysk. Použila jsem (neodborně, to uznávám) tužku na oči, řasenku, zdravíčka a křiklavou červenou rtěnku, a připjala si velké visací náušnice s červenými kamínky, které si nikdo soudný nesplete s rubíny. Pak jsem si na sebe nastříkala levný parfém. Zírala jsem na sebe v zrcadle koupelny. Pootočila jsem se a zase se zadívala na svůj obraz, pozvedla rameno a našpulila rty. Jaký vamp… jaká coura! Netušila jsem, že to ve mně je.

S dupotem jsem seběhla z točitých schodů do kuchyňky a udělala si sýrový sendvič s novým kořením, který jsem si zabalila s sebou společně s jablkem, grahamovými sušenkami, termoskou horké kávy a paperbackem Dicka Francise. Popadla jsem svou černou koženou bundu, zastrčila si falešné doklady „Hannah Mooreové“ do kapsy u kalhot a vzala klíčky od auta. Zajela jsem do Bibiannina sousedství a zaparkovala o několik domů dál. Vystoupila jsem z auta a šla si do minimarketu zatelefonovat. Okénko s teplým občerstvením bylo zavřené a chlápek urovnával police. Prodavačku jsem neviděla.

Vhodila jsem dva desetníky a vytočila Bibiannino číslo. Když to po dvou zazvoněních zvedla, stiskla jsem si nos a chtěla Mameho. Zněla jsem jako nemocný chřipkou z televizní reklamy na antihistamin.

„Koho?“

„Mameho!“

„Máte špatný číslo.“

„Promiňte,“ řekla jsem. Vrátila jsem se do auta a usadila se.

Ze své pozice jsem viděla ústí silnice, většinu velkého hnědého domu a část dvorku, ale ne Bibiannin domek, který byl vzadu. Předpokládala jsem, že když opustí dům, objeví se někde tady a já ji budu moct sledovat v autě nebo pěšky, podle toho, co se bude zdát vhodnější. Neměla jsem tušení, jestli vůbec chce jít ven, nebo kam by případně mohla jít, ale připadala mi jako neposedný typ a doufala jsem, že už najde nějaký důvod vypadnout, i kdyby nešlo o nic důležitějšího, než aby vyběhla na roh do krámku pro karton coca-coly. Pustila jsem autorádio právě včas, abych stihla zprávy v pět třicet. Předpověď deště začínala znít jako něco víc než pouhé řeči. Vystrčila jsem hlavu z okýnka a zírala na nebe. Temné mraky způsobily, že se náhle zešeřilo. Zvedal se vítr a honil uschlé palmové listy po ulici. Tajně jsem si přála, abych se mohla vrátit domů a zamknout se v noci uvnitř, místo toho, abych špeho
vala Bibiannu Diazovou. Přepínala jsem ze stanice na stanici a poslouchala výběr populárních písní, které mi zněly všechny stejně. Jedním okem jsem sledovala silnici a druhým knihu, ale tma přišla tak náhle, že jsem už číst nemohla. Rozzářily se pouliční lampy a listy na stromech získaly kovový lesk, temnou zelenou barvu, která se ve tmě zdánlivě třpytila. V době večeře se tady začal probouzet život, lidé přicházeli z práce a v domech se rozsvěcela světla.

Špehování s jedním autem je obvykle považováno za nejméně produktivní techniku z řady triků, které má soukromý detektiv k dispozici. P.byste zůstal utajený, musíte mezi sebou a sledovaným objektem udržovat dostatečnou vzdálenost, takže je těžké udržet vizuální kontakt, aniž by si vás všiml. A také kdyby pro Bibiannu přijelo auto, měla jsem šanci jen padesát na padesát, že zamířím správným směrem. Kdybych hádala špatně, prohrála jsem. Když někdo náhle otočí o sto osmdesát stupňů v obytné čtvrti, je to vždycky podezřelé, a téměř zaručeně to vzbudí pozornost řidiče vozu, který sledujete. S dvěma auty můžete přinejmenším měnit pozice a je menší pravděpodobnost, že objekt něco zpozoruje. Naneštěstí jsem neměla povoleno najmout si na tohle pomoc zvenku. Pokud jsem věděla, Gordon Titus mě v mé nepřítomnosti vyhodil. Zdálo se, že není příliš vhodná doba žádat o přidání peněz. Pracovala js
em za pár šupů a snažila se navázat s tou ženou kontakt, abych zjistila, co má za lubem. Dobře zdokumentovaná žádost o náhradu škody je základem pro úspěšné stíhání podle stanov o „krádež pomocí podvodu“. Než pojišťovna předá záznamy Institutu pro prevenci pojišťovacích zločinů, bude chtít poskytnout důkazy o podání falešných materiálů, důkazy o zamýšleném podvodu, důkazy, že odhadce škod vycházel z údajů uvedených žadatelem při vyplácení odškodného a důkazy o platbě. Pokud Bibianna podváděla vedle Kalifornské pojišťovny i Aetnu a Allstate, bude zřejmě potřeba najmout grafologa, který dokáže, že žádosti psala stejná osoba. A také by na všech formulářích, které zaslala, mohly být otisky prstů. Při podvodech, stejně jako u většiny ostatních zločinů, má pachatel mnohem snazší práci než my.

Za pět minut půl osmé jsem z nudy snědla sendvič a dvě grahamové sušenky. Už byla úplná tma a vzduch naplňovala světlá mlha, déšť byl tak jemný, že jen mírně navlhčil chodník. Dvakrát jsem zapnula motor a nechala ho chvíli běžet, aby se auto zahřálo. Do nedalekého domu dovezli pizzu. Závan vůně feferonek a rozteklé mozzarelly mi málem vehnal slzy do očí. Okolo prošla stará paní v dlouhé róbě a šále, s kokršpanělem na vodítku. V obou směrech projížděla auta, ale žádné nezpomalilo a po Bibianně nebylo ani stopy. V devět už jsem seděla se shrbenými zády a koleny opřenými o volant a snažila se neusnout. Dvojice z kanceláře Kalifornské pojišťovny se neukázala a pomalu jsem se chystala je odepsat. Buď netušili, kde teď Bibianna Diazová bydlí, nebo se o ni nijak moc nezajímali. Nemohla jsem přijít na to, proč by se namáhali vystopovat ji, kdyby neměli v úmyslu to prověřit. Možná je něco odradilo. Bez velk
ého zájmu jsem přemýšlela, jestli tady někde sedí v zaparkovaném autě a také na ni čekají.

Ve tři čtvrtě na deset se Bibianna z ničeho nic objevila na cestě. Byla opět v červené, na sobě měla upnutou košili sahající až do půlky stehen, tmavé punčochy a červené střevíce na vysokém podpatku. Na někoho tak drobného její nohy vypadaly neuvěřitelně dlouhé a pěkně tvarované, a pohled na ně ve vás vyvolával dojem, že je vysoká, přestože měřila sotva sto pětapadesát centimetrů. Jednu ruku měla v kapse odřené hnědé kožené bundy, kterou si nechala rozepnutou. Druhou rukou si držela nad hlavou noviny a chránila si tak účes před mrholením. Dívala se mým směrem a zkoumala ulicí, ale nezdálo se, že by si uvědomovala, že ji někdo sleduje. O pět minut později přijel taxík a zastavil před ní. Nastoupila. Když přibouchla dveře taxíku a usadila se na zadním sedadle, nastartovala jsem svůj volkswagen. Jakmile taxík vyrazil, vyjela jsem na ulici s rozsvícenými světly a doufala, že jim v místním dopravním ruch u nebude moje přítomnost za nimi nápadná.

Klidně jsme projížděli ulicemi a mířili k bulváru Cabana, široké třídě souběžné s pláží. Tohle byl můj rajón a tušila jsem, že míří do velké restaurace s barem na nábřeží nebo možná do jednoho z oplzlých barů na zadním konci State Street. Druhá možnost se ukázala jako správná. Taxík zastavil před barem pro nižší vrstvy, zvaným Meat Locker. Byl už dvakrát zavřený, protože tady nalévali nezletilým, a předchozí majitel přišel o povolení podávat alkoholické nápoje. Bar prodali a opět otevřeli s novým vedením. Zajela jsem dál. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak Bibianna vystupuje z taxíku, platí řidiči a míří ke vchodu. Zatočila jsem doleva, objela blok a vrátila se na parkoviště, kde jsem vmáčkla svůj volkswagen na napůl legální místo proti zdi. Když jsem auto zamykala a chránila si hlavu před dešťovou sprchou, cítila jsem, jak se chodník otřásá pulzující hudbou znějící z baru. Naposle dy jsem se nadechla čerstvého vzduchu a vešla dovnitř.

Hned za vchodem jsem zaplatila pětidolarové vstupné a na ruku jsem dostala fialové razítko s označením USDA, americké potravinářské inspekce. Meat Locker vypadal jako průmyslová továrna předělaná ke komerčním účelům, přičemž stavitel příliš nedbal na estetiku. Místnost byla prostorná a monotónní, s betonovou podlahou a kovovými trámy, vedoucími vysoko nahoru do zastíněných zákoutí stropu. Podél pravé zdi se táhl šestimetrový barový pult a okolo něj seděli chlápci, jejichž tváře jako by vypadly z varovných plakátů visících po městě. Vznášel se tu pach piva a cigaretového kouře, kukuřičných placek smažících se na vepřovém sádle a z postranních místností občas zavanul zápach drogy. Všechna světla byla modrá. Hrála tady živá kapela, pět kluků, kteří vypadali jako banditi ze střední školy a zněli, jako by ještě hodně dlouho potřebovali cvičit v něčí garáži. Hudba byla sprostou směsicí oh
lušujících basů, pulzujících syntetizátorů, nekonečně opakovaných akordů a vulgárních textů – když se vám náhodou podařilo je rozlišit mezi ječivým elektronickým kvílením. Taneční parket představovala přenosná dřevěná plocha, asi šest a půl metru široká, na níž se tísnila zmítající se těla a tváře zalité potem.

Tady nacházela uplatnění podřadná hudba. Nebyla tu žádná střední generace s dobrou kariérou, žádní studenti, žádní úředníci pracovně navštěvující prostší prostředí, žádná střední třída, žádné bohaté univerzitní typy. Bylo to místo nejtvrdšího kalibru, kde se scházeli členové motorkových gangů a hamburgerové děvky, které daly každému za jídlo. Pěstní souboje a nože se zde považovaly za samozřejmost, místní uniformovaní policajti tudy procházeli tak často, že je všichni považovali za zákazníky. Hladina hluku se nedala snést a do toho všeho se ozývalo nepřetržité bum! a výbuchy nevázaného smíchu. Bar byl pověstný svým nápojem zvaným „třaskavina“: tequila a 7-Up ve starodávné sklenici. Když se nápoj servíroval, položili látkový ubrousek přes hrdlo sklenice, kterou pak servírka prudce uhodila o dřevěný tác, který nesla s sebou. Tím otřesem se z tequily a 7-Up stala skvělá směs, kt
erou měl její majitel do sebe hodit na ex. Obvykle člověk snesl maximálně dvě „třaskaviny“. Po vypití dvou těchto nápojů se ženy nedokázaly dostat samy do auta a po třech měli muži nutkání rozbíjet dřevěné židle nebo praštit rukou proti sklu.

Prodírala jsem se barem a mumlala: „Promiňte,“

„Omluvte mě,“ a „Ach, lituju,“ a jak jsem postupovala dopředu, občas jsem ucítila anonymní ruku na svém pozadí. Našla jsem prázdné místo, vznesla na ně dočasný nárok a opřela se o zeď jako všichni ostatní. Objednala jsem si pivo od procházející servírky, která na sobě měla oranžový elastický trikot, vzadu hluboce vystřižený. Její houpající se ňadra vypadala jako vodou naplněné balóny. Nebylo si kam sednout, a tak jsem zůstala stát opřená o trám a pozorovala cvrkot.

Všimla jsem si Bibianny na tanečním parketu, kde se pozoruhodně ladně a energicky vlnila za zvuků nějaké sexuálně nabité melodie. Zdálo se, že muži nemůžou od jejích pohybů odtrhnout oči. Modrá světla působila na olivové tóny její kůže a vytvářela až nepozemskou zář, která zdůrazňovala jemný ovál její tváře nad vzdouvajícím se poprsím v hluboce vystřižené košili. Její šaty planuly spíš fialově než červeně, napnuté přes její ploché bříško, štíhlé boky a elegantní stehna. Když hudba dohrála, zavrtěla hřívou tmavých vlasů a opustila taneční parket, aniž by se ohlédla. Její partner, viditelně bez dechu, za ní obdivně hleděl.

Začala obcházet známé. Patrně ji tam znal každý, zastavovala se a smála se se spoustou chlápků. Měla jsem se na pozoru a byla jsem připravená hrát zapomnětlivou, když se – podle mých výpočtů – její cesta měla brzy zkřížit s mou. Zbytečně. Než ke mně došla, změnila směr, a viděla jsem, jak pomalu postupuje ke krátké chodbičce, kde byly záchody. Zamířila jsem tam a riskovala hrubé poznámky, když jsem se snažila protlačit vpřed.

Než jsem se dostala do místa určení, zmizela v jedné z kabinek. Stála jsem u zrcadla a urovnávala si svůj horní chochol, dokud se neozvalo spláchnutí a Bibianna nevyšla ven. Přistoupila k umyvadlu vedle mě a lhostejně pohlédla na můj obraz v zrcadle. Spíše jsem vycítila než viděla malý záchvěv poznání. Řekla: „Hej!“

Prázdně jsem na ni pohlédla.

„Nebyla jste dneska odpoledne u mě a neptala se na byt?“

Zdvořile jsem k ní zvedla zrak, a pak si dopřála stejnou opožděnou reakci. „Ach, ahoj! Nepoznala jsem vás! Jaká náhoda. To je úžasný. Jak se máte?“

„Jde to. Jak jde hon na dům? Už jste něco našla?“

Zašklebila jsem se. „Vlastně ne. Mám vyhlídnutý byt asi blok od vašeho, ale není ani z poloviny tak hezký.“

Bibianna vytáhla rtěnku. Opsala červeně oblouček spodního rtu, který pak začala třít o horní ret, dokud se barva rovnoměrně nerozetřela po celé ploše. Napodobila jsem ji.

Zakryla rtěnku. „Už jste tady někdy byla?“

Pokrčila jsem rameny. „Párkrát. Ještě za starého majitele. Je to tady trochu znervózňující, ne? Nemám ráda, když mi chlápci šahají po zadku, kdykoliv se pohnu.“

Krátce si mě prohlédla. „Myslím, že záleží, na co jste zvyklá. Mně to nevadí.“ Obrátila pozornost z mého obrazu ke svému a naklonila se, aby si upravila prameny vlasů okolo obličeje. Zkontrolovala, jestli nemá rozmazané stíny, důkladně se prozkoumala, než opět pohlédla na mě. „Doufám, že se neurazíte, ale ten účes a oblečení jsou totálně špatný.“

„Vážně?“ Podívala jsem se na sebe a zalil mě pocit zoufalství. Co je to se mnou, že to musí každý takhle komentovat? Já sama sebe považuju za obávané soukromé očko, zatímco ostatní ve mně zjevně vidí opuštěného sirotka, který potřebuje mateřskou péči.

„Můžu vám něco poradit?“ zeptala se.

„Jo, jistě,“ odpověděla jsem.

Než jsem se nadála, stáhla mi z vlasů gumičku. Podala si kabelku a vyndala z ní lahvičku s nějakým vlasovým sajrajtem, který si rozetřela mezi dlaněmi, a pak mi ho vmasírovala do hlavy. Cítila jsem se jako kůň, kterého hřebelcují, ale výsledek se mi líbil. Moje vlasy vypadaly trochu vlhké a mírně zvlněné. Obě jsme zkontrolovaly můj vzhled v zrcadle.

Bibiannina kriticky sešpulila rty. „Lepší,“ řekla. „Máš u sebe nějakej šátek?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Podíváme se, co mám já.“ Začala se přehrabovat v kabelce a během toho vytáhla marihuanovou cigaretu. „Chceš si zakouřit?“ zeptala se ledabyle.

Zavrtěla jsem hlavou. „Dala jsem si pár šluků na parkovišti, než jsem šla sem.“

Schovala drogu bez dalšího komentáře a soustředila se na prohledávání různých oddělení své objemné tašky. „Tady to máme. Co tohle?“ Vytáhla čtverec světle zeleného hedvábí a zašklebila se. „Mm, to není dobrý. Ta barva k tobě nejde. Sundej ty náušnice. To bude lepší.“

Jak to, že ženy tyhle věci vědí? A co je podstatnější, jak to, že to nevím já? Sundala jsem si křiklavé tretky z uší a s úlevou si masírovala lalůčky.

Jí se mezitím podařilo vylovit druhý šátek, tentokrát sytě růžový. Podržela ho u mojí tváře a kriticky si ho přivřenýma očima prohlížela. Měla jsem dojem, že mě požádá, abych na to plivla, aby mi mohla očistit tvář, ale ona ho nějak zvláštně složila a uvázala mi tu věc okolo krku. Moje barva se okamžitě zlepšila.

„Vypadá to skvěle. Co teď?“

„Teď pojď se mnou. Zařídím, aby tě ti nejhorší prasáci nechali na pokoji.“

6

Následovala jsem ji do davu jako voják-zelenáč do bitvy. Oči mužů si nás prohlížely od hlavy k patě a hodnotily nás podle velikosti prsou, zadku a podle toho, jak dostupné jsme jim připadaly. Bibianna odfiltrovala spoustu sprostých výrazů, gest a nechutných návrhů, které, jak se zdálo, shledala zábavnými, a příležitostně střílela nadávky na chlápky, kteří se projevovali nejhlasitěji. Byla bezstarostná, dobře naladěná a měla rychlý, nakažlivý smích.

Hudba znova začala hrát a ona začala při chůzi tančit, luskala prsty, a jak nám propracovávala cestu davem, občas se tak vášnivě zavlnila, až podráždila mužské osazenstvo. Rozhlížela se kolem a mě zajímalo, koho asi hledá. Netrvalo dlouho a zjistila jsem to. Její energie dostala nový impuls, jako náhlý příliv elektrického proudu, po němž následuje zkrat. Zdálo se, že její tělo zaplavila sálající horečka.

„Zůstaň tady,“ řekla. „Vrátím se.“

Od skupinky pásků u baru se oddělil blonďatý chlapík. Měl kudrnaté vlasy a drátěné obroučky brýlí, knírek, silnou bradu a jemně se usmíval. Přistihla jsem se, jak si v duchu dělám poznámky o jeho fyzickém vzhledu jako policajt na obchůzce, který zpozoruje podezřelého. Znala jsem ho. Byl středně vysoký, měl široká ramena, štíhlé boky, na sobě džíny a upnutou černou košili s krátkými rukávy, pod nimiž se vzdouvaly dobře vypracované bicepsy. Tate. Bláznivý Jimmy. Kolik let už jsem ho neviděla? Díval se na Bibiannu majetnicky, palce zastrčené za poutka na pásek, takže se zdálo, že si rukama podpírá vypouklinu na přední straně kalhot. Často si dělal sám ze sebe legraci s neodolatelnou směsicí humoru a pozornosti. Pozorovala jsem, jak se vydal jejím směrem a už ji zaměstnával jakousi bezeslovnou předehrou. Zdálo se, že si jich nikdo jiný nevšímá. Přiblížili se k tanečnímu parketu z přilehlých stran a setk
ali se někde uprostřed, jako by každý jejich krok řídil choreograf. Nebylo pochyb, že spolu něco mají.

Uviděla jsem volný stůl, obsadila jednu z prázdných židlí a položila přes opěradlo té vedlejší bundu, abych odradila zájemce. Když jsem se pohledem vrátila k tanečnímu parketu, ztratila jsem Bibiannu z dohledu, ale zahlédla jsem v pulzující mase tanečníků její červené šaty a občasné záblesky tváře jejího partnera. Znala jsem ho v úplně jiné souvislosti a nedokázala jsem se smířit s neslučitelností svých vzpomínek na to, jaký býval, s tím, jak jsem ho viděla teď. Měl teď kratší vlasy a nechal si narůst knírek, ale jeho aura zůstala stejná. Jimmy Tate byl policajt – teď už zřejmě bývalý policajt, jestli byly pomluvy pravdivé. Naše cesty se poprvé střetly na základní škole – v páté třídě, kde byl po půl roku mým „druhým já“, což jsme zpečetili dotekem jazyků. Posvátná záležitost. Všichni říkali, že se Jimmy rád „předváděl“. Nejsem si jistá, co se stalo s jeho rodiči, ale celý ži
vot strávil v pěstounské péči, přičemž ho vyhodili nejprve z prvního domova, pak z dalšího. Už v osmi letech ho označili za „nenapravitelné“ dítě, byl vzpurný a náchylný k pěstním soubojům a krvavému nosu. Často se ulejval ze školy, a protože i já jsem to tenkrát začala provozovat, byli jsme zvláštní dvojice. Já jsem byla v mnoha ohledech plaché dítě, ale měla jsem v sobě svůj vlastní zdroj divokosti, zrozený ze smutku nad ztrátou rodičů, když mi bylo pět. Moje vzpoura pocházela ze strachu, Jimmyho ze zlosti, ale výsledek byl stejný. Věděla jsem, že se pod jeho vzdorem skrývá hodně bolesti a spousta něžnosti. Možná jsem ho dokonce i milovala svým nevinným, předpubertálním způsobem. Bylo mu dvanáct a mně jedenáct, když jsem ho potkala poprvé, kluka svedeného na špatnou cestu, který neměl žádné ponětí o sebeovládání. Často vystoupil na moji obranu a vymlátil dech z jednoho páťáka, který se mě
snažil šikanovat. Pořád si dokážu vyvolat ten rozjařený pocit, který jsem měla, kdykoliv jsme utekli ze školního dvora, opilí svobodou, s vědomím, jak krátké naše osvobození bude. Učil mě kouřit, snažil se mě opít colou s aspirinem, ukázal mi rozdíl mezi holkama a klukama. Ještě si vzpomínám na směs veselí a lítosti při zjištění, že všichni kluci jsou znehodnocení takovou tou věcí, co vypadá jako špatně umístěný palec mezi nohama. Nakonec Jimmyho jeho pěstounka označila za nezvladatelného a poslala ho kamsi nazpět, ať už se nechtěné děti posílají kamkoli. Asi do domova pro mladistvé.

Osm let jsem ho neviděla, a pak jsem byla ohromená, když se ukázal můj první den na policejní akademii. V té době už jeho tvrdost hraničila s šílenstvím. Byl pěkný kluk, hodně pil a býval venku dlouho do noci. Jak se dostal na akademii, nikdy nezjistím. Kandidáti procházejí náročnými psychologickými testy, kterými jsou nevhodné a nestabilní typy rychle eliminovány. Buď se lstivému zkoumání vyhnul, nebo byl jedním z těch výjimečných jedinců, jejichž závady na osobnosti se při vyšetřování neukážou. Jeho výsledky na akademii byly obvykle těsné, ale nikdy nepropadl a jeho soutěživá povaha ho udržela ve hře. Byl dost chytrý na to, aby dokázal ubrat, když o něco šlo, ale nikdy se neudržel na uzdě moc dlouho. Podařilo se mu dostudovat společně s námi, ale vždycky byl nějakým způsobem na pokraji katastrofy. Udržovala jsem si odstup, příliš jsem v té době investovala do vlastní kariéry, než abych riskovala, že m ě jeho špatná pověst poškodí.

Ucházel se o místo u policie v Santa Tereze ve stejné době jako já, ale odmítli ho. Na nějakou dobu jsem ztratila jeho stopu, ale pak jsem slyšela, že začal pracovat v úřadu šerifa v okrese Los Angeles. Brzy se k nám donesly řeči o jeho pozoruhodných kouscích. Pověsti vznikaly v barech v nočních hodinách, kdy si policisté vyměňovali historky o bláznivých věcech, které Jimmy Tate provedl. Byl to ten druh policajta, jakého byste chtěli mít vedle sebe, kdykoliv byste se dostali do problémů. V tísni byl absolutně neohrožený a nedbal na nebezpečí. Ve všech pěstních soubojích mezi „drsňáky“ vždy vítězil. Zdálo se, že kolem něj jeho agresivita vytváří silové pole, jakoby svého druhu ochranný štít. Jiní policisté mi vyprávěli, že když ho viděli pod palbou, uvědomovali si, že byl svým vlastním způsobem stejně nebezpečný jako „oni“ – bankovní lupiči, dealeři drog, členové gangů, ostřelovači, všichni p
otřeštěnci, na které máme my, lidé poslušní zákona a práva, pifku. Naneštěstí kvůli své divokosti příliš často překračoval hranice únosnosti. Věděla jsem, že provedl věci, o nichž se nemluví – věci, které předstíráte, že nevidíte, protože vám ten člověk zachránil život a vy mu to dlužíte. Nakonec se stal členem zvláštní jednotky vyšetřovatelů, kteří sledovali činnost známých zločinců. O šest měsíců později byla jednotka rozpuštěna po sérii pochybných přestřelek. Dvanáct důstojníků bylo suspendováno, mezi nimi Jimmy Tate. Všichni byli přijati zpět po šetření policejní komise, ale bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy provede něco skutečně závažného.

Před dvěma lety jsem viděla jeho jméno v L. A. Times. Byl převeden do protidrogové jednotky a krátce poté byl společně se šesti dalšími členy obviněn z podílu na korupčním skandálu, který otřásl oddělením. Podrobnosti vycházely najevo den po dni během předběžných slyšení. Pět ze šesti obviněných čekalo na proces a jeden si vystřelil mozek z hlavy. Sledovala jsem proces příležitostně v L. A. Times, i když jsem nikdy neslyšela výsledek. Nepřekvapilo by mě, kdybych se dozvěděla, že byl vinen. Byl lehkomyslný a sebezničující, ale ať už to zní jakkoli divně, věděla jsem, že kdybych měla bratra, chtěla bych, aby byl přesně jako Jimmy Tate. Ne kvůli jeho chování a pochybné morálce, ale kvůli jeho loajalitě a vášnivé vůli přežít. Žijeme ve společnosti, která se chvályhodně zajímá o práva zločinců, ale nikdo nezvažuje cenu za bolest a trápení těch, kterým jejich zločiny vzaly jejich blízké a pří
buzné. Když byl ve službě Jimmy Tate, můžete mi věřit, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Jenom nikdo nevěnoval dostatečnou pozornost technické stránce věci.

Vrátili se s Bibiannou z tanečního parketu. Kapela si udělala přestávku a hladina hluku poklesla tak rychle, že se to podobalo ohluchnutí. Zaměřila jsem se na Jimmyho obličej s vědomím, že si mě musí každou chvilku všimnout a v jeho očích se objeví poznání. Oba se usadili u stolu, Bibianna si jednou rukou zvedla vlasy a druhou si ovívala holý krk. Byla udýchaná, smála se, tváře jí plály, vlasy na spáncích měla vlhké a tmavé pramínky se rozdělily na ještě tenčí. „To je ta žena, o který jsem ti říkala, že se byla podívat na můj byt,“ řekla mu a ukázala na mě. „Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“

Jimmy se zdvořile usmíval a jeho pohled těkal z její tváře na moji. Podala jsem mu ruku.

„Ahoj, Jimmy. Jsem Hannah Mooreová,“ řekla jsem. „Pamatuješ si mě?“

Jasně, že si mě pamatoval, a poznala jsem z jeho výrazu, že si vzpomíná i na moje jméno. Ať už teď byl čímkoliv, stále byl příliš dobře vyškoleným policajtem, než aby dokázal odhalit moje převlečení. S úsměvem vzal moji ruku do své a poskytl mi stejný výboj nízkého napětí sexuality jako Bibianně. Pozvedl moji ruku k ústům a vášnivě mi políbil kloub prstu. „Páni, holka. Jak se máš? To už je doba,“ řekl.

„Vy dva se znáte?“ zeptala se.

Neochotně mi ruku vrátil. „Chodili jsme spolu na základní školu,“ řekl bez zaváhání a cítila jsem, jak mě zalila radost, protože právě tak jsem to chtěla prezentovat. Akademie a všechno, co se stalo potom, byla záležitost našich dospělých let. To druhé mělo magickou příchuť, která u mě bude vždycky na prvním místě.

Z kapsy kalhot vytáhl zmačkaný účet a než se zase vrátil očima ke mně, poprosil Bibiannu. „Potřeboval bych cigarety, holčičko. Mohla bys to pro mě udělat?“

Zaváhala jen tak krátce, aby mu dala najevo, že to má brát jako dárek. Její úsměv podtrhovala ironie a pohledem naznačovala, že rozumí. Zastrčila si účet do výstřihu a odkráčela beze slova. Jimmyho pohled láskyplně přejel její nohy a boky. Pohybovala se s výrazem a sebevědomím modelky nebo hvězdy, která si je vědoma dojmu, který vytváří. Vyslala k němu jemný úsměv a sešpulila rty v gestu, které bylo napůl trucováním, napůl slibem.

Cítila jsem, jak ve mně bublá smích. „Nemůžu uvěřit, že na tebe takhle narazím,“ řekla jsem. „Odkud Bibiannu znáš?“

Usmál se. „Potkal jsem ji před rokem v L. A. na večírku na Halloween. Viděl jsem ji tam už několikrát předtím, a pak na ni narazil zase tady.“

„Netušila jsem, že jsi zpátky. Co máš za lubem?“

„Nic moc,“ odpověděl. Jeho oči těkaly po mé tváři, jako by mě prověřoval. „A co ty? Když jsem o tobě slyšel naposledy, odešla jsi z oddělení a pracovala pro nějakou agenturu.“

„To je minulost. Dostala jsem licenci. Teď pracuju sama pro sebe. Ty jsi pořád na úřadu šerifa pro okres Los Angeles?“

„Ne tak úplně.“

„A co ‚tak úplně‘ děláš? Když jsem o tobě slyšela naposledy, byl jsi obviněn z krádeže,“ řekla jsem.

„Ona je kus, ne?“ řekl a vyhnul se tak mojí otázce.

„O co jde, Jimmy?“

Položil si bradu na pěst a smál se na mě očima. „Jsem ve výslužbě. Vysoudil jsem z nich duši – deset milionů babek.“

„Ty jsi je zažaloval?“ řekla jsem. „A co obvinění?“

Zdálo se, že ho moje reakce pobavila. Pokrčil rameny. „Zprostili mě viny. Tak systém funguje. Někdy ty ulovíš ty medvěda, jindy medvěd tebe. Byl jsem na nemocenský, pracovní nezpůsobilost kvůli bolestem a stresu ze zaměstnání. Než jsem se nadál, spoustu nás obvinili ze spiknutí, praní špinavých peněz, daňových úniků a bůh ví, z čeho ještě. Nechali nás projít peklem a než jsem se z toho dostal, sebrali mi veškeré příplatky a chtěli, abych rezignoval. Ani omylem. V žádném případě. Našel jsem si právníka a zažaloval je.“

„A poté tě osvobodili?“

„Sakra, jo. Nenechám je z toho jen tak vycouvat. Podle nich jsem se z toho dostal jenom formálně. Byl jsem jedinej, koho zprostili viny, ale dělal jsem stejnejch devět dvorků jako ostatní, tak proč mě trestali dvakrát? Porota usoudila, že jsem nevinen.“

„Byl jsi?“

„Samozřejmě, že ne, ale o to nejde,“ namítl. „Prokuratura byla proti mně zaujatá, ale nemohli nic dokázat, takže teď jsem od kormidla. Není důležitý, jestli jsem to udělal nebo ne. Soud řekl, že jsem čistej, tak jsem čistej. To je zákon.“

„Takže tě vyhodili?“

„Prakticky jo. Ve skutečnosti mě propustili kvůli pracovní neschopnosti. Došli k názoru, že jsou se mnou problémy, a chtěli, abych vypadl, a proto mi přestali proplácet nemocenskou. Řekl jsem, že to tak nenechám. V žádném případě jsem se s tím nehodlal jen tak smířit, a tak jsem ty jejich prdele žaloval. Urovnali jsme to právě minulý týden. Sedm stovek a padesát tisíc. Samozřejmě, že až mi ten šek přijde, tak si můj advokát z něj pěknej kousek odkrojí, ale pořád mi dost zůstane. Můj fond na důchod. Dost dobrý, ne?“

„Skvělý.“

„Teď jsem ale na mizině, ale co chceš vlastně dělat ty?“

„A co Bibianna? Ví, že jsi policajt?“

„Ví, že jsi soukromý detektiv?“

Zavrtěla jsem hlavou a jeho úsměv uvadl, když viděl změnu mého výrazu. „Snad nevyšetřuješ ji?“

Neodpověděla jsem, což byla odpověď dostatečná.

„Kvůli čemu?“

Usoudila jsem, že mu můžu říct pravdu. Stejně by to nakonec ze mě nějak dostal. „Pojištovací podvod,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci. Jestli jsem doufala, že ho překvapím, neměla jsem štěstí.

„Pro koho pracuješ?“

„Pro Kalifornskou pojišťovnu.“

„Můžeš z toho udělat případ?“

„Pravděpodobně. Až budu hotová, tak určitě,“ odpověděla jsem.

Odvrátil ode mě pohled a jeho oči zabloudily k jukeboxu. Zadívala jsem se tam také a zahlédla Bibiannu. Na obličeji jí hrála duha světel. Bylo na ní něco magického – modročervená krása, fyzická dokonalost, co muselo být neodolatelné, soudě podle toho, jak se na ni díval. Viděla jsem, jak se sklonila a smála se, i když hlas se k nám nedonesl. Flirtovala s bubeníkem, její ruka lehce spočívala na jeho paži; působilo to intimně i mimovolně. Bubeník byl vysoký a hubený a měl obličej jako kolie, oči posazené blízko u sebe se třpytily chemickou látkou, kterou lidské tělo přirozeně neprodukuje. Zíral na její prsa a zřejmě vydával vysoké, nadějné kňučení jako štěně, které doufá, že dostane napít. Nedívala se na nás, ale každý její pohyb ukazoval, že si je Jimmyho přítomnosti vědoma. Zdálo se, že mu oplácí stejnou mincí. Obrátila se k jukeboxu, hodila dovnitř pár drobných a náhodně vybrala písničku. Po chv
íli se ozvala hlasitá hudba, nějaký populární kousek, který byl celý na baskytaru a bicí. Bibianna se přesunula na taneční parket a táhla bubeníka za sebou. Začínal být celý zpocený, jak byl vzrušený její pozorností.

„Vždycky jsem nenáviděl pátrání v přestrojení,“ řekl Jimmy a zvedl hlas, abych ha slyšela. Pořád sledoval Bibiannu, která se začala rytmicky pohybovat a kroutila zadkem, jako kdyby prováděla nějaké speciální cvičení na posílení hýždí.

Usrkla jsem piva a neodpověděla. Sama jsem vlastně nikdy v přestrojení nepátrala, ale hodně jsem o tom slyšela, přičemž nic dobrého.

Vrátil se pohledem ke mně. „Řekni jí, po čem jdeš,“ řekl.

„A celý to mám zničit? Ty ses zbláznil. To neudělám. A ty bys jí to taky raději neměl říkat. Je to můj rajón.“

„Tomu rozumím.“

„Tak proč váháš, Jimmy? Ten pohled znám.“

„Jsem do tý dámy zblázněnej a nechci, aby jí někdo ublížil. Říkám jí už celý měsíce, že ji chytnou. Kdyby věděla, že po ní jdeš, dala by všechno do pořádku.“

„To není moje starost. Podala u Kalifornské pojišťovny podvodnou žádost o náhradu škody a bůhví, kolik falešných žádostí podala u jiných společnosti. Hodlám ji pěkně zmáčknout.“

„Už toho chce nechat.“

„To se vsadím.“

„Ne, vážně. Podala tu žádost už před měsíci, ale vymluvil jsem jí to. Už bude v pořádku, přísahám.“

„Sni dál, Tate. Proč se teda tý žádosti nevzdá, jestli už chce bejt čistá?“

„Udělala to.“

„Houby! Neustále urguje, aby jí byla náhrada vyplacena co nejdříve. Viděla jsem tu zatracenou věc sama. Nedá nám pokoj, naléhá na nás, aby se to rychle vyřídilo. Proto mi ten případ předali, abych ho vyšetřila na prvním místě.“

„Tomu nevěřím.“

„Zeptej se jí.“

Jeho úsměv byl bolestný. „Nemůžu to dost dobře udělat, aniž bych jí řekl, co se děje.“

„Pak by ses měl bez toho obejít, než tu věc uzavřu.“

„Zdání někdy klame.“

„Zdání klame vždycky. Zejména v případě podvodů,“ odpověděla jsem.

Jimmyho utrápený pohled se vrátil k Bibianně. Sledoval ji se zaujetím a palcem si třel spodní ret: Nechtěl mi uvěřit. Byl tou holkou tak poblázněný (a přesně to ona byla – holka), že to patrně zaslepilo jeho smysly. Po letech, kdy se potýkal s podvodníky, se najednou rozhodl, že její špatné způsoby dokáže změnit jako kouzlem, protože je to pro ni dobré. Zapomněl, jakou drogou se zločin může stát. Recidivisté své zločiny opakují spíše z „abstinenčních příznaků“, než kvůli skutečné potřebě.

Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle okouzleného. V minulosti byly jeho vztahy k ženám snadné a volné, využíval je s lehkým srdcem a bez emocí. Trocha zábavy, rychlý sex, pár společných týdnů. Nejsem si jistá, jak to vypadalo z jejich hlediska. Ženy, se kterými chodil, bývaly chytré, ale klamaly samy sebe, předem prohlásily, že hledají jen zábavu a hry, ale ve skutečnosti na něm nesmírně lpěly a rychle přecházely na politiku cukru a biče. Změna začala být patrná z toho, jak se na něj dívaly, v jejich odhodlání být chápavé, nesobecké, povolné a ohleduplné. Viděla jsem osm nebo deset takových žen projít jeho životem v období deseti měsíců. Všechny byly štíhlé, atraktivní, inteligentní a schopné profesionálky s kariérami v reklamě, obchodu, grafickém umění, televizní produkci. Všechny se na něj upnuly, skočily mu na jeho dostupnost, jeho nenucený šarm, sexualitu, která se vznášela ve vzduchu okolo něj. Zaaly mu sloužit, vařit večeře, žehlit košile a jemně mu naznačovaly, jak moc by se jeho život zlepšil, kdyby mohly žít v jeho domě. Začaly se ho ptát na jeho minulé vztahy a zjišťovat, co ta předchozí žena udělala špatně, a pak vyrušit ze svého chování ty vlastnosti, kvůli nimž jejich předchůdkyni opustil. Tahle fáze byla krátká, protože Jimmy se choval pořád stejně. Osobní oběti nestály tyhle ženy nic, možná nanejvýš zánět kolenní čéšky. Byl nezodpovědný, promiskuitní jako vždycky, i když se snažil být zdvořilý. Nikdy se svými prohřešky nechlubil, ale ani se s nimi netajil, pokud se se svou novou přítelkyní dohodl na volnějším svazku.

Jejich zlost však postupně začala vystupovat na povrch, protože za svou servilnost nedostávaly žádnou odměnu. Každá z nich, jedna po druhé, se začaly cítit obětované a Jimmy byl zjevným cílem jejich nespokojenosti. To mu samozřejmě poskytlo skvělé vysvětlení, proč od nich odchází. Během měsíce, nikdy ne více než dvou, o něco požádaly, možná si postěžovaly nebo s těžkým sebeovládáním vyjádřily své zklamání a pokáraly ho. V tom okamžiku byl Jimmy Tate ze dveří, aniž by řekl aspoň „Díky, slečno.“ Nikdy jsem neviděla, že by se na některou z nich díval tak jako na Bibiannu Diazovou.

Vrátila se ke stolu, kde se provokativně usadila obkročmo na Jimmyho klín, sukně se jí vyhrnula až k rozkroku a prsa měla tak blízko jeho tváři, že jsem čekala, kdy je začne žmoulat jako dudlíky. Další půl hodiny, kdy mi hudba poškozovala sluch, si Jimmy Tate a Bibianna Diazová vyměňovali horké pohledy, přičemž se (víceméně) milovali přes oblečení ve vzpřímené pozici, až výsledné tření propálilo do látky mezi nimi díry. Ve vzduchu byla cítit milostná touha, jako sladký odér mokrého trávníku po bouřce. Nebo jako kočičí pižmo.

Kapela dohrála jeden kousek a začala další, jedinou pomalou píseň, kterou jsem tu noc slyšela. Bibianna šla tancovat s někým jiným. Zdálo se, že to Jimmymu nevadí. Skutečnost, že jiní muži v baru vyhledávají její společnost, mu patrně dodávala na významu. Já jsem tím získala čas, abych zjistila, jak na tom skutečně je, a zda představuje při mém pokusu dostat se blíž k Bibianně pomoc nebo překážku. Jimmy ke mně natáhl ruku. „Pojď si zatancovat,“ řekl.

7

Podala jsem mu ruku a následovala ho. Byl jedním z těch mužů, díky nimž se můžete na parketu cítit jako Ginger Rogersová, protože vás dokáže dokonale vést. Pohyboval se automaticky a prohlížel bar, jeho pohled neúnavně těkal po místnosti. Tohle chování jsem znala. Nikdo se skutečně nedá srovnat s „ex-policistou“ nebo policistou „mimo službu“ nebo „ve výslužbě“. Jednou ho vycvičili a naočkovali, a od té chvíle je policista vždy v pohotovosti, pozoruje situaci a číhá, jestli někde neodhalí něco nekalého. Ať už se Jimmy jako policista jakkoli prohřešil, zejména korupcí, nedokázala jsem si představit, že by v životě dělal něco jiného. Bylo pro mě těžké uvěřit, že by tak dokonale sabotoval svoje touhy a odřízl se od jediné práce, která ho kdy zajímala. Ne, že by se to při jeho povaze nedalo vyloučit, ale nebylo to rozumné. Co chtěl dělat teď? Jít do důchodu nebo co?

Vycítil, že nad něčím hloubám, a obrátil ke mně pozornost. „Proč tak potichu?“

„Přemýšlela jsem o tom procesu – jak ses vůbec do těch věcí zamotal.“

„Začínal jsem jako mladistvý provinilec,“ upozornil mě.

„To ti bylo dvanáct. Ještě jsi neměl nic v sázce. Vím, že máš problémy, ale nikdy jsem si nemyslela, že bys byl špinavej.“

„Nedělej si starosti. Co to má znamenat? Nejsem špinavější než kdokoli jiný. No tak, Kinsey. Vždyť víš, jak to je. Bral jsem občas úplatky. Do pekla, dělá to každej. Viděl jsem, jak tam lidi berou úplatky hned první den, kdy jsem přišel do práce. Takže nejde o to, že by to bylo něco novýho – prostě to nebylo organizovaný. Neokrádal jsem vetché stařenky o jejich sociální dávky. Byli to zatracení kšeftaři s drogama – lidskej odpad. Ti nejhorší. Ty peníze dokonce nebyly legální, ale tak to bylo. Máš vůbec tušení, co taková razie je? Můžeš dostat dvě stě tisíc – do pekla, půl milionu dolarů – leží ti to na stole v těch pěknejch srovnanejch svazečkách, všechny svázaný gumičkama. Zdá se to neskutečný. Je to jako nějakej trik. Rekvizity. Takže kdo ukáže prstem, když balíček bankovek zmizí? Ti, co ty prachy perou? Vrať se do reality. Tihle chlápci nechaj zmizet prachy na místě, protože pak nemáš ž
ádný zásadní důkazy. Než se to někam zaznamená, chybí dvacet tisíc. Kdo ví, kam ty podělaný prachy zmizely? A koho to vůbec zajímá?“

„Ty sis nechal víc než dvacet tisíc, podle toho, co psaly noviny. Nikdy tě nenapadlo, že je to bouda?“

„Seržant Renkes shrábnul čtyřikrát víc než my, tak proč bych si měl myslet, že je to bouda? Když se nad tím zamyslíš, tak on mohl ztratit mnohem víc než my.“

„Ale proč všechno to nápadný plýtvání?“ zeptala jsem se. „Noviny mluvily o motorových člunech, luxusních bytech a autech. Z platu policajta? Nenapadlo tě, že si toho někdo všimne?“

Jimmy se zasmál. „Nikdo netvrdí, že jsme byli chytrý. Já chtěl ty prachy. Všichni jsme je chtěli, a proč ne? Jenže se ukázalo, že to celý bylo , předem připravený. Možná nám to mělo dojít. Proto si Bosco vystřelil ten mozek z hlavy. Protože nás zahnali do kouta a on neviděl cestu ven. Renkes vedl tu jednotku, ve který jsme pracovali… celý to vymyslel, pozval nás do hry, a pak nás prásknul. Bylo to v rámci čistky v oddělení a Danny Renkes to celý řídil.“

„Věděl jsi, že se ta razie chystá?“

„Svým způsobem jo. Zvěsti kolovaly celý měsíce. Nikdo tomu ale nechtěl věřit. V tý době jsem byl v pracovní neschopnosti, takže jsem nebyl aktivním hráčem, když to spustili. Samozřejmě jsem si svoje urval a Renkes to věděl. Když jsem o tom poprvý slyšel, začal jsem se vyptávat. Všichni říkali to samý. Vem nohy na ramena, kámo. Zachraň si kůži. Sežeň si právníka, než ty sračky všechno smetou jako hurikán. Najal jsem si nejmazanějšího mizeru v branži. Musel jsem dát do zastavárny všechno, co jsem měl, abych vůbec mohl zaplatit zálohu, ale stálo to za každej pěťák. Wilfred Brentnell. Už jsi o něm někdy slyšela?“

„A kdo ne? Říká se, že jedinej případ, kterej prohrál, byl právě tady. Nikki Fifeová, pamatuješ si na ni? Myslím, že na soud v Santa Tereze jeho schopnosti takovej dojem neudělaly.“

„To je cena, kterou platíš za to, že žiješ na venkově. Ten člověk je kouzelník. První třída. Říkají mu ‚Zahnutej Willy‘, protože má křivej prst z nějaký nehody.“

„A co Renkes? Nezahořkl jsi vůči němu?“

„Nemám mu to za zlý. Chci říct, chápu, proč to udělal. Byl bych to udělal sám, ale mě nakonec nechytli prvního jako jeho. Mně na krk nešlapala kancelář okresního státního zástupce a nedávala mi ultimáta.“

„Ultimáta?“

„Jo, sakra. Měli na něj něco dalšího. Tos věděla, ne?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Chytala jsem ten příběh jen po střípkách.“

„Hm. Vydali ho na milost a nemilost. Problém s Renkesem je ten, že se prodal lacino. Dostal strach. Neměl se dát, místo aby to hodil na nás všechny. Ale takovej je život, ne?“

Hudba dohrála. Vraceli jsme se ke stolu a prošli kolem Bibianny. Jimmy hluboce zamručel a vzal ji zezadu za krk, čímž na ni vznesl nárok. Otočila se k němu s úsměvem, přitáhl ji k sobě a svíral jí boky, čímž zřejmě potvrdil své majetnické právo. Bibianna ho odstrčila, ale udělala to s úsměvem a v jejím gestu nebyla žádná síla. Vášnivě ji objal okolo ramen. Znovu se políbili. Protočila jsem panenky. Posadili jsme se a objednali další pivo.

Hladina hluku stoupala, alkohol popustil uzdu šíleným výbuchům smíchu a hlasitému hovoru s hádavým podtónem. Vzduch byl plný cigaretového kouře a projevů vyvolaných „třaskavinami“, podávanými v rychlém sledu jako bušení kladivem. Hudba znova začala hrát, tentokrát doprovázená světelnými efekty, které vás zaručeně rozechvěly. Na tanečním parketu přepadl nějaký opilec dozadu a narazil do stolu. Ozval se výkřik, opilec rozbil židli a rozletěla se sprcha skleněných střepin a tequily. Zdálo se, že si toho Jimmy a Bibianna nevšimli. Právě vsedě praktikovali celou řadu neslušných pohybů a napodobovali všechny ty strašné scény z kina, kde si dvojice saje jazyky a okusuje si navzájem rty. Být vedle milenců může být dost hrozné pro někoho, kdo žije v celibátu. Vzduch okolo nich byl nabitý a lítaly mezi nimi jiskry v sotva postřehnutelném oblouku. Kdykoli slastně přivírali oči, bylo zcela zřejmé, že jejich spodn í prádlo vlhne.

Pohlédla jsem na hodinky: čtvrt na dvanáct. Už stačilo. Odstrčila jsem židli. „Tak já mám dost,“ řekla jsem. „Je čas jít. Dobrou noc. Bylo to skvělý.“ Chvíli trvalo, než si mě všimli. Jimmymu se podařilo vymanit se z dalšího polibku. Pohlédl na mě překvapeně a zrychleně dýchal.

„Doufám, že jsem nic nepřerušila,“ řekla jsem.

Vášeň zpomalila jeho reakce a viděla jsem, jak se snaží nasadit svůj normální hlas. „Nechoď,“ zaskřehotal. „Zůstaň ještě. Musíme si promluvit.“

„O čem?“

Bibianna se musela předklonit, abychom ji slyšeli, ale zdála se být zcela v pohodě. „Tady je hroznej rámus. Jdeme za roh na něco k jídlu. Pojď s náma!“

Musím připustit, že jsem byla rozpolcená. Strávila jsem většinu dne ve snaze navázat s ní kontakt a věděla jsem, že by bylo chytré ten vztah trochu upevnit. Byla tady samozřejmě možnost, že Jimmy Tate prozradí moji totožnost, ale říkala jsem si, že mu můžu věřit, že nebude mluvit. Momentálně se zdálo, že mu spíš jde o to, aby se s ní vyspal. Laškovali spolu, odkládali nevyhnutelné, zatímco já jsem jen tak chytala lelky. Ach, do pekla, stejně skončím v posteli sama, takže proč spěchat? Zapnula jsem si svou koženou bundu, zatímco jsem čekala, až od sebe rozpletou různé části svých těl. Když jsme postupovali davem k východu, dostala jsem dvě nabídky, ale nebrala jsem je vážně. Obě začínaly slovy: „Hej, ty… jo, ty…“, což doprovázela gesta a pózy. Jeden kluk vypadal na šestnáct. Druhý měl ve předu velký zlatý zub.

Všichni tři jsme vyšli z baru a ocitli se v lehkém dešti. Jimmy popadl Bibiannu za ruku a začali utíkat. Běžela jsem za nimi a dostihla je, když doběhli k malé restauraci Bourbon Street o tři vchody dál. Po rámusu v baru bylo v kavárně, kam jsme vešli, příjemné ticho. Byla to malá, s dlouhá a úzká místnost, která připomínala ulici v New Orleans. Stěny byly cihlové, posázené falešnými okny a dveřmi, osvětlené tak, aby vytvářely iluzi klidného obydlí. V rovině druhého patra trčela řada balkónků obklopených zábradlím z tepaného kovu. Pseudofrancouzskou čtvrť doplňovaly lampy na zdi, v nichž blikaly žárovky jako větrem ovívané svíčky. Po zdi se plazil umělý zelený břečťan a vypadal tak skutečně, že bych přísahala, že cítím větřík, který se prohání v jeho lístcích.

Kuchyň byla schovaná za rohem. Ve vzduchu se vznášela vůně nazlátlého étoufée a zčernalých lososů, jako byste cítili závan něčího nedělního oběda. Bylo tady celkem sedmnáct stolů, většinou prázdných, všechny pokryté bílými ubrusy. Lampy s cylindrem jemně osvětlovaly zákazníky a poskytovaly přesně dost světla na jídlo.

Jimmy objednal pro všechny tři cajunský popcorn – kousky raků osmažené do křupava s pikantní omáčkou – a misku yambalaye, tradiční ostré směsi. Bibianna chtěla nejprve ústřice. Pozorovala jsem, jak se dohadují o jídle, a cítila se zvláštně pasívní. Hádali se, zda objednat víno nebo pivo, a nakonec si poručili oboje. Začali být skoro laškovní, zatímco já jsem se cítila nějak mimo. Vzala jsem si kukuřičný vdoleček a přemýšlela, kolik hodin je právě teď u Dietze. Kolik hodin je od nás Německo vzdálené, osm? Zažehnala jsem hříšné myšlenky na Dietze a lhostejně pozorovala Bibiannu a Jimmyho, jakoby přes oboustranné zrcadlo. Zdálo se mi jasné, že jím jde o něco víc, než jen si rychle užít. Jimmy Tate vypadal dobře, měl šarm větrem ošlehaného kalifornského surfaře, brýle s drátěnými obroučkami dodávaly zajímavosti jeho tváři, která by jinak byla příliš pohledná, než aby se o něm dalo vážně uva
žovat. Pohlední muži mě nikdy nefascinovali, ale on byl výjimkou, zřejmě kvůli naší společné minulosti. Jel v životě natvrdo – alkohol a drogy, dlouhé noci, rvačky v barech – a ve třiceti čtyřech letech na něm začínaly být patrné známky sebepoškozování. Měl vrásky kolem očí a hlubší rýhy okolo úst. Bibiannino mládí a její tmavá jihoamerická krása byly dokonalým protikladem jeho blonďaté a modrooké atraktivitě. Zdáli se zrozeni jeden pro druhého, nepoctivý policajt a mistryně podvodů… oba ochotní ignorovat předpisy, oba manipulující systém, hledající cesty, jak rychle zbohatnout. Ani jeden není škodolibý, ale musejí cítit nezákonnost v povaze toho druhého. Zajímalo mě, co je svedlo dohromady, jestli ucítili společnou vzpouru a touhu překračovat hranice. Jejich podobnost samozřejmě nebyla vidět na první pohled, ale předpokládám, že milenci mají jakýsi neomylný instinkt na vlastnosti, které oba pitahují a předurčují je ke vztahu.

Když nám přinesli jídlo, vrhli se na to se stejnou vášnivou chutí, jakou vyjadřovali vůči sobě navzájem, a vypili napůl láhev červeného. Já už jsem nic pít nechtěla. Soustředila jsem se na jídlo před sebou s takovým gustem, které může být považováno jedině za sexuální sublimaci. Po těch pivech, které jsem měla v sobě, bylo fajn mít příležitost pročistit si hlavu na cestu domů. Podnik se začal zaplňovat lidmi. Hluk se zvyšoval, ale nedalo se to srovnat s barem, z něhož jsme právě odešli. Matně jsem si uvědomovala hlavní vchod za sebou, který se často otevíral, jak začínal půlnoční provoz – lidé, kteří si přišli dát horkou kávu a něco zakousnout. Ozvalo se ve mně všechno to pivo, co jsem vypila. „Kde jsou záchody?“

Bibianna ukázala za sebe. Ona i Tate byli opilí a začínala jsem přemýšlet, jestli bych je neměla odvézt k ní domů v zájmu jejich bezpečnosti.

„Se vrátím,“ řekla jsem.

Prosmýkla jsem se okolo stolů a všimla si cedulky, která ukazovala směrem k toaletám a veřejným telefonům. Prošla jsem lítacími dveřmi a ocitla se v krátké chodbičce, osvětlené stejnými chvějícími se žárovkami. Na jejím konci byly dva telefony na mince, každý po jedné straně zadního východu, nad nímž bylo napsáno TYTO DVEŘE MUSÍ ZŮSTAT ODEMČENÉ PO CELOU DOBU OTVÍRACÍCH HODIN. Po mé pravici byly dvoje dveře označené M a Ž. Vstoupila jsem do Ž. Světlo tu bylo o něco lepší. Na levé straně byla dvě umyvadla a nad nimi zrcadlo, nad kovovým košem na odpadky visel držák na papírové ručníky, a byly tu dvě kabinky, z nichž jedna obsazená. V mezeře pod přepážkou mezi kabinkami jsem viděla nohy její návštěvnice, jejíž vydatné močení znělo, jako když z velké výšky vyléváte hrnec limonády. Lhostejně jsem pohlédla na její boty: vzorované punčochy, střevíce na vysokých podpatcích. Přimhouřila jsem oči
, abych viděla lépe. Stejné boty, nebo velmi podobné, jsem viděla předtím na té blondýně v kanceláři Kalifornské pojišťovny. Slyšela jsem spláchnutí. Rychle jsem udělala to, proč jsem přišla, zatímco ona si umyla ruce a vzala si papírový ručník. Slyšela jsem šustění papíru, jak si sušila ruce. Spláchla jsem záchod ve své kabince a chvíli čekala. Neodvažovala jsem se vylézt ven, dokud jsem si nebyla jistá, že je pryč, protože mě mohla poznat. Slyšela jsem klapání jejích podpatků po dlaždičkové podlaze.

Jakmile za ní zapadly dveře, vyšla jsem ven a rychle se vydala ke dveřím. Vystrčila jsem hlavu do chodby. Zahlédla jsem ji u jednoho z telefonů, do kterého strkala hodně mincí. Odvrátila se trochu stranou, aby si zajistila soukromí. Byla to ta žena, která si říkala Karen Hedgepathová: blond vlasy na punk, přísně střižený kostým. Stála ke mně z profilu a jednou rukou si zakrývala ucho, aby odrušila hluk z restaurace. Z pohybu jejího těla jsem uhádla, že někdo zvedl telefon. Začala rychle mluvit a gestikulovala volnou rukou. Udělala jsem čelem vzad a vrátila se zpět do hlavní místnosti restaurace, zatímco ona stále telefonovala. Rychle jsem se rozhlédla a očima našla statného chlápka v kostkovaném sportovním kabátě. Seděl zády ke mně, ale poznala jsem jeho kabát a široká ramena. Kouřil cigaretu a na stole před ním stála láhev červeného vína.

Seděla jsem čelem k toaletám, zády k hlavnímu vchodu, s Bibiannou po pravé straně a Jimmym Tatem naproti. Mluvila jsem tiše s jedním okem upřeným před sebe pro případ, že by se blondýna nečekaně vrátila. Bibianna na mně zvědavě pohlédla a vycítila moje znepokojení. Podala jsem jí jídelní lístek a řekla: „Chtěla bych, abys velmi diskrétně sledovala dveře na toalety. Za okamžik se v nich objeví jedna blondýna. Podívej se, jestli ji znáš, ale hlavně ať si nevšimne, že ji sleduješ. Rozumíš?“

„Proč? Co se děje?“ ptala se Bibianna.

„Slyšela jsem ji telefonovat vedle záchodů, mluvila o tobě.“

„O mně?“

Jimmy se předklonil. „Co je?“

Blondýna se objevila ve dveřích z chodby. Krátce spočinula pohledem na našem stole a šla dál. „Neotáčej se,“ řekla jsem bez dechu.

Bibianniny oči ženu sledovaly. Reagovala tlumeně, ale zaznamenala jsem, jak z její tváře zmizelo nadšení. „Ach, sakra. Musím odtud vypadnout,“ řekla.

Podala jsem jí otevřený lístek a ukázala na první položku na seznamu zákusků, což byl jablkový koláč. Konverzačním tónem jsem řekla: „Vem si tašku a jdi na záchod. Vyjdi ze dveří na konci té chodby a počkej u ústí cesty. Jeden z nás tě tam vyzvedne. Nech si bundu přehozenou přes židli. Nechceme, aby to vypadalo, že skutečně odcházíš, jasný?“

Jimmy těkal pohledem ze mě na Bibiannu. „Co se děje?“

Bibianna vstala a prázdně se natáhla pro tašku. Příliš pozdě. Dvojice si nás všimla. Blondýna mi pevně stiskla rameno a doslova mě přišpendlila k židli. Chlápek přiložil Browning 45 k Bibianniným zádům, jako by to byl ortopéd, který vyšetřuje její vadnou plotýnku. Viděla jsem, jak se Jimmy natáhl pro svou osmatřicítku, ale chlapík zavrtěl hlavou. „Můžu ji odprásknout, kdykoli se objeví nějaký problém. Je to na tobě.“

Jimmy položil obě ruce dlaněmi na stůl.

Bibianna si vzala bundu a tašku. Jimmy a já jsme bezmocně sledovali, jak všichni tři odcházejí k zadnímu východu. Jimmy měl na tohle lepší instinkt než já. V okamžiku, kdy zmizeli z dohledu, vystřelil dopředu a přitáhl polekané pohledy všech návštěvníků, do kterých cestou narazil. Neobtěžoval se zdvořilostmi. Rozrazil přední dveře a byl pryč. Hodila jsem na stůl peníze a letěla za ním.

Když jsem vyběhla na ulici, už se hnal na roh, lokty rozrážel vzduch a v rukou měl připravenou pistoli. Ulice byly vlhké, ve vzduchu se vznášela jemná mlha. Utíkala jsem za ním a hnala se přímo přes kaluže na chodníku. V dálce jsem slyšela zaskřípění pneumatik na cestě, kde dvojice musela mít zaparkované auto. Doběhla jsem na křižovatku pár okamžiků po Jimmym. Ford sedan vystřelil z ústí cesty o tři vchody dál. Jimmy, jako na zpomaleném filmu, zaujal pozici a vystřelil. Zadní okýnko se s třesknutím vysypalo. Vystřelil znovu. Pravá zadní pneumatika praskla a ford náhle dostal smyk a narazil do dodávky zaparkované u chodníku. Ozval se třesk!, jak se srazily kovové předměty. Přední nárazník fordu rachotil po chodníku a s jemným cinkotem pršely úlomky skla. Několik náhodných chodců se běželo schovat a slyšela jsem táhlý ženský výkřik. Blondýna vylezla z auta na straně spolujezdce, statný chlapík z místa řid iče a schoval se za otevřenými dvířky auta, otočil se a zamířil.

Švihla jsem sebou na chodník a skryla se za štítem z popelnic. Následné výstřely zněly jako zrníčka kukuřice na zakryté pánvi. Přikrčila jsem ramena, do pusy se mi dostal písek a cítila jsem smíšený zápach odpadků a deštěm provlhlého cementu. Slyšela jsem tři další po sobě vypálené střely, z nichž jedna se zaryla do chodníku nedaleko mojí hlavy. Bála jsem se o Jimmyho a také jsem cítila pachu~ smrtelného strachu o Bibiannu. Někdo utíkal. Aspoň někdo byl ještě naživu – jen jsem si nebyla jistá, kdo. Slyšela jsem, jak kroky utichají, a pak už jen úplné ticho. Zvedla jsem se na ruce a kolena, lezla po čtyřech k zaparkovanému autu a koukala přes kapotu. Jimmy stál na druhé straně ulice. Náhle se svezl na obrubník a položil hlavu na kolena. Blondýnu jsem nikde neviděla. Bibianna, zjevně nezraněná, se tiskla k zadnímu nárazníku fordu a hystericky vzlykala. Postavila jsem se, udivená náhlým klidem. Opatrně jsem se
k ní přiblížila a přemýšlela, kam mohl zmizet chlápek v kostkovaném sportovním kabátě.

Zaslechla jsem supění, namáhavé naříkání, které naznačovalo muka i extrémní úsilí. Na druhé straně fordu jsem ho spatřila, jak se vleče po chodníku. Mezi jeho lopatkami vedla vlhká cestička čerstvé krve. Po levé tváři mu stékala krev ze zranění na hlavě. Zdál se zcela soustředěný na svou cestu, odhodlaný uniknout, a pohyboval se s náhodnou koordinací batolícího se dítěte – údy mu občas vypověděly poslušnost. Při pohledu na svou neobratnost začal frustrovaně vzlykat. Musel to být muž, který vždycky spoléhal na svou fyzickou sílu, s níž se probojovával životem, který se těšil jisté nepochybné nadřazenosti díky své velikosti. Teď mu byl jeho masivní trup na překážku, závažím, s nímž si nedokázal poradit. Svěsil hlavu a chvíli odpočíval, než zase kousek popolezl. Shromáždil se okolo něj dav, jako diváci u cíle maratónu. Nikdo ho však nepovzbuzoval. Tváře byly vážné, nejisté, udivené. Jedna
žena se vydala ke zraněnému, dřepla si vedle něj a zkusmo se k němu natáhla. Po jejím doteku se z jeho hrdla vydralo hluboké zavytí plné bolesti. Nic nezní tak strašně jako výkřik zoufalství člověka nad jeho vlastní smrtí. Žena omráčeně vzhlédla k lidem stojícím okolo.

„Pomoc,“ vykřikla ochraptěle. Nedokázala volat hlasitěji. „Prosím, pomozte tomu člověku! Může mu někdo pomoct?“

Nikdo se nehýbal.

Konečně se ozvaly sirény. Jimmy Tate zvedl hlavu.

8

Přistoupila jsem k fordu. Levá zadní dvířka byla otevřená, Bibianna seděla napříč na zadním sedadle a opírala se lokty o kolena. Třásla se tak silně, že nedokázala udržet nohy na chodníku. Zdálo se, že její vysoké podpatky tancují step. Spojila ruce a stiskla je mezi stehny. Myslela jsem, že si něco brouká, ale byl to pláč, který se snažila potlačit s pevně stisknutými zuby. Její obličej byl smrtelně bledý. Dřepla jsem si k ní a položila ruku na ledovou kůži na její paži. „Jsi v pořádku?“

Zavrtěla hlavou v beznadějném gestu hrůzy a rezignace. „Je po mně. Jsem mrtvá. Je to moje chyba. Draze za to zaplatím.“ Její pohled lhostejně zabloudil směrem k rohu ulice, kde se shromáždil dav. Do očí jí vhrkly slzy, ani ne tak ze smutku, jako ze zoufalství,

Zatřásla jsem její rukou. „Kdo je to?“

„Jmenuje se Chago. Je to bratr toho chlápka, se kterým jsem žila, než jsem přišla sem. Říkal, že ho sem poslal Raymond, aby mě přivedl zpátky.“

„Houby, Bibianno. Nechtěli tě nikam odvézt. Chtěli tě zabít.“

„Kdybych se tak přes to mohla dostat. Jestli se Chagovi něco stane, Raymond mě stejně zabije. Bude muset. Jako krevní msta. Můj život nestojí za nic.“

„Myslela jsem, že ho postřelil Jimmy. Proč je to tvoje chyba?“

„Jakej je v tom rozdíl? Raymond se o tyhle věci nestará. Je to moje chyba, já jsem odešla. Je moje chyba, že musel poslat Chaga sem. Je moje chyba, že je z auta vrak. Oni to tak berou.“

„Předpokládám, že ta blondýna byla Chagova přítelkyně,“ řekla jsem.

„Jeho žena. Jmenuje se Dawna. D-a-w-n-a. Nelíbí se ti to? K sakru, zabije mě sama, jestli mě Raymond nezabije první.“

Jimmy Tate přišel k nám a položil ruku zezadu na Bibiannin krk. „Hele, kotě. Jak ti je?“

Vzala ho za ruku a přitiskla si ji k tváři. „Ach, Bože, ach, Bože… bála jsem se o tebe.“

Postavil ji na nohy a vzal ji do náručí, objímal ji a šeptal jí do vlasů.

„Ježíši, co mám dělat?“,naříkala.

Zpoza rohu se vyřítila pohotovostní sanitka a oranžové světlo zářilo, i když houkačka náhle utichla. Vystoupili dva doktoři, jeden z nich nesl balíček první pomoci. Zvedla jsem se a sledovala přes kapotu fordu, jak oba rychle přišli k tomu chlapíkovi, který ležel tváří k chodníku. Jeho trhaná cesta na roh se náhle zastavila. Všimla jsem si, že za sebou zanechal dlouhou, rozmazanou stopu krve jako slimák. Žena, která klečela vedle něj, neovladatelně vzlykala. Byla jsem si jistá, že je mu cizí, a váže ji k němu jen hra osudu, která ji zavedla na místo činu. Její dva společníci se jí snažili přesvědčit, aby šla pryč, ale ona se odmítala vzdálit.

Jeden z lékařů si klekl a položil prst na krční tepnu a snažil se nahmatat puls. Pak si s kolegou vyměnil jeden z těch pohledů, které v televizní epizodě nahrazují šest řádek rozhovoru. Objevila se. dvě policejní auta, ozvalo se zasvištění pneumatik a vozy zastavily za sanitkou. Z prvního auta vystoupil uniformovaný policista a Jimmy Tate mu vyšel naproti. Druhá v uniformě byla žena, vysoká, statná, světlé vlasy sčesané z tváře a svázané do malého, upraveného uzlu vzadu na krku. Byla prostovlasá, měla tmavé kalhoty podle předpisů a tmavou bundu se znakem policejního oddělení Santa Terezy na rukávech. Přistoupila k lékařům a rychle se s nimi o něčem bavila. Všimla jsem si, že ani jeden se nepustil do pohotovostních procedur, což znamenalo, že chlapík ve sportovním kabátě už opustil tento svět. Policistka se vrátila do svého hlídkového vozu, zavolala vysílačkou dispečerovi a chtěla někoho z koronárky, vyšetřo
vací jednotku a posilu na kód 2 – žádné sirény. Potřebovala pomoc při zajištění místa činu. Zase začalo pršet a mrholení propůjčilo nočnímu vzduchu lehký mlhový opar. Dav byl umírněný, nikdo se nesnažil do ničeho vměšovat, ale někdo musel začít vyslýchat svědky, zapisovat jména a adresy, než lidé začnou být neklidní a odejdou.

Bibianna se zase svezla na zadní sedadlo auta. Uběhlo několik dlouhých minut. Bibianna upadla do mlčení, ale když přijela první posila, pohnula se a střelila temným pohledem ke dvěma policistům, kteří vystoupili z černobílého vozu. „Nechci mluvit s žádnejma poldama,“ řekla. „Nesnáším poldy. Nechci s nima mluvit.“

„Bibianno, budeš s nimi muset mluvit. Ti lidé se tě pokusili zabít. Na chodníku leží mrtvý muž…“

Přes tvář se jí přehnala zuřivost a její hlas stoupl o několik decibelů. „Dej mi pokoj!“

Několik lidí se na nás podívalo, včetně policistky, která se vydala k nám. Dala si ruku na levý bok a dotýkala se svého pendreku jako talismanu. Když k nám došla, podívala jsem se na její jméno na cedulce. Policistka D. Janofská. Pravděpodobně Diane nebo Deborah. Nevypadala jako Dorothy, Když jsem si ji teď mohla prohlédnout zblízka, usoudila jsem, že se blíží ke třicítce, zřejmě je na oddělení nová. Znala jsem většinu policistů, kteří pracovali v této oblasti, ale ji jsem ještě nikdy nepotkala. Chovala se opatrně a byla v pohotovosti. Jako mnoho policistů se naučila odpojit pocity. „Jste v pořádku?“

Sotva to vyslovila, zpoza rohu vyjela třetí hlídka. Všechny tři jsme se otočily, když auto zastavilo v jisté vzdálenosti. Úterní noc v Santa Tereze je obvykle velice klidná, takže kromě zjevné touhy asistovat kolegům musela posila toužit po nějaké akci. Tohle bylo zajímavější, než tahat bezdomovce z nádraží. Janofská obrátila pozornost k Bibianně, které se do tváře nahrnula krev. Sledovala jsem koutkem oka Tateho a zaznamenala jsem, stejně jako Bibianna, že ho berou do vazby.

„Ať jde ode mě!“ vykřikla Bibianna.

„Jsme v pohodě,“ řekla jsem v naději, že zlehčím situaci.

Janofská mě ignorovala a zkoumavé si Bibiannu prohlížela. „Chtěla bych vidět váš řidičský průkaz.“ Natáhla se pro svou svítilnu, jako by si chtěla průkaz prohlédnout, jakmile jí ho Bibianna podá. Ze zkušenosti jsem věděla, že kapesní svítilna může posloužit jako silná ochranná zbraň. S obavami jsem ji sledovala.

„Proč?“ zeptala se Bibianna.

„Dámo, můžete mi ukázat nějaké doklady?“

„Nasrat,“ řekla Bíbíanna. Podařilo se jí to slovo naplnit maximální nudou a maximálním opovržením. Proč byla tak agresivní? Cítila jsem, jak se i ve mně zvedá zlost a viděla jsem, že policistka každou chvíli vybuchne. Ted nebyl čas dělat si legraci. Podle toho, jak se Janofská tvářila, Bibianna zastřelila toho muže sama.

„Jmenuje se Diazová,“ vložila jsem se do toho. „Je rozrušená tou střelbou. Můžu vám odpovědět na pár otázek, jestli chcete. Jmenuju se Hannah Mooreová.“ Blábolila jsem jako idiot a snažila se zmírnit napětí, které se vznášelo ve vzduchu. Hlídkové auto s Tatem uvnitř odrazilo od obrubníku a projelo davem zvědavců, kteří se tu motali.

Bibianna se otočila ke mně. „Neplet se do toho. Kam vezou Tateho?“

„Asi na stanici. Bude v pořádku. Neboj se. Prostě se nevzrušuj. Už tak máš dost starostí.“

„Mohla byste vystoupit z vozu, prosím?“ řekla policistka. Ustoupila o krok a srovnala postoj.

Řekla jsem: „Zatraceně, Bibianno. Udělala bys, co ti ta dáma řekla? Máme průšvih. Nechápeš to?“

Bibianna najednou vyrazila od auta a strčila do mě, až jsem málem přepadla dozadu. Zachytila jsem se o otevřené dveře vozu a svírala kliku, abych si udržela rovnováhu. Bibianna vrazila ramenem do strážníka Janofské a překvapila ji. Janofská zaklela, vylekaná útokem. Bibianna ji uhodila do obličeje, obrátila se, praštila i mě a poranila mi spánek pěstí velikosti a tvaru rozbitého kamene. To mně mě zranilo! Na někoho tak drobného měla pořádnou sílu.

Strážník Janofská přešla do bojové pohotovosti. Ještě než ostatní dva policisté pochopili, co se děje, praštila Bibiannou o auto a popadla ji za zápěstí. Policajti vědí, jak sevřít malá zranitelná místa na lidském těle, aby vás dostali na kolena. Viděla jsem, jak Bibianna ztuhla, obličej se jí zkroutil bolestí a v obličeji jí vytrvale cukal nerv. Janofská zkroutila Bibianniny ruce dozadu a zacvakla jí na ně pouta. Zatrnulo mi u srdce. Ted ji šoupnou do vězení a nechají ji tam na věčnost. Ve vteřině mi došlo, že jestli se s ní chci udržet ve spojení, mám jedinou šanci. Popadla jsem Janofskou za ruku. „Hej, nech ji bejt! Nemůžeš s ní takhle zacházet!“

Janofská mě přejela pohledem. Třásla se zlostí a neměla náladu poslouchat drzé řeči od někoho, jako já. „Uhni!“ vyštěkla.

„Ty uhni!“ vrátila jsem jí to. Koutkem oka jsem viděla, jak se zpráva blíží dva policisté. Tady máme „útok na policejního důstojníka“, říkala jsem si. Otočila jsem se a praštila strážníka Janovskou do obličeje. Než jsem se nadála, ležela jsem na chodníku, zápěstí chycené v poutech za zády, pravou stranu obličeje mi někdo tiskl na beton. Nějaký policajt mi klečel na zádech. Sotva jsem mohla dýchat a chvíli jsem se bála, že mi zlomí žebra. Šíleně to bolelo, ale nemohla jsem ani maličko protestovat. Byla jsem skutečně zneškodněná, ne kvůli bolesti, ale tvářila jsem se kajícně. Když mě takhle dostal, chlapík se zvedl. Zůstala jsem, jak jsem byla, neochotná riskovat ránu pendrekem do hlavy. Moje nepohodlí ještě zvýšil jemný déšť?, který najednou mírně zesílil. Nedobrovolně jsem zasténala.

Slyšela jsem, jak Bibianna křičí, spíš vzteky než bolestí. Zvedla jsem hlavu včas na to, abych viděla, jak nakopla Janofskou do kolenní čéšky. Adrenalin policistky byl už tak dost vydrážděný a já jsem se bála, aby nevyšla proti Bibianně se svítilnou. Popadla ji za hrdlo a snažila se ji přidusit. Jeden z jejích kolegů se do toho v tom okamžiku naštěstí vložil. Položila jsem tvář na chodník a čekala, až melodrama skončí. Kapky deště se odrážely od země a skákaly mi na obličej. Zírala jsem na drobné kamínky zalité do betonu a sluchem se snažila rozlišit, co se děle okolo mě. Bylo to jako poslouchat sportovní utkání v rádiu. Začala jsem být unavená, jak jsem se snažila vnímat dění. Kapky vody mi začaly stékat po tváři a sbíhaly se na chodníku v mělké kaluži nedaleko mého obličeje. Cítila jsem se jako demonstrant, jejichž fotky vídáte v novinách. Zvedla jsem hlavu a opřela se bradou o zem.

„Ehm, promiňte,“ řekla jsem. „Hej!“ Bylo obtížné snažit se udržet hlavu v té pozici, a tak jsem si zase lehla. V zorném poli se mi objevilo několik párů policejních bot. Doufala jsem, že žádné z nich nepatří nadporučíku Dolanovi. Někdo vydal příkaz. Najednou jsem měla na každé straně policistu. Cítila jsem, jak mě podpírají v podpaží a zvedají na nohy – bezvýsledně jsem se snažila udržet rovnováhu. Rychle mě prohledali, pak mě dovlekli k policejnímu autu, strčili na zadní sedadlo a zabouchli za mnou dveře.

Z opačného směru přijelo neoznačené auto a pomalu zastavilo na deštěm promazaném asfaltu. Viděla jsem Billa Blaira, zástupce koronera, jak vystupuje z místa řidiče a souká se do svého nepromokavého pláště. Sklonil hlavu před deštěm a přišel k mrtvému, aniž by pohlédl mým směrem. Začínali se zde shromažďovat všichni lidé, kteří se obvykle vyskytují na místě činu: dva muži z Úřadu pro veřejně prospěšné práce stavěli barikády a natahovali okolo pásku, vyšetřovací jednotka a inspektor v dalším vozidle. Objevovali se na scéně jako herci na počátku hry, každý s nezbytnými rekvizitami, každý měl svou roli. Kousek po kousku se opět odehrávalo drama vraždy.

Trochu jsem si poposedla dopředu a pohlédla přes kovovou obrazovku, která oddělovala přední část hlídkového auta od zadní. Bylo 1:17 ráno a mě začínala třeštit hlava. Déšť teď vytvořil zamlženou clonu, která zdánlivě narážela do pouličního osvětlení a stoupaly z ní obláčky páry. Jemně to ťukalo, jako nevařená rýžová zrnka padající na rozpálený plech. Během několika minut srážky přešly do rychlého a vytrvalého bubnování na střechu černobílého auta. Obyčejně ráda sedím v zaparkovaném autě v lijáku. Zdá se to útulné, bezpečné a překvapivě intimní, což samozřejmě záleží na okolnostech.

Stejný dav lidí stál nedaleko tmavé ulice a vyhýbal se pohledu na mě, jako kdybych měla lepru. Každý, kdo sedí na zadním sedadle policejního auta, vypadá jako provinilec. Sanitka uhnula na stranu, aby mohl zástupce koronera k tělu. Chaga zakryli pruhem žluté plachtoviny, aby na něj nepršelo. Krev se srážela na chodníku jako lepkavá skvrna motorového oleje a cítila jsem pach asfaltu. Policejní vysílačka nesrozumitelně skřehotala. Bývaly doby – ve dnech v uniformě – kdy jsem rozuměla každému slovu. Dnes v noci ne. Už jsem pro to ztratila cit, jako zapomenete cizí jazyk, když ho dlouho nepoužíváte.

Bibiannu vyslýchal policejní inspektor, který se tu v průběhu akce objevil. Byla promočená na kůži, zamazané červené šaty lnuly k její tmavé pleti ušpiněné od krve. Zdálo se, že si stěžuje, i když jsem neslyšela ani slovo z toho, co říkala. Podle inspektorova výrazu a postavení Bibianniných ramen už byla krotká, ale odmítala spolupracovat. Inspektor nad ní netrpělivě mávl rukou. Stejný policista, který mě dovedl do hlídkového vozu, kormidloval Bibiannu mým směrem. Prohledal ji, jestli nemá zbraň, což byla za daných okolností absurdní formalita. Jakou zbraň by vůbec mohla skrývat v tom kratičkém nic, co měla na sobě? Otevřely se zadní dveře policejního auta, strážník jí sklopil hlavu a vrazil ji na sedadlo vedle mě. Sebrala v sobě trochu energie a chňapla čelistí po policistově ruce jako vzteklý pes. „Dej ty svý zasraný pracky pryč, ty čuráku!“ zaječela.

Pěkný slovník, co? Když vás zatknou, právě s takovými lidmi se musíte stýkat. Pouta jí držela ruce nepřirozeně u těla, takže mi tak napůl ležela na klíně. Než policista zavřel dveře, vystřelila k němu nohu na jehlovém podpatku. Měl štěstí, že se netrefila. Byla by mu utrhla pěkný kus masa, kdyby mířila líp. Byl překvapivě zdvořilý – zřejmě obměkčený tím, že se jí mohl dívat pod sukni – ale dal si pozor, aby zavřel dveře dřív, než stačila vykopnout znova. Byla pěkně výbušná, absolutně neohrožená. Chvíli jsem si myslela, že si lehne a vykopne okno. Zamumlala si něco pro sebe a narovnala se.

Zatřesením hlavy si smetla vlasy z obličeje. Spadlo na mě pár kapek vody. „Vidělas‘ to? Mohla jsem bějt mrtvá! Tihle sráči se mě pokusili zabít!“ Mluvila o policajtech, ne o Chagovi a blondýně.

„Poldové tě zabít nechtěli,“ řekla jsem podrážděně. „Cos‘ čekala? Uhodilas‘ policajta, cos‘ myslela, že udělají?“

„Od tebe to sedí. Praštilas‘ tu děvku dvakrát víc než já.“ Zkoumavě si mě prohlížela a všimla jsem si, že jsem si vysloužila za své boxerské dovednosti jiskřičku obdivu. Začala pohledem svádět jednoho z policistů, který stál nedaleko vozu. „Bože, nesnáším prasata,“ poznamenala.

„Zdá se, že ani oni si tě zrovna neoblíbili,“ řekla jsem.

„Myslím to vážně! Mohla bych je žalovat. To je policejní brutalita.“

„O co ti vlastně jde?“

„Zapomeň na to. Nic ti do toho není.“

Pohlédla z okýnka a já se podívala stejným směrem. Dva policisté se o něčem radili, zřejmě ohledně našeho převozu na stanici. Přála jsem si, aby už se rozhoupali. Byla mi zima. Oblečení jsem měla promočené a kalhoty se mi lepily na stehna jako mokrá prostěradla. Nevěděla jsem, co se stalo s mojí koženou bundou. Určitě ji někdo ukradne, jestli jsem ji nechala v restauraci. Odřené střevíce i bílé ponožky jsem měla od bláta a pěkně čvachtaly, kdykoli jsem pohnula nohou. Ještě jsem cítila zápach kouře z laciné cigarety, který mi pronikl do vlasů. Ruce jsem měla spoutané za zády a kovové náramky se mi zarývaly do modřin na zápěstí.

Bibianně se změnila nálada. Chovala se teď naprosto věcně, jako by přestřelky, smrt a odpor proti zatýkání prožívala každý den. Zvedla nohu a prohlížela si botu. „Ty boty jsou na sračky,“ poznamenala. „To je problém kožených bot. Jedna vlhká noc a máš na sobě sliz. Kdybych si tak mohla zakouřit. Myslíš, že přinesou moji tašku?“

„Raději doufej, že ne. Myslím, žes v ní měla trávu.“

To ji napůl rozesmálo. „No jo, vlastně. Zapomněla jsem. Já na to mám štěstí, víš? Proč bych se měla snažit žít podle pravidel, když se to stejně všechno zase posere?“

Zírala na policisty, kteří se motali v dešti. „Hej! Nastartujte motory, žabaři! V čem je problém?“ Bylo zbytečné křičet přes zavřené okno. Jeden ze strážníků se otočil a podíval se na ni, ale byla jsem si jistá, že neslyšel ani slovo. „Prase,“ řekla mu mile. „Jo, ty, sráči. Jen se podívej.“ Zvedla nohu do vzduchu. Odvrátil zrak a Bibianna se rozesmála.

9

I pod tím nevlídným světlem, které jí dopadalo na obličej, vypadala její jemná snědá kůže jako by světélkovala. Husté řasy, tmavé oči, široká ústa stále hojně poznamenaná ohnivě červenou rtěnkou. Jak to, že to na ní tak drží? Kdykoli já zkusím rtěnku, skončí na okraji první skleničky, ze které se napiju. Její vypadala čerstvá a vlhká a propůjčovala barvu její tváři. Přes to, jak znechuceně mluvila, její tmavé oči pobaveně svítily. „Nemůžu uvěřit, že těmhle chlápkům platí za to, že tady jen tak stojí,“ poznamenala s pohledem na mě. „Jak se držíš?“

„Už mi bylo líp. Máš tušení, kam mohla zmizet Dawna?“

„Asi šla zavolat Raymondovi. Dostane záchvat, až zjistí, že je Chago mrtvej.“

„Co jsou zač?“

„Neptej se.“

„Cos‘ jim udělala, žes‘ je tak naštvala?“

„Jde o to, co jsem neudělala.“

„Dlužíš jim prachy?“

„Ani nápad, kotě! Oni dluží mně. Co ale předně nemůžu pochopit, je to, jak mě vystopovali. Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“

Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kterou sadu falešných dokladů jsem si vzala. „Hannah Mooreová.“

Chvíli byla úmyslně ticho. „A zbytek?“

„Zbytek?“

„Máš prostřední jméno?“

„Ach, jistě,“ řekla jsem. „Ehm, Lee.“

Snížila hlas. „Tomu nevěřím,“

Cítila jsem, jak mi škublo u srdce, ale podařilo se mi něco bezvýrazně zamručet.

„Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl ve jménu třikrát zdvojený písmeno. Máš dvě n v Hannah. Dvě e v Lee a dvě o v Mooreová. A navíc, ‚Hannah‘ je palindrom, zní stejně, když ho čteš zepředu i zezadu. Už ti někdo vyložil tvoje čísla?“

„Jako numerologii?“

Přikývla. „Je to můj koníček. Můžu ti pak udělat diagram… potřebuju znát jenom tvoje datum narození, ale můžu ti říct hned teď, že tvoje duševní číslo je šestka. To znamená, že máš ráda domácí harmonii, ne? Lidi tě maj rádi, tvým posláním je šířit myšlenku zlatého pravidla.“

Nemohla jsem si pomoct a zasmála jsem se. „Ach, skutečně. Jak jsi to uhodla?“

Uniformovaný policista s Bibianninou taškou v ruce přešel k hlídkovému autu, nastoupil dovnitř, zabouchl za sebou dveře a spočinul na mně pohledem ve zpětném zrcátku. Měl patrně za úkol odvézt nás do vězení. Zvedl tašku. „Je to některý z vás?“

„Moje,“ řekla Bibianna a stočila pohled ke mně. Mohli jsme jen hádat, jestli trávu objeví nebo ne. Byla by v pěkné kaši, kdyby ji našli.

Hodil tašku na sedadlo vedle sebe. „Jak se tam vzadu máte?“ Bylo mu ke třicítce, byl hladce oholený a měl krátce ostříhané tmavé vlasy. Jeho holý krk nad límcem uniformy vypadal zezadu tak zranitelně.

Nic z toho Bibianně neuniklo. „Máme se skvěle, kámo. A ty?“

„V pohodě,“ řekl.

„Máš nějaký jméno?“

„Kip Brainard,“ odpověděl. „Ty seš Diazová, že jo?“

„Jo.“

Zdálo se, že se sám pro sebe usmál. Nastartoval auto, odlepil se od obrubníku a vysílačkou oznámil dispečerovi, že už s námi jede. Pak už nikdo nemluvil. Déšť zněl jako hromada hřebíků, které někdo sype na střechu auta; stěrače se pohybovaly doleva a doprava bez valného výsledku, klid narušovaly jen monotónní zvuky z autorádia. Dojeli jsme na dálnici a zamířili na sever. Okna byla zamlžená. V teple vozu a při konejšivém vrnění motoru jsem málem usnula.

Vyjeli jsme z rampy na Espadu, zatočili doleva a ujeli necelý kilometr. Pak jsme zahnuli doprava na cestu, která vedla k zadnímu vchodu Nápravného zařízení okresu Santa Tereza, známému spíš jako vězení – mezi námi, kteří máme být uvězněni. Na vzdálenější straně pozemku se komplex dělil o parkoviště s úřadem šerifa okresu Santa Tereza. Zastavili jsme u brány. Kip stiskl tlačítko na dispečink. Odpověděl službu konající policejní důstojník, kovový ženský hlas přerušovaný praskáním.

„Policejní strážník přiváží dvě osoby,“ řekl.

Brána se otevřela a projeli jsme dovnitř. Jakmile jsme se ocitli za plotem, zatroubil na klaxon a brána se zase zavřela. Dojeli jsme na dlážděnou cestičku, kterou obklopoval řetězy spojený plot. Celá plocha byla zalitá světlem a déšť vytvářel kolem každého světelného zdroje mlhavou svatozář. Vůz okresního šerifa zastavil přímo před námi a my jsme potichu čekali, až pustí dovnitř zástupce s jeho vězněm, zjevně opilým tulákem, který potřeboval pomoc i při chůzi.

Jakmile zmizeli, Kip vypnul motor a vystoupil. Otevřel zadní dvířka na mojí straně a pomohl mi dostat se ven, což se dá provést jen velice neobratně, když máte ruce spoutané za zády.

„Budeš se chovat slušně?“ zeptal se.

„Bez problémů. Jsem v pohodě.“

Asi mi nevěřil, protože mě pořád držel za paži a vedl mě na Bibianninu stranu auta. Otevřel dveře, pomohl jí vstát ze zadního sedadla, a pak nás vedl ke vchodu. Ven vyšla vězeňská dozorkyně, aby mu pomohla. Déšť byl vytrvalý a nepříjemný a zima mi roztřásla tělo, které se už tak chvělo nahromaděným napětím. Už dlouho jsem tolik netoužila po horké sprše, suchém oblečení a vlastní posteli. Bibianně se tmavé vlasy lepily k hlavě v dlouhých mokrých pramenech, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Její předchozí vzpurnost uvadla a nahradila ji zvláštní povolnost.

V okresním vězení se jde k recepci přes vnější chodbu obehnanou plotem spojeným řetězy, která připomíná výběh pro psy. Zazvonili jsme a prošli dalším kontrolním stanovištěm s elektronickými zámky a kamerami. Kip nás vedl jakýmsi průchodem, bylo slyšet jen čvachtání deště a ťukání našich podpatků o chodník. „Víte, jak to tu chodí?“ zeptal se.

„Ale no jo. Furt stejně, ty kanče,“ řekla Bibianna.

„Raději mě oslovuj ‚strážníku‘. Mohla bys?“ poznamenal suše. „Předpokládám, že jsi v tomhle jako doma.“

„Hádáš správně… Strážníku kanče,“ řekla.

Rozhodl se to přejít. Mlčela jsem. Znala jsem postup z těch dávných dní v uniformě. Bylo zvláštní, jak odlišně jsem celý proces vnímala teď, když jsem byla zločincem já.

Došli jsme ke kovovým dveřím. Kip stiskl tlačítko a znova oznámil, že přivádí nás dvě. Čekali jsme, než si nás prohlédne kamera. Viděla jsem ten obrovský pult, kde sedí hlídač obklopený černobílými monitory, na nichž sleduje dvanáct stejně nudných filmů ve stylu Andyho Warhola najednou. Operátor nás zabzučením pustil dovnitř. Potichu jsme procházeli chodbou, pak zatočili do další a nakonec se objevili v přijímací místnosti, kde se registrují mužští vězni. Doufala jsem, že uvidím Tateho, ale zjevně už to měl za sebou a odvedli ho do cely. Ten tulák, který se sotva držel na nohou, vyprázdňoval kapsy svého potrhaného kabátu. Znala jsem ho od vidění, jedna z věčných postav města. Většinu odpolední se potuluje okolo soudní budovy a vzrušeně se dohaduje s neviditelným společníkem. Jeho neviditelný kámoš ho „obtěžoval“ i tady. Registrující důstojník za stolem čekal s laskavou trpělivosti. Znala jsem
i zástupce, i když jsem si nemohla vzpomenout na jeho jméno. Možná Foley. Něco takového. Nebyla jsem dost blízko, abych si mohla přečíst jeho jméno na cedulce, a nechtěla jsem na sebe upozorňovat šilháním na jeho hruď.

Odvrátila jsem hlavu a hleděla doleva, abych zabránila vizuálnímu kontaktu. Viděla jsem ho naposledy tak před deseti lety, ale nechtěla jsem riskovat, že mě pozná a všechno prozradí. Zřejmě jsem si ale příliš lichotila. Vypadala jsem asi podobně důstojně jako ten žebrák, kterého registrovali. Říkala jsem si, že aspoň voním líp, ale možná, že ani to ne. Většina lidí netuší, jak jsou cítit ostatním. Jako by nás naše nosy dokázaly v sebeobraně vymazat.

Kip zabzučel na jiné zamčené dveře a po chvíli se objevila další vězeňská dozorkyně z ženské části věznice. Bibiannu i mě vyfotili v takové té budce, kterou vidíte v K-martu – kde vám po chvíli z vnějšího otvoru vypadne mizerně vyhotovený proužek s obrázky. Vypadala jsem na něm jako podezřelá z účasti na dětské pornografii, ten typ ženy, která láká holčičky na úlisné sliby, že se stanou modelkami. Přesunuly jsme se do místnosti, kde se registrovaly ženy, a kde jsme se přiblížily k řadě cel předběžného zadržení. Mě dali do první a Bibiannu do druhé. Dozorkyně mě rychle prohledala, a pak mi sundala pouta.

„Opři se o zeď,“ řekla. Její tón nebyl nepřátelský, ale nebylo v něm ani stopy po nějaké vřelosti. A proč ne? Co se jí týkalo, byla jsem pro ni jen další z nekonečného přílivu podařených týpků.

Postavila jsem se ke zdi, ruce jsem měla natažené před sebou asi sedmdesát centimetrů od sebe a opírala jsem se o ně celou svou vahou. Podruhé mě prohledala, tentokrát důkladněji, a ujistila se, že nemám ve vlasech ukrytou žádnou miniaturní smrtonosnou zbraň. Zatímco dávala napravo ode mě dohromady náležité papíry, dovolila mi posadit se na lavici u zdi. Když byla hotová, vyprázdnila jsem kapsy, a přes okýnko jsem jí předala falešný řidičský průkaz, klíče, hodinky, pásek a špinavé boty. Bylo v tom něco patetického, dívat se na svoje skromné a laciné osobní věci. Pustily jsme se do tradičního katechismu, který doprovází ztrátu svobody. Osobní data. Zdravotní stav. Zaměstnání. Řekla jsem, že teď nepracuju, ale jinak jsem „servírka“. Prošly jsme litanií údajů ohledně různých ústavů a věznic. Obvinili mě z útoku, přečinu a vztažení ruky na policejního strážníka, což je zločin s kaucí ve výši pti tisíc dolarů. Předpokládala jsem, že Bibiannu obvinili z téhož. Nabídli mi šanci zaplatit kauci, ale odmítla jsem na základě předpokladu, že Bibianna učiní podobně. Poslední, co bych potřebovala, ovšem bylo zkejsnout ve vězení, zatímco ona najde způsob, jak se vyplatit. Čekala jsem, kdy pracovnice z evidence vězňů zjistí, že je můj řidičský průkaz falešný, ale nezdálo se, že by si toho všimla. Těch pár mých osobních věcí sepsali a dali do průhledného igelitového varného sáčku, jaké vídáte v televizní reklamě na hermetické skladování potravin. Celá procedura trvala asi 15 minut a dost mě vyvedla z míry. Bylo to zvláštní, ale necítila jsem se ani tak ponížená, jako nepochopená. Chtěla jsem dokázat svou nevinu, ujistit je, že nejsem tím, čím se být zdám, že jsem skutečně slušný, zákona poslušný občan… ve skutečnosti v jejich týmu.

Pracovnice z evidence vězňů dokončila započatou práci. „Jestli si chcete někam zavolat, ve vedlejší cele je telefon na mince.“

„Stejně nevím, komu bych měla volat,“ řekla jsem, absurdně vděčná, že jsou všichni tak zdvořilí. Co jsem čekala, že mě budou týrat a zneužívat?

Ťapala jsem za ní jen v ponožkách. Zavedla mě chodbou do identifikační kanceláře, kde mi vzali otisky prstů. Udělali si druhou sadu fotografií, tentokrát zepředu a z profilu. Tímhle tempem bych mohla dát dohromady malé album na Den matek. Bylo 2:13 ráno, když mě eskortovali do cely pro opilce, místnosti velké asi čtyři krát čtyři metry. V protějším rohu místnosti spala na matraci zády ke mně hubená bílá žena. Nevedla odtud žádná okna. Celou přední stěnu tvořily mříže, ve výklenku na pravé straně byl záchod bez poklopu. Viděla jsem už cely, kde byly odstraněny i toalety. Asi nám věřili, že se nikdo z nás nepokusí spáchat tady sebevraždu. Podlahu tvořily béžové umělohmotné dlaždice, stěny natřené škvárobetonem. Po celé šířce místnosti vedla vestavěná lavice, na které byly naskládané srolované dvoucentimetrové matrace. Jednu jsem si vzala a rozložila si ji na podlaze.

Bibianna dorazila o chvíli později společně se dvěma dalšími vězenkyněmi, černoškou a vzlykající bílou dívkou ve slavnostním oblečení.

„Ahoj, Hano,“ řekla Bibianna. „Zase spolu. Tohle je Nettie.“ Obrátila se k druhé ženě. „Jak se jmenuješ, děťátko?“

„Heather.“

Bibianna řekla: „Heather, tohle je Hannah.“

„Těší mě,“ zamumlala jsem zdvořile. Neměla jsem tušení o vězeňské etiketě. Hubená žena v zadním rohu se ve spánku neustále vrtěla.

Bibianna stáhla z lavice matraci a táhla ji ke mně. „Seděly jsme spolu s Nettie si před měsícem, že jo?“ Žádná odpověď.

Nettie, ona černoška, se blížila ke čtyřicítce. Byla vysoká, se širokými rameny a prsy velikosti torpéda. Měla obrovskou hřívu sčesanou na pravou stranu, kde jí vlasy ztuhle trčely, jako by do nich foukal silný vítr. Černé pramínky měly šedé roztřepené konečky. Měla na sobě modré džíny, široké bílé tričko a bílé ponožky. Bibianna si upravila matraci vedle mojí, posadila se a s respektem hleděla na Nettii. „Obvinili ji z ‚pokusu o ublížení na zdraví‘ a ‚útoku smrtonosnou zbraní‘. Praštila opilce palmou vytrženou ze země. Myslím, že to byl jen malý stromek, ale chápeš to?“

Druhé vězenkyni, té bílé dívce, bylo sotva víc než dvacet let a měla na sobě hedvábné šaty ke kotníkům a na jednom zápěstí připnutou kytičku. Brečela tak vytrvale, že nebylo možné zjistit, co se jí stalo. Stočila se do klubíčka a zakryla si obličej rukama. Ona i Nettie byly cítit alkoholem. Černoška neúnavně pochodovala sem a tam a zírala na Heather, která si pořád utírala nos do lemu svých šatů. Nettie konečně přestala chodit a šťouchla do ní nohou. „Co se ti stalo, že tak brečíš? Zmlkni na chvíli a řekni mi, co se ti děje.“

Dívka zvedla uslzený obličej, zrudlý rozpaky. Měla červený nos, rozmazané stíny, ze složitého účesu na hlavě, který zřejmě zhotovila ruka profesionála, jí trčely jemné světlé vlasy. Měla v nich zapletené snítky nevěstina závoje. Olízla si slzu, která jí stékala k bradě, a pak začala nesouvisle vyprávět příběh o svém chlapci, o rvačce, o tom, jak zůstali bez halíře na dálnici, příliš opilí na to, aby mohli stát, sebrala je policejní hlídka a na místě je zatkla. Byly to její jednadvacáté narozeniny a trávila je v okresní věznici. Pozvracela si šaty, které jí na šest měsíců odložili u Lernera. Její táta je v městské radě a ona se neodvážila zavolat domů. Když to dovyprávěla až sem, znovu propukla v pláč.

Hubená žena na matraci tlumeně prohlásila: „V.Z.P. Velkej zasranej problém.“

Uražená Nettie se obrátila k ženě, kterou zjevně znala. Střelila po ní temným pohledem. „Hleď si svýho, ty děvko.“ Nemotorně Heather popleskala. Neuměla moc utěšovat, ale soucítila s jejím neštěstím. „Chudáčku holčičko. To je dobrý. To je v pořádku. Nemysli na to. Všechno bude zase v pořádku…“

Natáhla jsem se na svém místě, hlavu opřenou o ruku. Bibianna se opírala zády o zeď, ruce zkřížené, aby se zahřála. „To je ale sviňárna. Lidi se tam venku navzájem zabíjejí, a oni zavřou někoho, jako je ona. Nechápu to. Zavolej jejímu staříkovi a řekni mu, ať ji odtud dostane. Stejně sem bude volat, až zjistí, že není doma.“

„Proč tak nesnášíš policajty?“ zeptala jsem se.

Bibianna si prohrábla rukou vlasy. „Zabili mi tátu. Moje máma je bílá Američanka. On byl Hispánec. Potkali se na střední škole a ona se do něj zbláznila. Zbouchl ji, vzali se, ale fungovalo to.“

„Proč ho poldové zabili?“

„Kvůli nějaký volovině. Byl v obchodě a ukradl nějakou maličkost – balíček masa a žvejkačku. Přistihl ho vedoucí obchodu a začali se prát. Nějaký policajt, co nebyl zrovna ve službě, vytáhl pistoli a vystřelil. To všechno kvůli balíčku obyčejnýho hovězího a Orbitkám pro mě. Hrůza. Máma se z toho nikdy nevzpamatovala. Bože, bylo to hnusný. O šest měsíců později si vzala nějakýho chlápka, kterej se ukázal jako sprostej mizera, kterej ji mlátil. Asi se tomu říká špatná karma – policajti nakonec zabili i jeho. Když ho máma vyhodila, někam zmizel, a pak se zase ukázal a tvářil se kajícně. Nastěhoval se zpátky, bral její prachy a mlátil nás jak žito. Většinou byl ožralej, kšeftoval s drogama, byl namočenej ve všem možným. Když nešahal na ni, šahal na mě. Jednou jsem ho pořezala, pěkně přes tvář – málem jsem mu vypíchla oko. Jednou v noci ho chytli, jak se vloupal do baráku o dva vchody vedle nás.
Zabarikádoval se uvnitř se zbraní ráže dvanáct. Poldové se rojili v celý čtvrti. Televizní štáby. Jednotky zvláštního nasazení a slznej plyn. Policajti ho zastřelili jako psa. Bylo mi osm. Cítila jsem něco jako – kolikrát ještě si tím musím projít, chápeš?“

„Zdá se, že ti v tom druhým případě prokázali službu,“ řekla jsem.

Hořce se usmála, ale neodpověděla.

„Tvoje máma ještě žije?“

„Dole v Los Angeles,“ řekla Bibianna. „A co ty? Máš někde rodinu?“

„Už ne. Jsem sama už roky. Myslela jsem, že mi vyložíš moje čísla,“ poznamenala jsem.

„No jo vlastně. Kdy ses narodila?“

Datum, které mám napsané na falešných dokladech, se shoduje s mým. „Pátého dubna,“ řekla jsem a uvedla rok.

„Jenže nemám tužku. Hej, Nettie? Nemáš něco na psaní?“

Nettie zavrtěla hlavou. „Ne, jestli nepočítáš jelení lůj.“

Bibianna pokrčila rameny. „Co sakra na tom. Koukej sem.“ Olízla si prst á nakreslila na podlahu velkou mřížku. Doprostřed napsala číslo 5 a povýšila ho na třetí mocninu. Světlo bylo tlumené, ale podlaha tak špinavá, že jsem dokázala číst nasliněný graf i bez mhouření očí. Řekla: „To je skvělý. Vidíš to? Pětka je číslo změny a pohybu. Máš tady tři. To je dobrý. Však víš, cestování a tak. Růst. Jsi člověk, kterej musí bejt venku a něco dělat, mít činnost. Tahle nula znamená, že nemáš žádný hranice. Můžeš dělat cokoliv. Jako že o co se pokusíš, to ti půjde, víš? Ale musíš být na roztrhání. Zvlášť se všema těma pětkama. Je tak pro tebe těžší vybrat si to, co chceš. Měla bys mít práci, která nikdy nebude stejná. Víš, co myslím? Abys byla pořád v akci…“

Podívala se na mě a očekávala souhlas.

„Divný,“ řekla jsem, protože mě nenapadlo nic jiného.

Nettie po nás střelila pohledem. Jednu ruku měla kolem Heather, která se o ni opírala, aby jí bylo tepleji. „Snažíme se tady usnout. Můžete bejt trochu potichu?“

„Promiň,“ řekla Bibianna. Přestala vykládat, natáhla se na matraci a udělala si pohodlí. Mřížka, kterou nakreslila, v šeru zářila. Žárovka v cele zůstala svítit a bylo tam poměrně teplo. Ze zadních chodeb jsme slyšely neutichající činnost: zvonění telefonů, kroky, šum hlasů, zavírání dveří cel. Občas k nám zavanul cigaretový kouř. Někde v poschodí pod námi byly cely, v nichž si padesát až šedesát žen odpykávalo svůj trest. Cítila jsem, že začínám usínat. Aspoň už jsme nebyli venku na dešti a ti zlí lidé nás nemohli dostat. Pokud „oni“ nebyl někdo, kdo byl zamčený s námi v cele. Na tom něco bylo.

„Jedna dobrá věc,“ zamumlala Bibianna ospale.

„Co?“

„Nenašli tu trávu…“

„Máš zatracený štěstí, holka.“

Pak už bylo ticho, až na občasné zašustění šatů, jak se některá z nás obracela na matraci. Hubená bílá žena začala mírně chrápat. Já jsem vleže přemýšlela o Bibianně a uvědomila jsem si, že od nynějška už si ji budu pamatovat jako člověka, se kterým jsem byla poprvé ve vězení. S takovým pojítkem se obvykle nesetkávám. Cítila bych se mnohem líp, kdyby nás Jimmy Tate přišel zachránit, ale opravdu jsem nemohla vymyslet, jak by nám mohl pomoci. Teď zřejmě seděl v cele v mužské části věznice v přibližně stejné situaci. Bláznivý Jimmy Tate a Bibianna Diazová, jaká je z nich dvojice…

10

Než jsem se nadála, uslyšela jsem cinkání klíčů. Otevřela jsem oči. Jedna z dozorkyň odemykala dveře. Byla malá a statná a vypadala, že stráví hodně času v tělocvičně. Ostatní čtyři ženy v cele se nevzbudily. Dozorkyně ukázala na mě. S kalným zrakem jsem se zvedla na loket a odhrnula si vlasy z obličeje. Ukázala jsem na sebe – chce mě? Netrpělivě mi pokynula, ať jdu ke dveřím. Překulila jsem se a postavila se tak tiše, jak jsem dovedla. Nemohla jsem nijak uhodnout, kolik je hodin, nebo jak dlouho jsem spala. Cítila jsem se vyčerpaná a dezorientovaná. Beze slova otevřela dveře a já jsem prošla ven. Následovala jsem ji chodbou v ponožkách a z celého srdce jsem toužila moci si vyčistit zuby.

Jednou jsem chodila s policajtem, který měl stůl široký dva a půl krát tři a půl metru, vyrobený přímo pro sebe na zakázku, a chlubil se, že jeho deska je stejně široká jako cely pro dva lidi ve Folsomské věznici. Místnost, kam mě zavedla, byla přibližně tak velká, zařízená holým dřevěným stolem, třemi dřevěnými židlemi s rovnými opěradly a žárovkou zakrytou mléčnou koulí. Vsadila bych všechny peníze, že se tu někde skrývalo nahrávací zařízení. Podívala jsem se pod stůl. Žádné dráty. Posadila jsem se na jednu židli a přemýšlela, jak se nejlépe chovat. Věděla jsem, že vypadám hrozně. Měla jsem mastné vlasy, které mi trčely do všech stran. Byla jsem si jistá, že mám okolo očí černé kruhy z rozmazané řasenky a očních linek, což ženy tolik milují. Výstřední oblečení, které jsem měla na sobě, nebylo jen zmačkané, ale pořád trochu vlhké. Ach, co. Aspoň pokud budu vystavená policejní bru talitě, nebude mi vadit, že si to ušpiním od krve.

Otevřely se dveře a objevil se v nich nadporučík Dolan v doprovodu dalšího (jak jsem hádala) neuniformovaného detektiva. Na chvíli jsem dostala strach, poprvé od chvíle, kdy tahle příšerná muka začala. Dolan byl poslední člověk, kterého jsem si přála jako svědka svého současného stavu. Cítila jsem, jak se na krku a v obličeji začínám z rozpaků červenat. Dolanův společník byl kolem šedesátky, hřívu stříbrných vlasů sčesanou z hranatého obličeje, měl hluboko posazené oči a ústa v koutcích povadlá. Byl vyšší než Dolan a měl mnohem lepší postavu, široká ramena a pevná stehna. Měl na sobě oblek s vestou v jemné kostce, džínově modrou košili a širokou hnědou kravatu s květinovým vzorem, který by se spíš hodil na přehoz na postel. Na pravé ruce měl zlatý prsten a na levé hodinky s těžkým zlatým páskem. Nesnažil se být nijak zvlášť zdvořilý. Jestli na mě měl vůbec nějaký názor, na jeho tváři nebylo nic vidět. Zdálo se, že je místnost přeplněná.

Dolan se vyklonil do chodby, něco někomu řekl, pak zavřel dveře, přitáhl si židli a obkročmo se na ni posadil. Posadil se i druhý muž a dal si nohu přes nohu, přičemž si trochu povytáhl kalhoty. Velké ruce položil do klína a nevěnoval mi ani jediný pohled.

Dolan ve srovnání s ním vypadal velice živě. „Přinesou nám trochu kávy. Vypadáte, že ji potřebujete.“

„Jak víte, že jsem tady?“

„Jeden ze strážníků vás poznal, když vás registrovali, a zavolal mi,“ odpověděl.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se a očima ukázala na druhého muže. Myslela jsem, že by neměl mít výhodu anonymity. Jasně věděl, kdo jsem, a měl o mně dost informací na to, aby teď mohl dát najevo nezájem.

„Nadporučík Santos,“ řekl Dolan. Santos se nepohnul. Co to má být, týden ve znamení schůzek s nepřátelskými muži?

Zvedla jsem se a naklonila se přes stůl s napřaženou rukou. „Kinsey Millhonová,“ řekla jsem. „Těší mě.“

Reagoval velice pomalu a já jsem přemýšlela, jak moc hrubý se rozhodl být. Potřásli jsme si rukama a on na mé pohlédl jen tak krátce, abych mohla zaznamenat jeho kamennou neutralitu. Nejdřív jsem si myslela, že mě nemá rád, ale byla jsem nucena tento předpoklad pozměnit. Neměl na mě vůbec žádný názor. Mohla bych pro něj být užitečná. Ještě se nerozhodl.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Dolan se zaklonil a otevřel je. Jeden ze zástupců šerifa mu podal podnos se třemi šálky kávy s pěnou, karton mléka a pár sáčků s cukrem. Dolan mu poděkoval a zase dveře zavřel. Položil podnos na stůl a podal mi jeden šálek. Santos se předklonil a vzal si také. Nalila jsem si do svého trochu mléka a přidala dva cukry, přičemž jsem doufala, že mě to dostatečně nastartuje pro nadcházející otázky. Káva nebyla horká, ale chutnala znamenitě, jemná a sladká jako karamel.

„Co se stalo s Jimmym Tatem?“ zeptala jsem se.

„Právě teď čelí obvinění z vraždy druhého stupně. Dobrý advokát by z toho mohl udělat úmyslné zabití, ale moc bych s tím nepočítal, s přihlédnutím k jeho minulosti,“ řekl Dolan. „Nechcete nám o té přestřelce něco říct?“

„Jistě,“ řekla jsem nenuceně, s vědomím, že budu muset pravdu maličko upravit. „Kalifornská pojišťovna mě požádala, abych vyšetřila Bibiannu Diazovou kvůli údajné podvodné žádosti o náhradu škody, kterou tam podala. Snažím se dostat k ní co nejblíž, abych získala konkrétní důkazy, ale zatím se mi podařilo dostat z ní jen pár rad ohledně poslední módy. Ten mrtvý se jmenuje Chago. Je to bratr jakéhosi Raymonda, což je Bibiannina stará láska. Usoudila jsem, že sem Raymond poslal Chaga a jeho ženu Dawnu, aby z neznámých důvodů Bibiannu unesli. Zatím se mi nepodařilo Bibiannu přimět, aby mi řekla, co se stalo, ale jsou na ni zjevně dost naštvaní…“

Santos se do toho vložil. „Ona a Raymond Maldonado se měli brát. Ona z toho ale vycouvala. On tyhle věci nebere zrovna na lehkou váhu.“

„Tomu věřím,“ řekla jsem. „Patrně dal Chagovi instrukce, aby ji ‚odpráskl‘, když nebude spolupracovat.“

Santos se zavrtěl na židli a řekl nevýrazně: „To jen blafoval. Raymond ji chce zpátky.“

Podívala jsem se z jednoho na druhého. „Když už tohle víte, proč se ptáte mě?“

Oba mě ignorovali. Pochopila jsem, že nemá význam být podrážděná.

Dolan se radil s malým kroužkovým blokem, kterým zalistoval pár stránek dozadu. „Jak je to s Jimmym Tatem? Jak se do toho zapletl on?“

„Nevím to přesně,“ řekla jsem. „Myslím, že několik posledních měsíců udržuje s Bibiannou vyčerpávající sexuální vztah. Zdá se, že je to vážné – přinejmenším prozatím.“ Podrobně jsem jim vyprávěla o celém dnu, řekla jsem všechno, co jsem věděla, o mrtvém Chagovi, čehož nebylo moc, a o Jimmym Tateovi, čehož bylo dost. Ať už jsem měla Tateho jakkoli ráda, neviděla jsem žádný důvod chránit ho před policejním vyšetřováním, když došlo na střelbu. Na scéně byli další svědkové a podle mě už s nimi Dolan mluvil.

Když jsem skončila, bylo ticho. Podívala jsem se na svoje ruce a uvědomila jsem si, že jsem během vyprávění systematicky rozmačkala svůj teď už prázdný kelímek. Položila jsem zbytky na stůl.

„A Tate střílel,“ řekl posléze Dolan.

„No, vlastně jsem to přímo neviděla, ale je to přijatelná domněnka. Dvakrát vystřelil na auto, a když jsem sebou praštila na chodník, slyšela jsem několik dalších výstřelů. Nemyslím si, že by Bibianna měla zbraň.“

„A co ta druhá žena, Dawna? Měla zbraň?“

„Žádnou jsem neviděla, aspoň ne v té restauraci. Myslím, že mohla mít nějakou v autě. Copak se už neukázala?“ Nemyslela jsem si, že by mi Dolan hodlal odpovědět, ale ráda jsem předstírala, že jsme si rovni. Jako že my, co dohlížíme na dodržování pořádku a zákona, si přátelsky důvěrně povídáme v okresní věznici.

Dolan mě svou odpovědí překvapil. „Byla postřelená. Nic vážného. Zdá se, že se kulka od něčeho odrazila a škrábla jí klíční kost. Našli jsme ji v telefonní budce o pár bloků dál. Zřejmě jsme ji přerušili, když volala Raymondovi, i když to nepřiznala.“

„Je v nemocnici?“

„Prozatím. Zkusíme se na ni pověsit, abychom zjistili, jestli nám může něco říct.“

„O čem?“

Dolan sklouzl pohledem na Santose, jako by se díval po jeho slabé kartě v pokeru. Měla jsem pocit, že se Santos rozhoduje. Jeho výraz se nezměnil, ale ti dva se zjevně o něčem beze slov radili.

„Myslím, že bychom vám raději měli říct, co se děje,“ řekl. Měl zvučný hlas a hovořil metodicky. „Dostala jste se tady do trochu ožehavé situace.“

„Jo, to mi povídejte.“

Santos opřel opěradlo židle o zeď a dal si ruce za hlavu. „Védu bojovou jednotku tvořenou několika agenturami, které se snaží odhalit to, co považujeme za jednu z vůbec největších operací všech dob s automobilovými pojišťovacími podvody v jižní Kalifornii. Pracujete v téhle branži dost dlouho na to, abyste věděla, o čem mluvím. Okres Los Angeles je hlavním městem automobilových pojišťovacích podvodů. Teď se rozšířily do okresů Ventura a Santa Tereza. Tento konkrétní řetěz je jen jedním z desítky dalších, které každoročně podávají asi pět set milionů až miliardu podvodných žádostí o náhradu škody. V tomhle případě sledujeme patnáct právníků, dvě desítky lékařů a několik chiropraktiků. Plus proměnlivou skupinu asi padesáti nebo šedesáti jednotlivců, najímaných k tomu, aby se podíleli na narafičených nehodách, na jejichž základě jsou vznášeny nároky na odškodné.“ Odstrčil se od zdi, pos
adil se rovně a přední nohy židle s vrznutím dopadly na zem. „Stačíte to sledovat?“

„Jo, v pohodě,“ řekla jsem.

Naklonil se dopředu a opřel se jednou rukou o stůl. Všimla jsem si, že se ke mně začíná chovat nějak vřeleji. Byl to muž zaujatý svou prací. Neměla jsem tušení, kam svým vysvětlováním míří, ale bylo jasné, že sem nevážil cestu z Los Angeles za hluboké noci jen proto, aby mi s kamennou tváří přednesl své profesionální zájmy. „Dáváme tenhle případ dohromady kousek po kousku, krůček za krůčkem, už dva roky, a pořád nejsme v dost dobré pozici, abychom je mohli překvapit.“

„Nevím, jak to souvisí,“ řekla jsem. „Bibianna není součástí toho řetězu, nebo je?“

„Byla. Raymond Maldonado začínal jako ‚volavka‘. V současné době jsme přesvědčeni, že je jedním z organizátorů, ale ještě to nemůžeme dokázat. Víte, jak tyhle řetězy fungují?“

„Ne tak docela,“ řekla jsem. „Lidé, s nimiž se potýkám já, jsou jen amatéři.“

„No, jejich metody se pravděpodobně do jisté míry podobají,“ řekl. „V současnosti se profesionálové snaží vyhýbat velkým zakázkám a dávají přednost podávání jasně neškodných malých žádostí, z nichž můžou získat celkem velké sumy peněz. Dávají dohromady odškodnění za těžko prokazatelná zranění, jako šok a bolesti v kříži… znáte to.“ Ve skutečnosti na odpověď nečekal. „Úkolem volavky je najmout majitele vozidla; obvykle je to někdo nezaměstnaný, kdo potřebuje peníze. Přes svého agenta auto pojistí pro případ nehody. Volavka pak dá majiteli auta jména dvou ‚pasažérů‘ – zcela vymyšlená – kteří s majitelem ‚jedou‘. Také dodá jména lidí, kteří jsou údajně v druhém autě. Hovoříme o šesti až sedmi žádostech na jednu nehodu. Je to ten případ, kterému se přezdívá ‚býci a krávy‘, kdy jsou součástí podvodu obě auta. ‚Býk‘ – tedy pojištěné auto – narazí do
‚krávy‘, což je nepojištěné auto plné pasažérů, z nichž všichni utrpí fiktivní zranění. Většinou je pojištěné auto nějaká stará rachotina, kterou pojistili, aniž by ji prověřili.“

„Už jsem vyšetřovala i žádosti, kde bylo falešné všechno – kde dokonce ani nedošlo k nehodě,“ řekla jsem.

„Jo, takové máme taky. V Maldonadově případě jsou některé nehody taky jenom papírové a některé skutečně zinscenované. Sledujeme hlavně tenhle řetěz, protože stejná sestava jmen se objevovala v žádostech, které spolu nijak nesouvisely. Stejný pojišťovací agent, stejný právník. Vyšetřovateli se nakonec podařilo dostat jména do počítače a našel spojení s pětadvaceti předchozími případy. Většina z nich byla smyšlená. Jeden žadatel dokonce uvedl adresu, na které bylo ve skutečnosti skladiště dehtu. Jiná byla opuštěné autobusové nádraží.“

„Jak to dělají?“ zeptala jsem se.

„Tomu triku se říká ‚číhat a skočit‘, což vyžaduje užití dvou aut. Provedou tento manévr venku na nějaké silnici asi pět až šestkrát týdně…“

„Překvapuje mě, že nezkoušejí dálnice,“ poznamenala jsem.

Zavrtěl hlavou. „To je příliš nebezpečné. Tihle chlápci nemají zájem nechat se zabít. Vždycky si vyberou ‚cíl‘ – obvykle někoho v drahém vozidle nebo obchodní dodávku – cokoli, co je pravděpodobně dobře pojištěné. Vozidlo, kterému říkají ‚číhající‘, se umístí před cíl. Tihle řidiči frčí silnicí padesát kilometrů v hodině a každý si myslí na svoje věci. Na signál druhé auto, zvané ‚skokan‘, vletí před číhající auto, které prudce zabrzdí a přinutí cíl, aby ho naboural zezadu. Skokan pak odjede. Číhající vůz a cíl zajedou k chodníku jako dobří občané a vymění si čísla poznávacích značek. V tomto bodě je cíl obyčejně pěkně rozrušený. Naboural zezadu jiné vozidlo a ví, že za to nese zodpovědnost. Řidič číhajícího auta s ním soucítí – kruci, může si to dovolit – a potvrzuje to, čemu cíl chce věřit – že to není jeho chyba.“

„Ale jeho pojišťovací společnost stejně zaplatí,“ řekla jsem.

„Musí. Když někoho nabouráte zezadu, jste za to v tomhle státě zodpovědný. Vyjde najevo, že číhající má všechny ty ‚problémy‘, které z nehody pramení. Jde za právníkem, který mu řekne, aby šel k doktorovi. Nebo za chiropraktikem…“

„A všichni jsou spolčení…“

„A všichni jsou spolčení,“ přikývl nadporučík Santos.

„A Bibianna byla součástí řetězu přes Raymonda?“

„Vypadá to tak. Podle informací, které jsme zatím shromáždili, ji Raymond najal před dvěma lety, přestože se už nějakou dobu znali mnohem lépe. Asi před rokem bylo všechno připravené k jejich svatbě, ale ona z toho z neznámého důvodu vycouvala. V březnu se vypařila a zakrátko se vynořila v Santa Tereze. Zdá se, že původně chtěla žít poctivě, ale zoufale se jí nedařilo najít práci. Nakonec vzala místo v chemické čistírně, ale tam jí moc neplatili, a nakonec nedokázala odolat pokušení podat si jednu nebo dvě drobné podvodné žádosti o náhradu škody na vlastní pěst.“

Začínala jsem chápat, jak to všechno zapadá dohromady. „A moje vyšetřování teď ohrozilo vaše.“

„Ještě ne, ale zdá se, že se blížíte. Nemůžeme si dovolit nechat vás, abyste udělala nevědomky chybu, což ale není náš jediný problém. Vypadá to, že nám někde unikají informace, kritické informace, které se někudy dostávají až k Raymondovu uchu. Ukázalo se to už nejméně ve třech případech, kdy jsme naplánovali razii – naposledy u autoservisu, který mu patří v El Segundu. Měli jsme s sebou příkazy k domovní prohlídce a zatykače. Když jsme tam ale dojeli, celá operace byla uzavřená a přišli jsme do prázdného místa – nezůstalo tam nic kromě ráfků kol a plechovek od pepsi-coly.“

„Nechápu to. Co se snažíte najít?“

Nadporučík Santos se odmlčel a odkašlal si. „Záznamy, registrace. Stopy vedou k Raymondovi. Můžeme ho sebrat, ale důkazy někdo už buď odstranil nebo zničil a úřad okresního státního zástupce případ zamítne.“

„Takže to všechno bylo k ničemu, ten zátah, o kterém jste mluvil?“

„Ne úplně. Sebrali jsme jednoho z organizátorů plus pár dalších hráčů – několik právníků, nějaké doktory a dva chiropraktiky. Raymond se jen otřepal a rozšířil svoje operace. Využil zátahu, aby se posunul nahoru na místo, které jsme pro něj uvolnili. Jdeme po něm samozřejmě znova, ale musíme nejdřív vystopovat jeho špicla, nebo se to bude pořád opakovat. Mezitím se snažíme na to jít z jiného úhlu, z kterého by to mohlo vyjít. Problém je, že nevíme, od koho informace unikají, a tak je těžké odhadnout, komu můžeme věřit.“

Dolan se neklidně zavrtěl a vložil se do hovoru poprvé od chvíle, kdy mi Santos začal vysvětlovat situaci. „Ať mě to trápí, jak chce, informace můžou unikat i z nějakého oddělení tady. Podle našeho názoru právě takhle Raymond zjistil, že Bibianna je v Santa Tereze. Zatkli ji tady před měsícem a někdo ji prásknul.“

To mi něco připomnělo. „Ach, ano. Vzpomínám si, že to zmínila. Měla strašnou hrůzu z toho, jak ji Raymond našel.“

„Má důvod mít strach. Ten člověk je vážný problém,“ poznamenal Santos. „Viděl jsem výsledky jeho díla.“

„Pořád ale úplně nechápu, proč mi tohle všechno povídáte.“

Chvíli bylo ticho, a pak Dolan promluvil. „Kdybychom vás mohli dostat mezi ty lidi, měli bychom na ně další trik.“

Prázdně jsem na něj zírala. „Ale no tak. Děláte si legraci.“

Podívala jsem se z jednoho na druhého, ale žádný z nich nic neříkal. „Jak myslíte, že by se to mělo udělat?“

Dolan se nevesele usmál. „Tu nejtěžší část už máte za sebou. Navázala jste s Bibiannou vztah, což my udělat nemůžeme.“

„K čemu do bude dobrý? Myslela jsem, že jste říkal, že s Raymondem skončila.“

Dolan pokrčil rameny. „Ale on neskončil s ní. Jestli se Dawně podařilo dát mu vědět, je pravděpodobně na cestě sem. Prostě se držte u Bibianny, zejména kdyby ji chtěl vzít zpátky s sebou do L. A. Chceme, abyste viděla věci zevnitř.“

„Počkejte chvilku. Narazila jsem na Dawnu v kancelářích Kalifornské pojišťovny. Co když si mě pamatuje?“

„O Dawnu se nebojte. Udržíme ji mimo dosah.“

Prohrábla jsem si vlasy, které byly tak slepené lakem, že jsem se cítila jako čarodějnice. „Páni, vy jste snad vážně šílení,“ řekla jsem. „Nemám ani páru o práci v přestrojení.“

„Nežádáme vás, abyste mezi nimi byla naprosto nechráněná…“

„Aha, to mě vážně uklidnilo.“

Moji poznámku ignoroval. „Budete mít kompletní jištění. Bude vám nablízku náš člověk, někdo, kdo bude po celou dobu vědět, kde jste.“

Těkala jsem očima z jednoho na druhého. Nevěřila jsem jim. Pořád jsem si myslela, že to ještě není úplně všechno, že mi ještě něco zatajují. „Nějak mám pocit, že už jste to předtím zkoušeli.“

„Ale neměli jsme moc štěstí,“ řekl Santos. „Myslíme si, že by v téhle situaci byla vhodnější žena. Tihle chlápci nepřiznávají ženám příliš velkou inteligenci. Budete mít ochranné zbarvení i přesto, že nejste hispánského původu. Máte o to zájem?“

„Ne.“

Dolan si dal ruku za ucho, jako by dobře neslyšel.

„Neudělám to, nadporučíku Dolane. Už je to deset let, co jsem byla u policie, a ani tehdy jsem nikdy nepracovala v přestrojení. Zapomeňte na to. Nemám na to výcvik a je to příliš nebezpečný.“

„Někdy je to jediná možnost,“ řekl Santos.

„Možná vaše jediná možnost, ale ne moje.“

Santos odvrátil pohled. „Za vztažení ruky na veřejného činitele vám hrozí rok vězení. Útok na policistu je zločin. Můžeme vám sebrat licenci.“

Zírala jsem na něj. „Takže teď mi budete vyhrožovat? Ach, skvělý. To miluju. No, hádejte co? Neudělám vaši špinavou práci. Raymond Maldonado mě nezajímá ani za mák.“ Cítila jsem, jak ze mne stoupá horkost. „Nesnáším, když mě někdo zastrašuje a nepovažuju bití pendrekem za motivaci pro své chování. Jestli ode mě něco chcete, měli byste to zkusit nějak jinak.“

Santos měl zjevně v úmyslu tak učinit, ale Dolan ho umlčel netrpělivým gestem. „Pojďme si o tom trochu popovídat, než něco řeknete.“

„Moje odpověď je ne.“

Oba muži si opět vyměnili pohled, který jsem dost dobře nedokázala přečíst. Zdálo se jasné, že zkoušejí veškeré možné finty, což mi připadalo legrační, protože jsem se nehodlala nechat přesvědčit.

Dolan si poposedl dopředu a podstatně snížil hlas. „Měla byste vědět ještě jednu věc, a pak můžete udělat, co budete chtít. Váš přítel Parnell Perkins byl jedním z Raymondových lidí. Myslíme si, že ho zabil Raymond, ale nemáme o tom žádný důkaz.“

„Tomu nevěřím.“

„Perkins se ve skutečnosti jmenoval Darryl Weaver. Pracoval pro pojišťovací společnost dole v Comptonu. Raymond přes Weavera podával všechny svoje žádosti, dokud se nepohádali. Weaver odešel z Los Angeles a nastěhoval se sem, změnil jméno a začal pracovat pro Kalifornskou pojišťovnu.“

Najednou jsem pochopila, proč předal Bibianniny záznamy Mary Bellflowerové. Zřejmě došel k názoru, že Raymond a Bibianna jsou zase spolu, a že se mu Raymond dostane na stopu, jestli s tím něco rychle neudělá. Pohled na Bibiannino jméno mu musel zastavit srdce…

Santos se znova probral a převzal slovo. „Přišel za námi asi před měsícem a nabídl nám spolupráci. Poté, co ho zabili, udělalo policejní oddělení v Santa Tereze otisky a upozornilo nás, a právě proto jsem tady.“

„Proto jste zabalili vyšetřování vraždy,“ řekla jsem, „abyste ochránili větší rybu.“

„Přesně tak,“ přikývl Dolan. „Nemůžeme si dovolit, aby Raymond zjistil, co máme za lubem. A vyšetřování jsme úplně nepřerušili, jen ho provádíme velmi nenápadně.“

Místnost se náhle ponořila do ticha. Vyčkávali. Dala jsem si na čas a zdržovala hru dost dlouho na to, abych zvážila všechny důsledky. Tichý hlásek někde uvnitř mi šeptával: Nedělej to. Nedělej to. „Jaký je časový rozvrh?“ řekla jsem opatrně. Byla jsem zaháčkovaná a oni to věděli.

Dolan pohlédl na Santose. „Těsný. Maximálně půl dne.“

„Co přesně chcete, abych udělala?“

„Tři věci. Najděte, kudy unikají informace. Zjistěte, kde mají záznamy, a najděte nám důkaz, že Raymond zabil vašeho kámoše.“

Santos se zase připojil, zpracovávali mě jako ovčáčtí psi stádo ovcí. „Jen nám řekněte, co potřebujete. Dáme vám všechno, co budete chtít.“

Dolan řekl: „Cílem je nechat se najmout. Můžete začít odtamtud, ať už s Bibianninou pomocí nebo bez ní.“

Krátce jsem o tom uvažovala a celou dobu přemýšlela, zda bude moudré, když jim kývnu. Cítila jsem, jak mi mozek nastartoval bez ohledu na trvající pochybnosti. „Jestli máte na mysli úmyslné nehody… zdá se, že by nebylo od věci mít falešnou pojistku na jméno Hannah Mooreová.“

„Mohla byste si to zařídit přes Kalifornskou pojišťovnu?“ zeptal se Dolan.

„Mohla, ale bylo by lepší, kdybyste je o to požádali vy. Museli byste to vysvětlit Macu Voorhiesovi a ještě by to zřejmě muselo projít přes pár dalších lidí.“

„Čím míň lidí o tom ví, tím líp, a navíc musíme pracovat rychle,“ řekl Dolan.

„Bude to pro vás problém?“ zeptal se Santos.

Odpověděla jsem: „Myslím, že pojišťovna bude ochotná spolupracovat.“

„Chceme vás požádat, abyste na sobě měla vysílačku,“ řekl Santos. „Můžeme sem do devíti do rána sehnat technika, který na vás nějakou připevní.“

„Nebudou mě Raymond a jeho kumpáni prohledávat?“

Santos řekl: „Pochybuju o tom, ale kdyby ano, uslyšíme to, na to nezapomínejte:“

Zdálo se, že Dolan vycítil moje pochybnosti. „Když na sobě budete mít vysílačku, můžeme mít auto plný policajtů v civilu zaparkované půl bloku od vás. Chceme, abyste měla tu největší ochranu, jakou jsme schopni zařídit. Tohle může být nejlepší příležitost, jak ty chlápky nachytat, a nechceme, aby to vybouchlo. Nějaké dotazy?“

„Určitě nějaké vymyslím.“

Santos řekl: „Budeme mít ještě šanci vás informovat. Teď vás vrátíme zpátky k Bibianně. Ráno vás dostaneme obě ven na kauci. Řekněte jí, že jste to zařídila. Je dobré, když vám bude něco dlužit. Zdržíme vaše propuštění, dokud nepřijde technik.“

„Nebude jí podezřelý, že je venku a já ne?“

„Jsem si jistý, že už vymyslíte, jak jí to vysvětlit,“ řekl Dolan suše. „Mezitím se s ní domluvte, že se ještě ten den setkáte.“

„Co když se předtím ukáže Raymond?“

„Tak vymyslíme něco jiného. Jo, a když už jsme u toho…“ Dolan načmáral zvláštní telefonní číslo, kde ho můžu zastihnout v kteroukoli hodinu. Zastrčila jsem si ten kousek papíru do ponožky. Pohlédl na hodinky a pak vstal, čímž dal signál k ukončení schůzky.

Postavila jsem se také. Potřásli jsme si se Santosem rukama. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Dvě minuty po čtvrté.“

„Jsem moc stará na to, abych byla v tuhle hodinu ještě vzhůru,“ řekla jsem, a pak pohlédla na Dolana. „Můžete pro mě něco udělat? Nechala jsem si v té restauraci černou koženou bundu a můj volkswagen pořád parkuje na postranním parkovišti u baru Meat Locker. Zřejmě se tam až do odpoledne nedostanu. Můžete se mi zeptat po té bundě a upozornit hlídače parkoviště? Nechci, aby mě odtáhli nebo mi dali cedulku.“

„Spolehněte se. Přece se nebudete obtěžovat automaty na placení,“ řekl Dolan. Usmál se, a pak mi podal ruku. „Díky.“

„Ještě jsem nic neudělala.“

Dozorkyně mě odvedla zpátky do cely pro opilce a zamkla za mnou. Cítila jsem, že je mi hrozně zle z únavy, v mozku mi hučí po kávě a tělo sotva vleču kvůli nedostatku spánku. Došla jsem ke své matraci a vděčně se svezla dolů, stočila jsem se do klubíčka s tváří obrácenou k ostatním. Bibianna byla vzhůru a její oči mě podezřívavě propichovaly. „Kdes byla?“

„Detektiv z oddělení vražd chtěl vědět něco o té střelbě.“

„Sebrali Dawnu?“

„Je teď v nemocnici s povrchovými zraněními. Tate je tady v mužské části. Mluvili o tom, že ho obviní z vraždy, ale nevím, jestli se jim to podaří. Zabití v afektu je pravděpodobnější.“

„Jsou to svině.“

„Přežije to.“

„Jo, to předpokládám.“ Zdálo se, že Bibianna zase upadá do spánku.

Chvíli jsem zaváhala, a pak jsem si stiskla nos a skočila do vody. „Mimochodem, když už jsem byla venku, zavolala jsem člověku, který za nás vyplatí kauci a dostane nás obě ven. Dorazí asi v osm.“

Otevřela oči dokořán. „Ty chceš vyplatit i mě? Proč bys to dělala? Já takový prachy nemám. Mluvíme o pěti stovkách babek!“

„Tak mi je můžeš dlužit. Nedělej z toho vědu.“

Vypadala zmateně. „Ale proč zrovna teď? Jak to, žes to neudělala na prvním místě?“

„Protože jsem si vzpomněla, že mám nějaký peníze na spoření. Mám auto v servisu. Šetřila jsem, abych dala svýho miláčka opravit. Vzal to čert. Kašlu na to. Tady mi to moc nesvědčí.“

Pořád mi to ještě nespolkla. „Nemůžu uvěřit, že bys to udělala.“

Hubená žena se zvedla z matrace a řekla rozčíleně: „Co je ti, ty cvoku? Vezmi prachy a drž hubu.“

Bibianna po ní šlehla pohledem a bezděčně se usmála. Chvíli si mě prohlížela, a pak zamumlala: „Díky.“ Zase zavřela oči. Obrátila se na břicho a strčila si ruce pod sebe, aby se zahřála. Během několika minut usnula.

Vzduch v cele prostupoval zápach spících těl: vlhké ponožky, zatuchlý dech, nemyté vlasy. Myslela jsem, že se moje spoluvězeňkyně probudí, když se vrátím, ale nikdo jiný se nehýbal. Světla v chodbě matně svítila. Vládlo tu absolutní ticho. Na podlaze jsem stále viděla numerologickou mřížku, kterou Bibianna nakreslila nasliněným prstem. Pohyb a změna. No, copak to teď nebyla pravda?

11

Co následovalo, bylo výsledkem byrokratické chyby, za kterou nikdo nikdy nepřevzal zodpovědnost. Papírování bylo hotové v šest a společně s Bibiannou mě propustili na svobodu. Prostě tak. Neslyšela jsem nic od Dolana nebo Santose, žádnou zmínku o technikovi, který mě měl vybavit vysílačkou. Čekala jsem, že mě dozorci zavolají zpátky, vezmou mě stranou pod nějakou záminkou kvůli slibovaným informacím. O co tady šlo? Změnily se plány? Zaboha jsem nemohla vymyslet žádný důvod, jak svoje propuštění pozdržet. Musela jsem se prostě zařídit podle situace. Nesla jsem si svoje osobní věci, stále zapečetěné v průhledném igelitovém pytlíku. Vrátili nám boty, pásky a další potenciálně smrtonosné předměty, jako třeba tampony. Cítila jsem se mizerně, ale když jsem se poprvé nadechla čerstvého vzduchu, do jisté míry se mi vrátila dobrá nálada. Po pouhých čtyřech hodinách v lochu chutnala svoboda závratně.

Ráno bylo studené a mlhavé a chodník vlhký po dešti. Kopce v dálce vypadaly poklidně. Zpívali ptáci. Doprava na dálnici připomínala příliv a odliv, rytmický bezbarvý hluk, uklidňující jako oceán. Toužila jsem po sprše, po snídani, po soukromí. Musela jsem vymyslet důvod; proč se chci od Bibianny oddělit, kontaktovat Dolana a zjistit, co se sakra děje. Zatím jsem se jí musela držet jako klíště.

Nejdřív jsem se samozřejmě potřebovala dostat domů. Podívala jsem se do plastikového sáčku a cítila se jako pacient právě propuštěný z psychiatrické léčebny. Měla jsem deset dolarů, které jsem se rozhodla vyhodit za taxík. Ze zásady se snažím za taxíky neutrácet, ale měla jsem pocit, že tenhle si opravdu zasloužím. Klopýtaly jsme s Bibiannou po cestě, která vedla pryč od vězení. Musel na mě být hrozný pohled, pomačkané oblečení, původně bílé ponožky zašpiněné od černě z kalhot. Ani Bibianna nevypadala nějak zvlášť přitažlivě. Červené šaty vypadaly na denním světle nelichotivě a nehodily se k botám na jehlách, které poničil déšť. Právě si nanášela novou vrstvu rtěnky a prohlížela se v zrcátku pudřenky, kterou si za chůze držela před obličejem. Stáhla si punčochy, na kterých se jí po našich dobrodružstvích z předešlé noci spustila spousta ok. Její nohy vypadaly v ostrém denním světle b
ledé a vychrtlé a šaty měla v klíně zmačkané. No co. Myslím, že jsou doby, kdy vás těší jen to, že se zase můžete hýbat. Ploty spojené řetězy, nezhasínající světla, zámky, zamřížovaná okna – to všechno bylo za námi. Přestože jsme byly na svobodě, nenapadla mě jediná věc, co bych jí mohla říct. „Díky… bylo to fajn… musíme si to někdy zase zopakovat.“ Jednoduchá pravidla etikety se tady prostě nedala použít.

Bibianna si nervózně zastrčila pudřenku do kabelky.

„Ptali se tě na to střílení?“ zeptala jsem se.

„Ještě ne. Nějakej polda ke mně má zajít dneska odpoledne.“

„Co jim řekneš?“

„Copak na tom záleží? Musím vymyslet, jak odtud vypadnout, než se objeví Raymond…“

Byla jsem hrozně nervózní. Co se tady sakra děje? Kde je Dolan? Co mám teď dělat?

Bibianna mi najednou stiskla ruku a zaryla mi nehty do kůže. „Dobrý Bože,“ zašeptala a se smrtelnou hrůzou zírala před sebe.

Pohlédla jsem stejným směrem a opožděně jsem si všimla tmavě zeleného fordu, zaparkovaného u cesty, který měl podvozek tak nízko, že se málem dotýkal země. Její strach se přenesl na mě a hrůzou mi vstaly vlasy vzadu na krku.

„Kdo je to?“

„Raymond. Ach, Bože.“ Zlomil se jí hlas. Do očí jí vhrkly slzy a z hrdla se jí vydral zvláštní pištivý zvuk. V rychlosti jsem zvážila situaci. Taková smůla. Dawně se zjevně podařilo mu dát vědět.

Opíral se o přední nárazník a pozoroval projíždějící auta. Když si nás všiml, vyšel nám naproti.

„Bibianno, uklidni se. Nic se neděje. Pojďme zpátky k vězení…“

Zavrtěla hlavou. „I kdyby nás policajti zavezli domů, nakonec mě stejně dostihne. Neopouštěj mě. Přísahej, že neodejdeš. Ať se stane cokoli, prostě buď se mnou. A neprovokuj ho, nebo to tu všechno rozmlátí a tebe taky.“

„Jasně, jasně. A teď už klid. Bud klidná. Vždyť nikam nejdu.“

„Slib, že mě v tom nenecháš.“

„Slibuju,“ řekla jsem.

Nejdřív jsem to nemohla pochopit. Z dálky ten člověk vypadal jako kdokoli jiný. Byl vysoký a velmi štíhlý, měl široká ramena a úzký pas. Byl oblečený jako z módního časopisu: kožený sportovní kabát, nažehlené kalhoty, černé boty ze značkové kůže se stříbrně okovanými špičkami, brýle zrcadlovky. Se svými tmavými vlasy a snědou kůží to mohl být Jihoameričan nebo Ital. Hádala jsem mu asi třicet let. Ruce měl v kapsách a působil uvolněně.

Bibianna měla ledové prsty. Držela se mě za ruku jako kamarádka uprostřed hororového filmu ve chvíli, kdy se na plátně objeví chlápek s řeznickým nožem. Neshledávala jsem na něm však nic, co by jí k takovému chování dávalo důvod.

Došel k nám a sundal si sluneční brýle. Měl husté tmavé řasy, plná ústa a důlek na bradě. Když už byl blízko, uvědomila jsem si, že něco není v pořádku. Každou chvíli zvrátil oči dozadu, až z nich zůstaly jen úzké bílé štěrbinky. Taky sebou pořád škubal; mrkal, koutky úst mu nechtěně poskakovaly, otvíral doširoka rty a dvakrát trhnul hlavou. Působilo to strašně zvláštně – řada podivných pohybů, která zasáhne celé tělo a vyvrcholí zvukem, který je napůl výkřikem a napůl zakašláním. Protočil pravou ruku v zápěstí, jako by chtěl zmírnit napětí. Probudil se ve mně policista a vzpomněla jsem si na něco z medicíny, co tohle způsobuje – tiky a výkřiky. Dělal, jako by se nic nestalo, a stejně tak Bibianna, kterou zjevně víc zajímala jeho reakce na Chagovu smrt.

„Já jsem to neudělala, přísahám Bohu. Nezabila jsem ho. Je mi to líto. Byla to nehoda. Ach, prosím. Raymonde, já s tím nemám nic společnýho…“

Jeho výraz se změnil, začal se tvářit téměř roztouženě, když ji vzal za ramena, přitáhl si ji k sobě a přejížděl jí rukou nahoru a dolů po holé paži. „Netušíš, jak jsem šťastnej, že tě vidím…“

Viděla jsem, jak je napjatá a snaží se od něj slabě odtáhnout, ale nemohla nic moc dělat, aby neriskovala nějaký výbuch. Zabořil obličej do jejích vlasů. „Miláčku: Andílku. Zlatíčko, tak rád tě vidím,“ mumlal něžným hlasem. „To je nádhera. Vážně jsi mi chyběla, víš to?“ Odtáhl se od ní a vzal ji prsty za bradu, aby se na něj musela podívat. „Hele, to bude v pořádku. Všechno je dobrý. Neměj strach.“ Podíval se na mě. „Kdo je tohle?“ Dvakrát škubnul hlavou.

„Hannah Mooreová,“ představila jsem se.

Šlehla po něm pohledem. „To je Raymond Maldonado.“

Podal mi ruku. „Rád vás poznávám. Omlouvám se za všechno. Včera v noci mi zabili bratra.“

Potřásli jsme si rukama. Jeho byla teplá a měkká, stisk pevný.

„Je mi vašeho bratra líto. Je to hrozné.“ Zdvořilosti budily zdání neskutečnosti.

Raymond pohlédl na Bibiannu. „Připravená?“

„Já nejedu, Raymonde, myslím to vážně. Pro mě to skončilo. Nechci se vrátit do Los Angeles. Už jsem ti to říkala. Neměla jsem s tím nic…“ Vzal ji za paži a vedl ji k autu. Viděla jsem, jak se jí zkřivila ústa a jeho prsty se jí bolestně zabořily do lokte. Pořád něco povídala. Zvedl ruku, jako kdyby ji chtěl umlčet, a zarazil příval slov. Přitiskla si ruku ke rtům. Otočil hlavu na stranu. Nahrbil rameno, zakroutil krkem, zhluboka se nadechl a zvrátil oči dozadu. Škubnul obličejem doprava, jednou, dvakrát. Zase oči otevřel a jeho duhovky sklouzly zpět – široké, tmavě hnědé a jasné. Pokračoval v cestě k autu.

Šla jsem za nimi, i když mě nikdo nezval, a rychle zvažovala situaci. Moje kořist – Raymond Maldonado – byla tady, přímo na dosah ruky. Věděla jsem, že se mi nabízí skvělá příležitost, ale nedostala jsem patřičné instrukce. Jestli se do toho pustím bez nich, můžu celou operaci zkazit. Nemohla jsem si dovolit pustit se do práce v přestrojení, ale copak jsem měla na výběr?

Šel tak rychle, že jsem musela přidat do kroku, abych jim stačila. Bibianna přešla k pasívnímu odporu, zpomalila a zdržovala. „Poslouchej, Raymonde. Třeba bych mohla jet jindy, jo? Hannah říkala, že by šla se mnou domů,“ tvrdila. „A máme nějaký plány…“

Obrátil se, usmál se na mě. „Budeme se brát.“

„Dneska?“

Zavrtěl hlavou. „Ale brzo. Všechno už bylo hotový, ale ona řekla, že ještě není připravená. Než jsem se nadál, zmizela. Prostě tak, byla pryč. Dokonce mi nenechala ani vzkaz. Jednou ráno jsem se probudil a nebyla tam…“

Bibiannina tvář byla napjatá a bledá. „Je mi to líto. Nechtěla jsem ti ublížit, Raymonde, ale co jsem mohla dělat? Co jsem ti měla povědět? Snažila jsem se ti to říct…“

Dal si prst ke rtům, a pak jím na ni káravě pokýval. „Muži se neopouští, Bibianno.“ Obrátil se ke mně se zdviženou rukou, dlaní nahoru, a dokazoval svou pravdu. „Miluju tuhle ženu už kolik let? Šest? Osm? Co s ní mám dělat, hm?“

Bibianna mlčela, oči plné hrůzy. Nemohla jsem uvěřit té změně, která se s ní stala. Veškeré sebevědomí bylo pryč, ta energie, svůdnost. Začínala jsem mít sucho v puse a cítila jsem nepříjemné šimrání strachu.

Došli jsme k autu. Z něho vystoupil další muž, Hispánec v tmavé pletené čepici stažené přes uši. Měl černé oči, ploché a mdlé jako skvrny staré malby. Na tvářích měl jizvy po akné a knír tvořený asi čtrnácti vousy; dokonce to vypadalo, že si některé dokreslil tužkou. Byl stejně velký jako já. Měl na sobě upnuté khaki kalhoty se spoustou záhybů vepředu a neposkvrněný bílý nátělník. Z podpaží mu vykukovaly chomáče rovných tmavých chlupů. Měl holé svalnaté paže a od ramen k zápěstím se mu táhlo tetování – grafické ztvárnění kačera Donalda na pravé a kačera Daffyho na levé.

„To je porušení autorských práv,“ poznamenala jsem a zahlcoval mě strach.

„To je Luis,“ řekl Raymond.

Měl zbraň. Podržel zadní dvířka vozu otevřená jako dobře vychovaný šofér.

Bibianna se vzpírala, jednou rukou opřená o auto. Bez Hannah nejedu.“

Raymond vypadal překvapeně. „Proč ne?“

„Je to moje kamarádka a chci, aby byla se mnou,“ prohlásila.

„Vždyť tu holku ani neznám,“ namítl.

Bibianna šlehla očima. „K čertu! To jsi celej ty, Raymonde. Tvrdíš, že mě miluješ. Tvrdíš, že pro mě uděláš cokoliv. A jen co si o něco řeknu, začneš se se mnou dohadovat. Dělá se mi z toho špatně!“

„Dobře, dobře. Může jet, jestli chce. Všechno, co si přeješ.“

Bibianna se ke mně obrátila s pohledem plným němé prosby. „Prosím. Jen na pár dní.“

Cítila jsem se chycená. „Stejně nemám co dělat,“ řekla jsem.

Bibianna nastoupila první a posunula se na druhou stranu zadního sedadla. Raymond vklouzl za ní. Krátce jsem zaváhala a přemýšlela, jestli je to moudré.

Luis otočil zbraň hlavní k mojí hrudi. Velice mi to usnadnilo rozhodování.

Sedla jsem si dozadu. Přístrojovou desku pokrýval bílý přehoz se zeleně vyšitým nápisem „Raymond a Bibianna“ na přední straně. Na zpětném zrcátku visel růženec vedle krvácejícího srdce Ježíšova. Vnitřek auta, včetně předních a zadních sedadel, byl čalouněný bílým akrylovým medvědím kožichem. Na předním sedadle ležel autotelefon, Tomu autu už chyběl jen krucifix nebo deseticentimetrová Panenka Marie s maličkýma magnetickýma nožkama. V okamžiku, kdy jsem dosedla, jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu.

Luis beze slova nastartoval motor. Když vyjel na silnici, tlumiče zaskřípěly jako vzdálené sbíječky. Svíral volant oběma rukama, paže úplně napjaté, trup a hlavu zakloněné dozadu. Udělal obrat o 180 stupňů a uháněl k dálnici. Raymondovy tiky se opakovaly v asi tříminutových intervalech, někdy méně často. Zpočátku mě to znervózňovalo, zejména proto, že jsem postrádala vysvětlení. Zdálo se, že ostatní to berou jako samozřejmost. Nejprve jsem pokaždé, když to udělal, polekaně poskočila, ale začala jsem si zvykat a žasla jsem, jak s tím někdo může žít. Copak se mu nedalo pomoct?

Zdálo se, že Bibianna teď má hádavou náladu, možná tím chtěla předejít dalším láskyplným výjevům. „Jak ses dověděl o včerejší noci?“

„Zavolala mi Dawna a část mi stihla vyprávět, než ji sebrali poldové. Co je to za člověka?“

„Jako kdo?“

„Ten, co včera v noci zastřelil Chaga.“

„Jak mám vědět, kdo to byl? Prostě někdo z restaurace, kdo měl u sebe zbraň.“

„Dawna tvrdila, žes tam byla s ním.“

„Byla jsem tam sama.“

„Ona tvrdí něco jinýho.“

„Že to tvrdí? To je kravina. Jak vypadal? Řekla ti to?“

„Neměla šanci. Objevilo se u ní policejní auto a ona zavěsila. Říkala, že tam byla i nějaká holka.“

„Nakecala ti pěkný blbiny. Ta děvka! Byla jsem tam sama, když se objevil Chago s pistolí. Možná ten chlápek byl policajt mimo službu nebo prostě normální člověk, co chodí ozbrojenej.“

Raymondova tvář potemněla. „To mě vážně dokáže nasrat. Co se to s lidma děje? Všude tolik zasranejch zbraní.“ Obrátil se pohledem ke mně. „Každej den píšou v novinách, že někoho odpráskli. L. A. Times. Čteš Metro? Nahání mi pěknou hrůzu.“ Zvedl ruku, aby svá slova zdůraznil. „Znáš ten slogan, kterej říká: ‚Lidi nezabíjejí zbraně. Lidi zabíjejí lidi.‘? To je ale špína.“

„Luis má zbraň,“ poznamenala jsem nápomocně.

„To je něco jinýho. On je nadporučík. Je jako můj tělesný strážce. Nemůžu uvěřit, že by nějakej dobrák z restaurace zastřelil mýho bratra bez nějakýho zasranýho důvodu.“

Najednou celý pohasl. Seděla jsem s pohledem upřeným přímo před sebe se zavřenou pusou a vzpomínala, co mi Bibianna vyprávěla o jeho náladách.

Raymond se obrátil k Bibianně a začal ji líbat; přejížděl přitom rukama po jejích prsou s takovou intimitou, že mi to bylo trapné. Byla povolná, ale házela na mě zoufalé pohledy přes jeho rameno. Dívala jsem se z okna.

Naklonila jsem se před sebe, zaklepala Luisovi na rameno a zkusila jedinou španělskou frázi, kterou znám. „Ehm, habla usted inglés?“

„Do prdele, dámo. Vypadám snad jako retardovanej?“ zeptal se. Jeho angličtina byla zcela bez přízvuku a napadlo mě, jestli to celé není jenom póza.

„Aha. No, mohl byste mi zastavit na příštím zasraným rohu a nechat mě vystoupit? Potřebuju si zavolat.“

Očekávaný výsledek se nedostavil.

Zachovala jsem konverzační tón, otočila jsem se k Raymondovi a naklonila se až k jeho uchu. „Promiň, Raymonde, Mohl bys říct tomu člověku, aby mi tady zastavil a nechal mě vystoupit?“

Raymond jel rukou nahoru pod Bibianninou sukní, odtáhl látku a vsunul prst pod okraj spodních kalhotek. Nebylo na tom nic vzrušujícího. Jen žádal svá práva. Slyšela jsem její mumlání: „Skvělé… ach, miláčku, to je fantastický,“ cokoli, co by utišilo a uklidnilo jeho potřebu. Řidič zachytil můj pohled ve zpětném zrcátku a spiklenecky na mě mrknul. Pustil autorádio, aby zamaskoval stupňující se vzdechy. Auto naplnily tóny salsy. Bylo to odporné.

Byla jsem připravená vyskočit ven a riskovat otřes mozku a zlomené kosti, jen abych unikla z tohohle bordelu s falešnými kožešinami a náboženskými artefakty. Čekala jsem, až auto zpomalí, když jsme se blížili k nájezdu na dálnici, pak jsem sklouzla rukou na kličku dveří a rychle s ní škubla. Nestalo se nic. Obě kličky na otevírání oken byly vzadu v autě odstraněny. Opřela jsem si čelo o kouřové sklo a zírala z okna. Za sebou jsem slyšela, jak si Raymond hraje s přezkou pásku a zipem na kalhotech. Bylo to horší než nejpodřadnější video. Otočila jsem se a koukala na ně.

„Bože, Bibianno,“ řekla jsem nahlas. „Jak nechutné! Jak si myslíš, že se cítím, když tady sedím, zatímco ty ho honíš nějakýmu samci! Pěkně si nech ruce sama pro sebe, ano?“

Raymond ke mně otočil vzrušením vyčerpanou tvář, oči zpola zvrácené dozadu. Zdálo se, že má plnou pusu, na bradě měl skvrny od rtěnky, vlasy na hlavě mu stály. Celé auto bylo cítit hormony, spermatem a spodním prádlem. Luis se spokojeně culil a snažil se pozorovat dění na zadním sedadle ve zpětném zrcátku.

Obrátila jsem se k němu a neotesaně prohlásila: „Hej, kámo. A na co ty čumíš?“ A pak k Raymondovi: „Je mi líto, Raymonde. Vím, že to není tvoje chyba, jak se tihle lidi chovají.“

Bibianna se narovnala a ze všech sil se snažila stáhnout si sukni do původního stavu. Zamumlala: „Promiň.“ Na krku měla velký červený flek na místě, kde se k ní Raymond přisál.

Raymond skutečně vypadal rozpačitě, když si zastrkával košili. Opět sebou několikrát škubnul a zakroutil krkem.

Obula jsem se do toho. „Říkala jsem jí, že mám kluka v lapáku,“ sdělila jsem mu. „To poslední, co potřebuju, je dívat se, jak si to vy dva rozdáváte. Bože. Nemá žádnou úroveň.“ Opřela jsem se do sedadla a setřela pomyslný prach ze svých černých kalhot.

Raymond vytáhl kapesník a setřel si z brady části Bibianniny rtěnky. Stydlivě se usmíval. „Neber si to tak. To není její chyba. Nemůže si pomoct,“ řekl.

„No, dělá se mi zle, když slyším, jak se s tebou vychloubá. Proč si nemůže nechat svoje názory pro sebe?“

„Ona se se mnou vychloubá?“

„Ne, Raymonde. Říkám to jen proto, abych slyšela svůj hlas,“ řekla jsem. „Myslím, že by nikoho neobtěžovalo něco na zub, Nesnídaly jsme a já mám hlad, že bych žvýkala i hřebíky.“

Raymond se předklonil a šťouchl Luise do hlavy. „Co je s tebou? Zastav tady. Neslyšel jsi, co řekla ta dáma?“

Raymond si mě pobaveně prohlížel a přes rameno mluvil k Bibianně. „Tvoje kamarádka se mi líbí. Má kuráž.“

„Tohle není kuráž, Raymonde. Tohle je vztek,“ řekla jsem. Bibianna na mě znepokojeně hleděla, ale já jsem byla připravená do toho jít. Postupně jsem vytvářela Hannin charakter a uvolňovala jsem se jako nikdy. Byla výbušná, sarkastická, otevřená a hrubá. Na to bych si mohla zvyknout. Licence na špatné chování.

Raymond se na mě usmál.

„Je tohle v pořádku, šéfe?“ Luis s úžasně potetovanýma rukama zpomalil nedaleko vchodu do McDonald’s v horní části State Street.

„Vyhovuje ti to?“ zeptal se mě Raymond. Zdálo se, že si upřímně přeje, abych restauraci schválila.

„Skvělý, Raymonde. Jdem.“

Snědla jsem tři cheesburgery. Kdyby bylo deset ráno, dala bych si místo toho bagetu se sýrem. Bibianna jíst nemohla. Seděla a rýpala se v jablkové taštičce, zatímco si Luis a Raymond, kteří si libovali v galských věcech, objednali francouzský toast s hranolky a javorový sirup. Všimla jsem si, že v úzké chodbě vedoucí k dámským záchodkům je telefon, jenže byl přímo na dohled od stolu, kde jsme všichni čtyři seděli. Raymond stále volně držel Bibiannu kolem ramen a hladil jí horní část paže způsobem, který měl být sexy. Kluci se tohle naučí někdy na střední škole a je to hrozně rozčilující. Bibianna už zase byla pasívní, poslušná a podrobená. Chtěla jsem, aby mu odmlouvala. Odporovala. Aby na něho dělala dlouhý nos. Nehodlala jsem jí pomáhat chovat se jako zpráskaný pes. Byl čas, aby se zase postavila za svoje práva. Když se bude chovat jako obět, ten chlap s ní tak bude zacházet.

Vstala jsem od stolu. „Musím na záchod. Pojď se mnou, Bibianno. Pomůžeš mi upravit si vlasy.“

„Jsem v pořádku.“

„No, já ne. Můžeš nás omluvit, Raymonde? Musíme jít obstarat nějaké holčičí věci.“

„Máte to mít,“ řekl.

Políbila jsem si koneček prstu a přitiskla mu ho na nos. „Jseš prima.“

Vyklouzl z kóje, aby Bibianna mohla vstát.

12

Na záchodě pustila kohoutek a omývala si obličej studenou vodou. Odtočila jsem papírový ručník a podala jí ho. Zabořila do něj bradu i s ústy a zírala na sebe v zrcadle nad umyvadlem. Osušila si ruce a zahodila papír do koše. „Dík za to, cos udělala v tom autě. Bože, nemůžu to vydržet. Vážně to jeho nádobíčko nesnáším.“

„Je do tebe jistě zblázněný,“ řekla jsem.

Vešla do jedné z kabinek a zkusila okýnko nad toaletou. „Sakra. Je to přibitý. Myslíš, že se odtud dá zmizet jinak?“

„Nevím. Podívám se,“ odpověděla jsem. Trochu jsem se v tom motala, protože jsem chtěla Bibianně pomoct, aniž bych se skutečně vzdala možnosti zůstat nablízku Raymondovi Maldonadovi. Šla jsem ke dveřím, otevřela je na úzkou štěrbinku a očima hledala nějaký zadní východ. Podařilo se mi ale akorát zastihnout Raymonda, jak škube hlavou. Telefon byl dráždivě blízko, ale Luis by si mě všiml, kdybych se ho snažila použít. Zase jsem dveře zavřela. „Co je to s Raymondem?“

„Je to čím dál horší,“ řekla nevrle. „Nikdy jsem ho neviděla takhle špatnýho.“

„Jo, ale co to způsobuje?“

„Říká se tomu Tourettův syndrom. TS, ať už je to, co chce. Něco v jeho nervovým systému a tak. Pokud já vím, dělá to pořád dokola a někdy upadne do neovladatelného vzteku. Má na to prášky, který nebere, protože nesnáší jejich vedlejší účinky.“

„Má to celý život?“

„Myslím. Nikdy o tom moc nemluvil.“

„A nic s tím nedělá?“

„Pomáhá mu kouřit trávu, aspoň to tvrdí, a taky si někdy píchá.“

„Proto jsi odešla, kvůli Tourettovi?“

„Odešla jsem, protože je to blázen! S tím ostatním bych mohla žít, ale on začíná bejt zlej. Nemá to nic společnýho s jeho stavem,“ řekla. „Kriste, musíme vymyslet, jak se odtud dostat.“ Vešla do druhé kabinky a zkoušela okno tam. Taky zamčené. „K čertu s tím. Budeme odtud muset zmizet jinak. Kdyby tu tak byl Tate.“

Řekla jsem: „To bych si přála taky, holčičko. Myslíš, že Raymond ví, že s ním něco máš?“

„Bože, doufám, že ne. Je tak žárlivej, vždycky se mu zatmí před očima.“

„Jak ses s Tatem seznámila?“

„Vpadl na karnevalový večírek loni na Halloween. Převlečený za policajta. Všichni si mysleli, že je to vtip, kromě mě. Vycejtím policajta na míli daleko.“ Vyndala z kabelky hřeben a projela s ním vlasy. „S Jimmym je to vážně něco jinýho.“

„No, to jsem si všimla,“ řekla jsem. „Beru to tak, že ho miluješ.“

Letmo se usmála, poprvé od chvíle, kdy jsme vyšly z vězení. „To bych měla. Před dvěma týdny jsme se vzali. Proto teď budu pronajímat byt. Stěhuju se k němu.“

Rozlétly se dveře. Musela jsem vyskočit metr vysoko. Byl to Luis se svým malým uhlazeným knírkem a pětačtyřicítkou. „Tak fajn, dámy. Je čas jít. Rychle, rychle. Raymond si myslí, že už jste tu moc dlouho.“

Odmítavě jsem mávla rukou. „Ach, jdi s tím, Luisi. Co je to s tebou? Běháš okolo a chováš se jako idiot. Já ještě musím čůrat a ona taky.“

Slabě se začervenal. „Šlápněte na to.“

„Jasně,“ řekla jsem a zašla do první kabinky. Koutkem oka jsem viděla, jak si zastrčil zbraň za pásek a vycouval z místnosti.

O deset minut později jsme byli na silnici.

Tak jsem se ocitla v autě uhánějícím po dálnici 101 ve středu ráno, 26. října. Vera se měla v pondělí vdávat a já při tom měla chybět, což bylo zatraceně jistý. Kdyby Raymond zabil Bibiannu, musel by zabít i mě: Do Halloweenu zřejmě budu odpočívat na parkovišti v Los Angeles, nacpaná do kufru nějakého cizího vozu. I v horku někdy trvá několik dní, než si někdo mrtvolného zápachu všimne.

Luis řídil a Raymond si na předním sedadle hrál s rádiem. V nepravidelných intervalech ho přepadal sled tiků. Když mluvil s Luisem, zdálo se, že tiky ustávají, ale pak ho zase zuřivě přepadaly ve chvíli, když zmlknul. Bibianna se zkroutila na zadním sedadle a neklidně spala. Aspoň se teď nemusela bát, že ji budou vyslýchat policajti v Santa Tereze. Cítila jsem se divně. V několika posledních hodinách jsem si prošla od únavy k vyčerpání a zase zpátky. Bůh ví, že se při svojí profesi občas setkávám s nechutnými charaktery, ale skutečně nemám ráda násilí nebo nebezpečí nebo ohrožování vlastního zdraví. Moje návštěvy u zubaře každého půl roku jsou jediným masochismem, který jsem ochotná podstoupit. Teď jsem ale byla ve společnosti těchhle pobudů a přemýšlela, jak bych se mohla dostat k telefonnímu číslu, které mi dal Dolan. Chyběla mi moje milovaná taška, bunda a zbraň. I když přiznávám, jsem se záro
veň cítila neobyčejně živě. Možná jsem jen procházela jedním z vrcholných životních momentů, které předcházejí pádu na dno.

V Oxnardu jsme sjeli z dálnice a pokračovali jižně na silnici čfslo 1 a kličkovali jihovýchodní částí města. Minuli jsme Centrum námořního stavitelského praporu v Port Hueneme (čti „Uajnímí“). Silnice vedla souběžně s hlubokým modrozeleným oceánem, který se třpytil v dálce po pravé straně. Pláže byly opuštěné až na ojedinělé rybáře, kteří házeli své udice do vody. Písek byl rozbrázděný a ztmavlý deštěm, ale z jasně azurové oblohy už se všechny mraky vytratily. Dopolední slunce rozehnalo mlhu, takže bylo vidět až daleko za obzor. Na straně směrem do vnitrozemí dopadal na silnici písek z růžovobéžových srázů zvrásněných erozí a z křovinovitého porostu vystupovaly kopce kropenaté vegetací.

Když jsme minuli Point Dume, začaly se objevovat domy, které vyplňovaly široký pruh země mezi silnicí a oceánem. Zároveň s kilometry přibývalo obydlených pozemků. V odstavném pruhu byla seřazena auta, která sem najížděla z bočních cest. Lidí, co tady zastavili a vykládali věci z kufru,byla spousta. Chlápkové v kraťasech vytahovali surfová prkna a plachty. Když jsme dojeli do Malibu, nájemné domy, vily a rodinné domky se tísnily bok po boku; architektonická všehochuť od hradů po maličké chatky, italské vily, tudorovská sídla a beton. Lidé obdaření vkusem byli patrně toho dne, kdy plánovací komise rozhodovala o podobě místní výstavby, někde jinde. Silnice byla hustě lemovaná malými obchody, nápisy nabízely věci jako Texaco, Zastavárna Malibu, Královské knihkupectví, Boty, Rychlé rámování, Čertíci v krabičce, Motel, Malibu Inn, Likéry, Levná auta, Čtení z dlaně a karet, Benzínka Shell, Nemovitosti, Cestovní k
ancelář Malibu, Motel, Likéry, Pizza, Realitní kancelář, Zámečník, Opravy bot, Rybí trh v Malibu… tedy obvyklou směsici neónů, billboardů a blikajících světel. Doprava houstla a neustále nás míjely mercedesy, BMW a jaguáry.

Zastavili jsme na světlech v místě, kde Sunset Boulevard ústí na Pacific Coast Highway. Nějaká žena v malém sportovním autě čekajícím vedle nás znepokojeně pohlédla na Luise v jeho pletené čepici a s pažemi ozdobenými ve stylu Walta Disneye. Napadlo ho něco skutečně vulgárního a byl tak laskavý, že se s ní o to podělil. Raymond ho káravě šťouchnul do hlavy. Možná, že právě proto nosil tu čepičku, aby snížil poškození mozku na minimum.

Luis si podrážděně třel hlavu. „Hej, člověče. Kroť se.“

„Ty se kroť,“ odsekl s omluvným pohledem na mě. Bylo jasné, že mě považuje za kultivovaného jedince.

Když naskočila zelená, Luis vyrazil po sérii trhnutí, které zadní částí auta pořádně otřásly. Během několika minut jsme minuli oblast prosperity a zamířili k těm chudším.

Naším cílem bylo plážové město několik kilometrů jižně od letiště v oblasti protkané bídou. Na východě byly komunity Compton, South Gate a Lynwood přísně rozděleny na rajóny gangů, kde místním obyvatelům kazilo klid průměrného víkendu pokaždé zhruba patnáct až dvacet vražd. Stály tu jen nekonečné jednotvárné budovy ozdobené nejrůznějšími výroky nastříkanými černými spreji na zdech. Čekají, až budoucí kryptografové oživí tyto kamenné desky. Dokonce i projíždějící městské autobusy byly počmárané, mobilní vzkazy plné hrubostí jednoho gangu vůči druhému. Na ulicích se válela spousta odpadků a starých pneumatik. Opilci už sebrali všechny láhve a plechovky, cokoli, co se dá recyklovat a slibuje tak i minimální zisk. Na obrubníku sedělo polorozpadlé sofa, jako kdyby čekalo na autobus. Bezpočet bojovníků z ghetta lelkoval u rohového obchodu. Na čtyřproudé třídě bylo každé třetí průčelí o
bchodu zatlučené prkny. Ty, které ještě fungovaly, byly chráněné ocelovými mřížemi, které zakrývaly zrcadlová skla polepená reklamami.

Viděla jsem tak Burger King, lékárnu, rohový obchod s gramofonovými deskami a s velkým nápisem ZAVŘENO, pobočku pošty s americkou vlajkou visící splihle na stožáru. Od ulice směrem k oceánu se: rozkládala omšelá směs malých dřevěných domů a hranatých budov. Všechny dvory byly plné špíny, obklopené ploty a spoutané řetězy. Chudé čtvrti všech měst, která jsem viděla, mají mnoho společného: polorozbité verandy, odlupující se omítku, trávníky se spoustou plevele, prázdná parkoviště plná šrotu, nápisy pepsi-cola, zahálející děti, auta s propíchnutými pneumatikami, která stále parkují u obrubníku, opuštěné domy, letargické lidi, jejichž oči za vámi prázdně hledí, když je míjíte. Násilí je tu divadlem, které si mohou dovolit jen ti, kteří už o všechno přišli. Vstupné je nízké. Cenou je stále se měnící drama života a smrti, drog a přepadení, rvaček, pomsty, strachu matek, které tomu všemu se strachem přihlížejí. Právě přihlížející se často stanou obětí náhodné kulky.

Zatočili jsme směrem do vnitrozemí a projeli okolo šesti čtvercových domovních bloků. Cítila jsem, jak se ve mně rozlévá úzkost jako začínající nemoc.

Když jsme dojeli k Raymondovu domu, netušila jsem, ve které části Los Angeles jsme. Zaparkovali jsme ford před třípatrovým obytným domem naproti dvoru s auty určenými do šrotu. V obytném komplexu bylo asi čtyřicet bytů okolo betonového dvora. Na první pohled mi to nepřipadalo tak ošumělé. Samotná čtvrť nebyla tak chudá jako ty, kterými jsme projížděli.

Bylo dopoledne a přestože vzduch byl stále chladný, většina dveří byla otevřená. Vnitřky bytů, do kterých jsem letmo nahlédla, byly přeplněné nábytkem a ponuré. Ve všech televizorech zřejmě běžely anglické seriály, zatímco rádia na nich postavená vyhrávala hispánskou hudbu, která se vzájemně tloukla s obrázky v televizi. Všude byla výzdoba pro Halloween, některé ozdoby tu už ale zřejmě stály příliš dlouho, takže dýně začínaly měknout a kostry z krepového papíru pokrýval prach.

Všichni čtyři jsme vyšplhali zadním schodištěm do druhého patra, kde jsme zabočili doleva a zamířili k bytu, který měl výhled na ulici. „To jdeme k tobě?“ zeptala jsem se Raymonda. Šli s Bibiannou přede mnou. Luis kráčel až vzadu pro případ, že bych se pokusila upláchnout.

„Tohle je na dobu, až se vezmeme,“ řekl Raymond s pohledem upřeným na Bibiannu. Najednou si vzpomněl na něco, co měl v kapse. Vytáhl klíč na kovovém kroužku s velkým visícím umělohmotným M, zřejmě jako Maldonado, a podal jí ho. Podle mě to zamýšlel jako slavnostní moment, ale ona ho hodila do tašky a sotva se na něj podívala. Měla kamenný výraz a Raymond vypadal dotčeně, že projevuje tak málo nadšení nad věcmi, které jeho zjevně fascinují.

V životě je problém v tom, že se závažnost situace nedá poznat podle hudby. Ve filmu víte, že jste v nebezpečí, protože scénu podbarvují zlověstné tóny, nelibozvučná melodie, která varuje před žraloky ve vodě a zlodějem za dveřmi. Skutečný život je mrtvolně tichý, takže si nikdy nejste úplně jisti, jestli na vás za rohem nečekají problémy. Možnou výjimkou je vkročit do cizího bytu plného chlápků v síťkách na vlasy. Já osobně jsem nikdy nepochopila, proč nošení síťky na vlasy začalo symbolizovat nejhorší pobudy z ulice. Bylo jich tu pět, všichni Hispánci okolo dvacítky, a všichni měli na sobě teplé vlněné košile zapnuté až k bradě. Tři seděli okolo kuchyňského stolu, jeden z nich měl na klíně svou přítelkyni. Druhá holka seděla s nataženýma holýma nohama, úzkou sukni vytaženou do půlky stehen. Kouřila cigaretu a ze světlečerveně namalovaných rtů vypouštěla kouřová kolečka. Když Raymond
vešel do dveří, dva chlápci opírající se o zeď zpozorněli. Na zdi byl velký nápis psaný rukou, nahoře stálo „Odpočívej v pokoji“ a pod tím velkými písmeny Chagovo jméno. V prostoru mezi oběma nápisy byl nakreslený pár modlících se rukou a kříž. Někdo vedle toho připevnil několik fotografií Chaga a cosi, co vypadalo jako nějaký oslavný list. Mezi hromadami papírů na stole byl sloupeček podomácku zhotovených letáčků, kopií jednoho čistě napsaného textu. Ze zamračených výrazů a počtu neodklizených lahví od piva jsem vyčetla, že tohle byli Chagovi kamarádi a my jsme právě přerušili improvizovanou panychidu. Zkoumala jsem Raymondovu reakci, ale žádnou jsem neviděla. Copak necítil nad smrtí svého bratra vůbec lítost?

Přiměla jsem se k nenucenému chování a předstírala jsem lhostejnost. Čeho jsem se měla bát? Nakonec jsem tu nebyla jako vězeň, ale jako Raymondův host. Mohla jsem získat informace pro nadporučíka Dolana a pak jet domů. Krucinál, obvykle se v rajónu gangů moc nezdržuju, ale zkusím být nezaujatá. Byly tu kulturní rozdíly, které jsem nedokázala dokonce ani odhadnout, natož definovat. Kvůli tomu však nemusejí být špatní, ne? Takže proč očekávat hned to nejhorší? Protože nevíš, ca to sakra děláš, řekl mi tenký hlásek uvnitř.

Vzduch byl našedlý kouřem, částečně marihuanovým. Marihuanu jsem nekouřila od chvíle, kdy jsem opustila střední školu (kromě onoho krátkého období, kdy byl v mém životě Daniel Wade). Podlahu pokrýval hustý koberec barvy pařížské modři a místnost byla zařízena tím druhem nábytku, který se prodává u cesty přes hranici v Mexiku, (A taky v Orange County na Euclidu, jižně od dálnice na Garden Grove.) Vypadalo to, že se Raymond pokusil celé místo trochu pozvednout, když pokryl celou širokou zeď na levé straně zakouřenými zlatými zrcadlovými dlaždičkami. Naneštěstí kachlíky někdo nedávno rozmlátil kuchyňskou židlí, která ležela převrácená na stranu a měla zkřivené chromové nohy. Většina skla vypadala ven a na holé zdi byly patrné krvavé stopy. Nebyla světle červená ani neodkapávala, ale bylo jasné, že se tady nedávno odehrálo něco ošklivého. Nikdo se k té zkáze nevyjadřoval. Raymond nijak nedával naj
evo zvědavost, což mluvilo pro, že to byla jeho práce. Bibianna pozvedla obočí, ale neřekla nic. Možná věděla, že je lepší o tom nemluvit. Odvrátila jsem pohled jinam.

Napravo jsem viděla kuchyň ve tvaru písmene L, v níž byl každý povrch pokryt vysokou hromadou papírových talířů, lahví od piva, popelníků a prázdných rybích konzerv. Ve vzduchu byl cítit vůni aromatického koření cilantra, kukuřičných placek a horkého vepřového sádla. Pět hnědých sáčků z obchodu bylo nacpaných odpadky a po stranách prosakovaly tmavé mastné skvrny. V jednom pytli bylo něco rosolovitého.

Jeden z mužů, kteří seděli kolem kuchyňského stolu s kovovou horní deskou, se potil nad formulářem, který vyplňoval obyčejnou tužkou. Ve tváři se mu zračila frustrace. Jeho zbraň odložená nedbale na hromádce vyplněných formulářů sloužila jako těžítko. Letmo mě napadlo, jestli je to ilegální přistěhovalec, který vyplňuje falešné pojišťovací dokumenty. Za ním proudilo do místnosti velkým oknem denní světlo, z něhož vystupovala jeho silueta. V případě přepadení by ho dostali jako kovového medvěda na střelnici. Slyšela jsem, jak mu Raymond říká Tomas, ale zbytek rozhovoru jsem nezachytila.

Jeden ze dvou mužů, kteří se opírali o zeď, poslouchal walkmana značky Sony a měl u pasu zavěšenou zbraň. Druhý hrál dutou melodii na ústí prázdné lahve od piva. Oba byli Raymondovi podobní a napadlo mě, jestli nejsou jeho příbuzní – bratři nebo bratranci. Bibiannu zjevně všichni znali, ale nikdo se na ni ani nepodíval. Obě ženy vypadaly, že je její příjezd znepokojil, a vyměnily si ostražité pohledy.

Mě nikdo nepředstavil, ale moje přítomnost vyvolala kradmý zájem. Zkoumalo mě několik párů mužských očí a někdo utrousil poznámku, která pobavila ty, kteří ji zaslechli. Luis se objevil znovu s pivem v ruce. Posadil se na bobek, opřel se o zeď, trochu v předklonu, hlavu mírně zakloněnou a zíral přímo na mě. V jeho chování bylo něco arogantního, naznačujícího sexuální nadřazenost lidí mimo zákon. Ať už byl jeho cíl jakýkoli, zdálo se, že si na mě činí nárok. Ostatní muži se naparovali jako pávi bez okázalého peří.

U stolu vypukla hádka mezi třemi muži, kteří zjevně mluvili jakousi směsí španělštiny a lámané angličtiny. Nerozuměla jsem ani slovo, ale převládal hádavý tón. Raymond něco zakřičel a já jsem byla ráda, že jsem tomu nerozuměla. Mladík s tužkou a papírem se vrátil k práci a jeho zamračení nevěštilo nic dobrého.

Bibianna, na kterou to neudělalo dojem, hodila kabelku na židli a vyklouzla z bot na vysokých podpatcích. „Jdu se osprchovat,“ oznámila a vyšla z pokoje. Raymond přešel k telefonu, napůl se od nás odvrátil a vyťukal číslo. „Alfredo, to jsem já…“ Ztišil hlas tak, že jsem ho neslyšela. Když mluvil, postihla ho zase řada rychlých tiků, že to vypadalo téměř jako pantomima.

Říkala jsem si, že se budu chovat nenápadně a mezitím se rozhodnu, co dál. Očima jsem hledala, kam se usadit, ale pak jsem prudce změnila názor. Přímo ve dveřích, asi metr ode mě, seděl pitbulteriér. Nevím, jak jsem si toho vořecha mohla nevšimnout, ale stál tam. Měl strakatý kožich, bílou náprsenku a bílé nohy, širokou a silnou hlavu a nekupírované uši, které mu stály blízko sebe jako u netopýra. Kolem tlustého krku měl kožený obojek s kovovými jehlany trčícími ven. Měla krev na zdi nějakou souvislost s tím psem? Od jeho obojku vedl asi metr dlouhý volný řetěz, jehož druhý konec byl zatočený kolem nohy širokého gauče v barvě pařížské modři. Při pohledu na moje hrdlo pes hluboce a mohutně zavrčel. Psi a já spolu většinou moc dobře nevycházíme. Zřídkakdy si zamiluju bestii, která vypadá, že je připravená roztrhat moji krční tepnu.

Jeden z chlápků křiknul na psa něco španělsky, ale zdálo se, že zvíře tomu jazyku nerozumí o nic lépe než já. Muž hodil hlavou mým směrem, uzel jeho síťky na vlasy mu seděl uprostřed čela jako pavouk v pavučině. „Nedělej žádný prudký pohyby a nikdy mu nesahej na hlavu: Nebo ti utrhne ruku.“

„To mě moc netěší. Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se a modlila se, aby to nebyl Cujo.

„Perro,“ řekl. A pak se zakřenil: „To španělsky znamená ‚pes‘.“

„Tos‘ vymyslel úplně sám?“ zeptala jsem se.

Všichni se zasmáli. Ach, tak přece jen mluví anglicky, napadlo mě.

On se usmíval jen slabě. „Nesnáší bělochy.“

Znovu jsem se na psa podívala a přesunula těžiště ve snaze se uvolnit. Jak ten pes mohl poznat moji národnost? Narovnal uši a vycenil zuby. Horní ret se mu zvedl až k čenichu.

„Ahoj, Perro,“ zazpívala jsem. „Hezkej pejsek. Hodnej pejsánek.“ Pomalu jsem odvrátila zrak s myšlenkou, že pohled z očí do očí byl možná na vkus toho zvířete příliš agresivní. Špatně. Pes vyrazil vpřed a začal prudce štěkat, až se celý otřásal. Bezděčně jsem vykřikla, což kolem sedící chlápky zjevně pobavilo. Gauč poskočil asi o deset centimetrů mým směrem, takže mě pes měl téměř na dosah. Skutečně už jsem cítila jeho horký dech na noze jako slabé závany větru. „Ach, Raymonde?“

Raymond, který ještě pořád telefonoval, zvedl ruku na znamení, že nechce být přerušován.

„Mohl by někdo zavolat toho psa, prosím vás?“ opakovala jsem prosbu, tentokrát hlasitě.

Raymond luskl prsty a pes se posadil. Chlápek s walkmanem Sony se při pohledu na mou úlevu spokojeně zašklebil. Raymond položil ruku přes mluvítko a hodil hlavou směrem k němu. „Juane. Vem toho psa ven.“ A pak ke mně: „Dáš si pivo? Posluž si. Až bude Bibianna hotová, můžeš se osprchovat, jestli chceš.“ Vrátil se zpátky k telefonu. Nehýbala jsem se.

Juan zdráhavě vyndal z opasku zbraň a položil ji na stůl. Vzal z opěradla gauče řetězové vodítko a připnul ho k Perrovu obojku. Pes mu několikrát slabě chňapl po ruce. Juan vztáhl ruku zpátky a okamžik se oba dívali jeden druhému do očí. Juan ho musel zhypnotizovat, protože Perro ustoupil a posílil tak můj názor, že psi nejsou až tak chytří. Po zádech se mi pomalu spustila kapka potu.

Když byl pes konečně pryč, podala jsem si pivo, a usadila se v polstrovaném křesle se širokým opěradlem na opačném konci pokoje. Dala jsem si nohy pod sebe pro případ, že by po zemi lezl nějaký hmyz. V daném okamžiku se nedalo dělat nic jiného, než usrkávat pivo. Opřela jsem si hlavu o opěradlo. Falešný pocit vitality, který jsem si prožila v autě, teď někam zmizel a vystřídala ho obrovská malátnost. Cítila jsem se ztěžklá únavou, jako kdybych samým napětím najednou přibrala na váze.

13

Musela jsem usnout, protože než jsem se nadála, někdo mi vzal z ruky poloprázdnou láhev piva a jemně mnou třásl. Polekaně jsem se probudila a prázdně na tu ženu zírala ve snaze se zorientovat. Ach, ano. Bibianna. Pořád jsem byla zamotaná do následků přestřelky mezi Chagem a Jimmym Tatem. Luis a Raymond byli stále v bytě, ale ostatní odešli.

Bibianna vypadala lépe, část jejího starého sebevědomí se zjevně vrátila. Měla na sobě tlustý bílý župan a vlasy zabalené do ručníku. Voněla mýdlem. Obličej měla vydrhnutý a zářil jí teď zdravím a mládím. Šla do kuchyně a přinesla si pivo. Raymond, který ještě stále telefonoval, ji sledoval pohledem. Pocítila jsem příval lítosti. Byl to pohledný muž, ale jeho touha byla očividná a dodávala mu vzezření spráskaného psa. Teď, když znova vyplula na povrch Bibiannina drzost, se objevila i jeho nejistota. Vypadal nuzně a váhavě, což jsou vlastnosti, které ženy zrovna moc nepřitahují. Svalnatý frajer, kterého jsem viděla předtím, byl zlomený bolestí. Musel vědět, že jí je naprosto lhostejný. Poměr sil se změnil, tam, kde předtím měl převahu on, ji teď měla ona.

„Pojď. Můžeš si půjčit nějaký moje oblečení,“ řekla.

„Vraždila bych pro kartáček na zuby,“ zamumlala jsem, když jsme se blížily ke koupelně.

Zastavila se a pohlédla na Luise, který teď trůnil u kuchyňského pultu. „Skoč do obchodu a vem nám dva kartáčky na zuby.“

Nereagoval na její žádost až do chvíle, kdy na něj Raymond netrpělivě luskl prsty. Pak Luis seskočil ze stoličky a přešel k Raymondovi, který mu dal několik zmačkaných bankovek. Jakmile odešel, Raymond se otočil k Bibianně: „Hele. Nemluv s ním tak. Ten člověk pracuje pro mě, ne pro tebe. Chovej se k němu s trochou respektu.“

Bibianna protočila panenky a zatáhla mě s sebou do ložnice.

Místnost byla zařízená ještě více podle Raymondova vkusu. Postel byla obrovská s červeným saténovým přehozem a velkou nadýchanou pokrývkou. Noční stolky a prádelník měly dřevěné dýhování na strakatém podkladu a byly ve „španělském stylu“, což znamenalo spoustu černých závěsů a úchytek z tepaného železa. Bibianna otevřela skříň. „Přestěhoval všechny moje věci odjinud. Dokonce se mě ani nezeptal,“ řekla. „Podívej se na to. Myslí si, že si mě může koupit – jako bych byla na prodej.“

Dřevěná tyč byla plná ramínek s oblečením, dlouhá police nad ním nacpaná svetry, taškami a botami. Přešla ke skříni a začala otevírat zásuvky plné spodního prádla, většinou nového. Našla pro mě červené krajkové spodní kalhotky, které ještě měly cedulku z obchodu. Nabídla mi podprsenku, ale odmítla jsem. Nemá smysl dávat jablka do sáčku na melouny. Ke spodnímu prádlu přidala nějaké sandály, červenou minisukni, červený kožený pásek a bílou bavlněnou venkovskou blůzu s nabíranými rukávy a šňůrou u krku.

Když mi podávala oblečení, zamumlala: „Zmiz odtud, jestli budeš mít šanci.“

„A co Raymond?“

„Nedělej si hlavu. Zvládnu ho.“

„Všechno v pořádku?“ Raymond stál ve dveřích. Bez svého sportovního kabátu měl ramena mnohem užší.

Střelila po něm pohledem. „Co se kurva staráš? Máme tu soukromý rozhovor, jestli ti dá toho něco je.“

Rozpačitě na mě pohlédl.

„Myslím, že se půjdu osprchovat,“ zamumlala jsem.

Podal mi balíček. „Tady máš kartáček na zuby.“

„Dík.“

Vzala jsem sáček a protáhla se okolo něj. Toužila jsem zmizet. Není nic horšího, než být přítomen ve chvíli, kdy se pár chystá k bitvě. Oba se skrytě snažili získat si moje sympatie a to bezeslovné přetahování mě na svou stranu mi zvedalo žaludek.

Šla jsem do koupelny pro hosty a zamkla za sebou. Pověsila jsem si vestičku na kliku, abych odradila každého, kdo by mě chtěl pozorovat klíčovou dírkou. Prsty u nohou se mi zkroutily hnusem při pohledu na koupelnu, která měla asi tolik půvabu co vojenská latrína. Nikdy jsem si moc neoblíbila chození bosa ve veřejných sprchách, kde byla podlaha vždycky plná vlasů, rezavých sponek a chuchvalců slizce mokrých papírových kapesníčků. Umyvadlo popisovat nebudu. Skleněné dveře do sprchy byly rozbité a slepené lepící páskou a kovová kolejnice, po které se pohybovaly, byla pokrytá lepkavým mýdlovým povlakem. Od vršku sprchy až k vaně se táhla dlouhá skvrna. V rohu stála umělohmotná lahvička s obyčejným šamponem, který jsem opatrně zvedla, rty zkřivené nechutí.

Položila jsem na okraj toalety papír a zařízení použila. Když jsem se usadila, vytáhla jsem z pravé ponožky Dolanovo telefonní číslo. Naučila jsem se ho nazpaměť, roztrhala papírek na kousíčky, hodila je do mísy a spláchla. Voda nechtěla odtéct. Maličké kousky papíru se jako konfety točily pořád dokola s uspávající leností, zatímco hladina vody stoupala nebezpečně blízko k okraji. Ach, skvělé. Záchod se chystal přetéct. Začala jsem mávat rukama a šeptat: „Jdi zpátky… jdi zpátky.“ Konečně voda poklesla, ale nesnažila jsem se splachovat znovu, dokud se nenaplní zásobník. Dala jsem si ruku k uchu, ale nepodařilo se mi zaslechnout, že by se tak dělo. Jestli Raymond vpadne dovnitř, bude se snažit vylovit kousky papíru a slepit je dohromady? Určitě ne.

Otevřela jsem zásobník na vodu. Po stranách byly přichycené umělohmotné sáčky přelepené páskou… pravděpodobně heroin nebo kokain. Konečně něco. Jestli sem poldové někdy vtrhnou, tohle je skutečně poblázní. Jeden z balíčků byl skřípnutý o kohout s kulovým plovákem. Odstrčila jsem ho na stranu a zalomcovala páčkou. Nádrž se začala naplňovat. Nakonec záchod s chrčivým zvukem spláchl – triumf osobní geniality a prostých instalatérských znalostí. Můj tajný kód na Dicka Tracyho byl bezpečně odnášen do moře.

Ze sprchy tekla zpočátku velmi vlažná voda, ale podařilo se mi namydlit se kouskem mýdla, na kterém stálo „Ramada Inn“. Nanesla jsem si na vlasy šampon a právě jsem ho splachovala, když teplá voda došla úplně. Ve spěchu jsem to dokončila. Jediný ručník v koupelně byl tenký, škrobený a ušmudlaný. Osušila jsem se svou vestičkou a oblékla se.

Když jsem se vynořila z koupelny se špinavým oblečením v ruce, v bytě bylo ticho. Nahlédla jsem do obývacího pokoje. Luis šel patrně domů. Raymonda a Bibiannu nebylo nikde vidět. Dveře hlavní ložnice byly zavřené a slyšela jsem odtamtud dohadování ve španělštině. Naklonila jsem hlavu blíž, ale skutečně jsem nerozuměla ani slovu. Vrátila jsem se do obýváku. Perro byl zase přivázaný ke gauči a šťastně žvýkal koženou část vodítka, které ho omezovalo. V okamžiku, kdy mě spatřil, se postavil na všechny čtyři a chlupy na zádech se mu naježily. Sklonil hlavu a v hrdle mu začalo chrčet. Abych došla k hlavním dveřím, musela bych projít pár centimetrů od něj. Zapomeň na to, pomyslela jsem si.

Na konferenčním stolku stál původně tlačítkový telefon. Teď po něm nebylo ani stopy. Prohlédla jsem pokoj, ale bez výsledku. Raymond zjevně přístroj vypojil a vzal si ho s sebou do ložnice. Nezdálo se, že by nám zrovna věřil. Vrátila jsem se a vešla doleva do krátké chodby. Ve druhé ložnici stál zchátralý hnědý gauč a holá matrace s několika polštáři bez povlaků.

Přistoupila jsem k oknu, které vedlo na ulici. Otevřela jsem kličku a strčila do posuvného okna v hliníkovém rámu, který se mi podařilo zase zavřít s minimem skřípění. Ne, že bych hledala okamžitou možnost úniku. Jen jsem chtěla vědět, kde jsem, a co se dá dělat v případě nouze. Vyklonila jsem se a otáčela hlavou, abych viděla do všech směrů.

Dům byl na pravé straně ošuntělý a rovný, asi šest holých metrů dolů k chodníku. Žádné balkóny, žádné dřevěné rámy, žádné stromy na dohled. Podle toho, co jsem viděla, byla tohle čtvrť tacguerías, striptýzových lokálů, autoservisů a kulečníkových barů. Všechny byly poničené a opuštěné jako ve válečné zóně. Podívala jsem se doleva a potěšil mě pohled na kovové schodiště. Aspoň budu mít v tísni přístup ke světu na svobodě.

Prozkoumala jsem místnost za sebou, tak vyčerpaná, že jsem sotva stála. Rozhodla jsem se pro hrbolatý gauč, který byl příliš krátký na to, abych se na něm mohla úplně natáhnout. Polštáře byly cítit prachem a zvětralým cigaretovým kouřem. Přitáhla jsem si kolena, překřížila ruce a přitiskla je k sobě, abych získala pocit bezpečí. Bylo mi jedno, co se děje, musela jsem se trochu vyspat.

Když jsem se probudila, podle sklonu světla v pokoji jsem odhadla, že jsou skoro čtyři hodiny. Dny se už začínaly zdát krátké, předčasné stmívání signalizovalo náhlý začátek zimy. Touhle dobou jsou už každý rok všechny kotle podpálené. Nová dodávka dubového dřeva je dovezená a uskladněná. Je to roční období, kdy všichni lidé v Kalifornii jako na povel začnou nosit vlněné svetry a hlasitě si stěžovat na zimu, když je venku jen patnáct stupňů – což je nejmrazivější teplota, jaká tady bývá.

V bytě bylo stále ticho. Vstala jsem a po špičkách šla do obýváku. Perro chrápal, ale došla jsem k názoru, že je to válečná lest. Doufá, že se okolo něj pokusím proplížit, aby mohl vyskočit a roztrhat mě na kusy. Zatočila jsem doleva do jídelny, položené vedle kuchyně, která byla zařízená jako na lodi. Krátce jsem si ji prohlédla, už když jsem si byla pro pivo, ale neměla jsem možnosti podívat se po únikových východech. Doufala jsem, že najdu zadní dveře, ale kuchyň byla slepá ulička a nezdálo se, že by odtud vedla nějaká cesta ven.

Pohlédla jsem na kuchyňský stůl, na kterém byla pořád poházená spousta papírů. Zvedla jsem jeden list a prohlédla si ho. Helemese! Teď aspoň vím, nad čím se ten chlápek tak rozčiloval. Tihle nebezpečně vypadající batos locos olizují špičky tužek a snaží se vyplnit pojišťovací formuláře kvůli řadě falešných zranění, která dokonce ani nedokážou správně napsat. „Sávratě“, „mořiny“ a „bolesti na hoře i dole v zádeh“. Jeden napsal: „Jeli sme na sever dyš do nás tamto auto vrazilo ze zadu a my sme narazili do telefoní budky. Narazil sem si hlavu na přední sklo a utrpjel mořiny. Od té nehody trpím sávratěma a bolí mě zakrkem. Taky mám sylné bolesti hlavy a vistřelují mi bolesti do zad.“

Ošetřujícím lékařem na většině formulářů byl doktor A. Vasquez a na druhém místě co do popularity byl chiropraktik jménem Fredrick Howard. Když jsem se podívala blíž, došlo mi, že všechny „oběti“ uvedly o svých „nehodách“ stejné údaje. Tomas jen opisoval stejnou informaci na jeden formulář za druhým. Ať už jsem byla dostatečně informovaná nebo ne, ozval se můj detektivní instinkt a cítila jsem, jak ve mně stoupá vzrušení. Tohle byla součást toho, co Dolan a Santos hledali, chystaná velká loupež se jmény hráčů napsanými úhledně a jasně. Podle toho, co jsem dosud viděla, tady v bytě žádná kartotéční skříň nebyla, ale Raymond někde ty papíry schovávat musí. Vybrala jsem si namátkou jeden dokončený formulář, rychle ho složila, schovala za blůzku a uhladila. Ostatní papíry jsem nechala tak, jak jsem je našla, a vrátila se do pokoje pro hosty, přičemž jsem cestou slabě šustila. Když jsem došla
ke dveřím, všimla jsem si, že Raymond stojí u okna a prohlíží můj vak s osobními věcmi, který jsem si s sebou přinesla z vězení.

„Posluž si. Dohromady mám jenom deset dolarů,“ řekla jsem ode dveří.

Jestli ho přivedlo do rozpaků, že jsem ho přistihla, nedal to nijak najevo. Chvíli bylo ticho, zatímco on prošel řadou tiků, které jsme oba ignorovali. „Kdo je Hannah Mooreová?“

„Prosím?“

„Hannah Mooreová není tvoje pravý jméno.“

„Vážně? To je pro mě novinka.“ Snažila jsem se nasadit tón na hranici mezi vtipkujícím a zmateným.

„Tenhle řidičák je falešný.“ Hodil průkaz na podlahu a zaměřil se na další věci v tašce.

„Jestli ti do toho něco je, tak mi řidičák vzali před měsícem,“ řekla jsem nedůtklivě. „Kamarád mi pak udělal tenhle. Vadí ti to?“ Přešla jsem pokoj, sebrala ho ze země a umělohmotný sáček mu vyškubla stejným rozrušeným pohybem.

„Nevadí mi to,“ řekl. Vypadal pobaveně nad mým projevem temperamentu. „Proč ti sebrali řidičák?“

„Za porušení dopravních předpisů. Stalo se to dvakrát od června.“

Sledovala jsem, jak tu informaci tráví a přemýšlí, jestli mi má věřit nebo ne. „Co se stane, když tě zastaví policajt a pozná, že je falešnej?“

„Skončím ve vězení. Co na tom?“

„Takže jak se jmenuješ ve skutečnosti?“

„A jak ty?“

„Kde máš auto?“

„Mimo provoz. Potřebuju na něm něco opravit, ale nemám prachy.“

Dívali jsme se jeden druhému do očí. Jeho byly široké a tmavší, než jsem si pamatovala. Potřeboval oholit, hyzdilo ho jednodenní strniště. Převlékl se do obyčejných kalhot a hedvábné košile s krátkým rukávem ve světlém odstínu, který jeho oči zvýrazňoval. Měl jistě lepší vkus na oblečení než na zařízení domácnosti. Hádala jsem, že vydělává pěkné peníze, zvláště jestli Santos mluvil pravdu. Raymond škubnul krkem, pak zakroutil hlavou a něco vykřikl s rukou před pusou, jako by kašlal.

Slyšela jsem, jak se otevřely dveře ložnice. O chvíli později vešla do místnosti Bibianna. Byla bosa, měla na sobě krátké bílé hedvábné kombiné, v němž její kůže vypadala kontrastně tmavá. Stála ve dveřích, zapálila si cigaretu a se zájmem mě pozorovala. Z jejich očí se nedalo nic vyčíst. Vlasy si vyčesala do neuspořádaného uzlu nahoře. Její pohled sklouzl k Raymondovi. „Kde je telefon?“

„Je rozbitý.“

„Není rozbitý. Viděla jsem tě, jak jsi z něj před chvílí volal.“

„Teď je. Nepotřebuješ ho.“

„Chci zavolat matce.“

„Někdy jindy,“ řekl.

Odstrčila se od rámu dveří, otočila se na podpatku a zmizela do chodby směrem k obývacímu pokoji.

Hleděl za ní. U úst mu začínal téměř nepostřehnutelný tik. Zakroutil krkem, pak rukou v zápěstí, aby zmírnil napětí. Ten člověk musel být ke konci dne vyčerpaný. Zavrtěl hlavou. „Nechápu to. Dělám pro ni všechno. Kupuju jí šaty. Beru ji na skvělý místa, dávám jí všechno, co chce. Nemusí hnout prstem. Nemusí dokonce ani pracovat. Vzal jsem ji na velkou plavbu. Řekla ti o tom?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Zeptej se jí. Řekne ti to. Bylo tam veškerý jídlo, na který si vzpomeneš. Měli tam metr a půl dlouhou labuť z ledu a fontánu, ze který stříkalo šampaňský. Dal jsem jí tenhle byt. A víš, co mi řekla? Že je to hnusný. Že to tu nenávidí. Co to s ní je?“ Jeho zmatení se mísilo se zlostí. „Řekni mi, co dělám špatně. Řekni mí, co mám ještě udělat.“

„Já nejsem zrovna odborník na šťastný vztahy.“

„Víš, v čem je problém? Jsem moc hodnej. V tom to je. Jsem k ní příliš hodnej, ale když já si nemůžu pomoct. Prostě takovej jsem. Všechno bylo připravený k naší svatbě. Řekla ti o tom?“

„Myslím, žes to zmínil ty.“

„Zlomila mi srdce a já nemůžu přijít na to, proč…“

„Mám pro tebe novinku, Raymonde. Nemůžeš násilím držet někoho, kdo tu být nechce.“

„Myslíš, že je to v tom?“ Studoval mě tak pozorně, že jsem si na chvíli myslela, že bych ho mohla přesvědčit, aby ji nechal jít. Zastrčil ruce do kapes a pozoroval, jak se stmívá.

„Raymonde?“ Bibianna ho zavolala z obývacího pokoje. „Co je tohle?“

„Co?“

O chvíli později se zase objevila. V ruce držela úzký vystřelovací nůž s rukovětí z kosti. Byla na něm zaschlá krev.

Podíval se na něj. „Kde jsi to vzala?“

„Bylo to na kuchyňské lince. Je to tvoje. Poznávám ho.“

Natáhl ruku a otázku ignoroval. Vzpomněla jsem si na rozbité zrcadlové kachlíčky, poničenou nohu od židle a krev nastříkanou na stěnách. Bibianna zaváhala a položila mu nůž do ruky se znepokojeným výrazem. Teď měl zase převahu on. Stiskl knoflík na rukojeti a nůž zmizel ve žlábku. Strčil ho do kapsy kalhot. Zamrkal. Škubnul hlavou na stranu a otevřel ústa dokořán.

Ostražitě ho sledovala. „Odkud je ta krev?“

„Oblékni se. Vezmu tě na večeři. Můžeme jí sem něco donést,“ řekl.

Cítila jsem chvilkový záchvěv vzrušení v touze po chvilce nestřeženého času.

„Proč nemůže jít Hannah s námi? Zřejmě má hroznej hlad.“

„Může si dát chilli, než se vrátíme. Na sporáku je ho plný hrnec.“

Řekla jsem lhostejně: „Vážně, Bibianno. Je mi dobře. Budu prostě dělat společnost tomu psovi.“ Jako bychom byli s Perrem staří kámoši. Umírala jsem touhou být sama a dychtila zavolat Dolanovi, dokud to šlo.

Oba se pustili do dlouhé debaty – kam jít, co si vzít na sebe, jestli mají počkat na Luise a jít ve čtyřech. Cítila jsem, jak se mi žaludek třese rozrušením, ale nechtěla jsem vypadat, že na jejich odchod netrpělivě čekám. Raymond chtěl čekat na Luise, ale Bibianna řekla, že s ním nechce jíst, a Raymond nenaléhal. Cítila jsem, jak v duchu přešlapuju z nohy na nohu.

14

Odešli až někdy těsně před sedmou, po dlouhé hádce a nerozhodnosti. Perro zůstal ve své obvyklé pozici u dveří a žvýkal vodítko. Měl zuby, jaké najdete na dinosauří kostře; klidně by roztrhal i aligátora. Jakmile za nimi zapadly dveře, zamířila jsem do ložnice pro hosty, kde jsem za živůtkem chvíli lovila formulář pro pojišťovnu, a pak ho zastrčila do bezpečného úkrytu pod jeden z polštářů na gauči. Poté jsem se vydala hledat schovaný telefon. Začala jsem v jejich ložnici, kde jsem kontrolovala každou zásuvku. Nemyslela jsem si, že by telefon strčil mezi její věci, a tak jsem její prádelník vynechala a soustředila se na jeho. Zřejmě ho už hledala i ona, ale neúspěšně.

Jeho horní zásuvka nalevo byla směsicí jednotlivých ponožek a nepořádně složených kapesníků. V zásuvce napravo byly věci, které nikdo nedokáže vyhodit: krabičky od zápalek, manžetové knoflíčky, dózičky od čaje, marihuanová cigareta, poházené mince, pěkná peněženka bez kreditních karet. Výpis z bankovního účtu uváděl čtyřicet tři tisíc dolarů. V nižší zásuvce byly složené košile a pod nimi svetry. V krabici skoro vzadu v zásuvce jsem našla dvě pistole. Jednu poloautomatickou, Mauser ráže 30 se zvláštní rukojetí v označeném obalu s náhradním zásobníkem, čistícím kartáčkem, zkušebním clem a krabičkou tlumičů. Sklonila jsem hlavu a přivoněla k hlavni, aniž bych se jí dotkla. Nebyla vyčištěná, ale ani se z ní v poslední době nestřílelo. Druhá zbraň byla S1G-Sauer P220 Super osmatřicítka, která stojí asi tři sta padesát dolarů. Odvážím se ukrást si jednu pro vlastní použití? Ne, teď
raději ne. To by nebylo chytré. Pod krabicí ležela zpřeházená sbírka kalifornských řidičských průkazů a různé další doklady. V duchu jsem si poznamenala, že je někdy později musím prohlédnout, jestli se mi naskytne příležitost. Dala jsem pistole zpátky na dokumenty.

Prohledala jsem skříň, nahoře i dole, a prošla každou hromadu věcí dost velkou na to, aby ukryla vypojený telefon. Podívala jsem se pod postel, prohrabala zásuvky v nočních stolcích. Šla jsem do vedlejší ložnice, která byla širší než ta druhá, ale o nic čistší. Skříňka na léky byla příliš malá na to, aby se v ní dalo něco schovat. Prohrabala jsem koš se špinavým prádlem.Telefon byl až dole. Tlumeně jsem si výskla a vytáhla ho zpod hromady špíny. Věděla jsem, že přípojka na telefon je v obýváku, ale byla jsem příliš nervózní na to, abych telefon zapojila tam. Luis se mohl vrátit každou minutu. Nechtěla jsem, aby mě objevil, jak mluvím do sluchátka.

Prohledala jsem zdi v ložnici s cílem objevit další zásuvku. Na první pohled jsem neviděla žádnou. Klekla jsem si na všechny čtyň, lezla okolo a táhla telefon s sebou, když jsem se dívala za prádelníky a noční stolky. Nakonec jsem našla zásuvku na zdi za obrovskou postelí, sotva že jsem na ni dosáhla. Lehla jsem si na břicho a natáhla ruku mezi chuchvalce prachu a špíny a podařilo se mi strčit zástrčku telefonu do správného otvoru. Ležela jsem na zemi mezi postelí a skříní, když se ozvalo štěkání psa. Luis. Sakra! Vytrhla jsem šňůru ze zásuvky a vyškubla ji zpod postele. Perro štěkal tak hlasitě, že jsem nemohla odhadnout, jestli už je Luis uvnitř nebo ne. Vběhla jsem do hlavní ložnice a cestou smotávala šňůru od telefonu.

„Hej! Kde jsou všichni?“ Byl uvnitř.

„Luisi? To jsi ty? Jsem v ložnici,“ zavolala jsem.

Strčila jsem telefon na dno koše s prádlem a naházela na něj špinavé oblečení. Zkontrolovala jsem svůj vzhled v zrcadle a odstranila si ze rtu psí chlup. Měla jsem ještě čas zamotat si okolo hlavy ručník jako turban, když se Luis objevil ve dveřích koupelny. Měl na sobě flanelovou košili. Netradiční tetování mu teď zakrývaly dlouhé rukávy, z nichž vykukovaly dva páry kačeřích nohou. Zkoumal pokoj. Zastavil se pohledem na mně, z chladných očí čišelo podezření.

„Kde je Raymond?“

„Šel s Bibiannou ven.“

„Co tady děláš?“

„Bibianna mi řekla, že si můžu půjčit její fén,“ řekla jsem a modlila se, aby skutečně nějaký měla. Mrkla jsem na koš. Na straně koukal kousek telefonní šňůry, svinutý do malé smyčky. Přenesla jsem váhu z nohy na nohu a zablokovala mu tak výhled. „Budu hotová za vteřinku.“

Pořád zíral. Měl oválnou tvář s vystouplými lícními kostmi a malou špičatou bradu. Zuby měl dobré, ale jeho tenká ústa vypadala zlověstně, zdůrazněná tím patetickým knírkem. Měl tmavé rovné vlasy, uhlazené dozadu do ohonu, který předtím skrývala jeho pletená čapka. Musel být těsně před třicítkou. „Kdy řekli, že se vrátí?“

„Mohli bychom si o tom popovídat až za chvíli? Ráda bych si dodělala vlasy,“ namítla jsem. Přistoupila jsem blíž ke koupelně, takže musel o krok ustoupit. Prudce jsem zavřela dveře, vteřinu počkala, a pak je škubnutím znovu otevřela. V rozpacích se narovnal. Zastrčil si palce za poutka u opasku a lhostejně se loudal k obývacímu pokoji.

„Jsi velice ohleduplný,“ zavolala jsem za ním a třískla dveřmi, abych tomu dodala důraz. Našla jsem fén, pustila ho, položila ho na víko záchodu a nechala ho běžet, mezitím co jsem zamotala šňůru okolo telefonu, který jsem opatrně dala zpátky do koše, kde jsem ho našla. Upravila jsem nahoře špinavé oblečení, zavřela víko, otočila se a zkontrolovala si v zrcadle vlasy. Zvedla jsem vrčící fén a sklonila hlavu. Asi minutu jsem si projížděla hřívu horkým vzduchem. Když jsem se narovnala, nebylo to o moc lepší, vypadalo to jako trnitý keř bez listí. Vypnula jsem fén a šla do obýváku.

Večer jsme strávili v klidu. Zdálo se, že Luis nebyl poznamenán intelektem ani zvědavostí, takže jsme moc nemluvili. Seděl na druhém konci gauče, než byl přivázaný pes, a já jsem seděla na židli. Pustil televizi. Byl nepozorný a málo trpělivý na složité věci. Každou chvíli udělal něco, co naznačovalo, že si moji přítomnost neustále uvědomuje; nic otevřeného, ale stejně to bylo patrné. Jeho sexualita byla deprimující, jako pach květů pomerančovníku ve vlhké letní noci. Sledoval několik programů najednou a dálkovým ovládáním přepínal z kanálu na kanál. Pes na mně soustředěně zíral za zvuků z honiček aut a plechového smíchu, a když jsem se na něj náhodou podívala, zdálo se, že svýma malýma očkama šilhá.

V deset dvacet se Raymond a Bibianna vrátili s balíčkem z Kentucky Fried Chicken. Měla jsem už takový hlad, že jsem zhltla pět kousků a karton bramborové kaše s hnědý.m olejem, pomačkaný kelímek salátu ze syrového zelí, tři pomačkané zákusky a smažený koláč prakticky bez náplně. Luis jedl společně se mnou a spořádal všechno, co jsem nechala. O půlnoci mi Bibianna půjčila deku a noční košili. Odsunula jsem se do místnosti, kterou jsem teď považovala za svou ložnici. Zavřela jsem dveře, svlékla se, vklouzla do noční košile a uložila se na rozvrzaném gauči.

Probudila jsem se úlekem. Nejdřív jsem netušila, kde to jsem a co se děje. Byla hluboká noc. V přítmí jsem očima prohlížela pokoj, ve kterém jsem ležela, ale v momentě jsem byla přemožena spánkem. Na stropě se odrážela bledá záře pouličních lamp. Ve vzduchu visel jemný zápach kukuřičných placek smažených na vepřovém sádle. Vzpomněla jsem si na Raymonda. Zaslechla jsem něco? Ať už to bylo cokoli, musela jsem ten hluk začlenit do temného snu, který s probuzením vyprchal. Zůstal jen pocit z toho snu – těžký, zneklidňující.

Cítila jsem v pokoji něčí přítomnost. Moje oči si začínaly zvykat na tmu. Rozdělila jsem své zorné pole na úseky, které jsem zkoumala jeden po druhém. Píchlo mě u srdce. Zdálo se mi, že dveře do mého pokoje jsou teď pootevřené. Luis? Ze všech sil jsem se snažila rozeznat siluetu proti světlejší šedi z chodby. Najednou se dveře otevřely dokořán a mezeru vyplnily stíny. Zašeptala jsem: „Co chceš?“

Ticho.

Slyšela jsem tiché ťapání a zvuk kovového předmětu, taženého po zemi. Strach ve mně vzplál jako sirka. Byl to ten pes. Vzpomněla jsem si, jak žvýkal kožený řemínek, který spojoval jeho obojek s řetězem. Jen bůh ví, jak dlouho je volný a potlouká se po bytě. Spatřila jsem lesk jeho očí, jeho hlavu nízko u země. Neměla jsem v dosahu žádnou zbraň, žádnou možnost se chránit. Zdálo se, že ve vzduchu čichá lidský zápach. Kdybych dokázala zůstat naprosto v klidu, mohl by ztratit zájem a odejít, a zamířit do pokoje, kde spali Raymond a Bibianna. Zadržela jsem dech. Pitbulteriér zamířil ke gauči, kde jsem ztuhle ležela, jeho drápy klapaly na holé dřevěné podlaze. Ležela jsem na pravém boku, obličej téměř na úrovni, kde on měl tlamu. Pravou ruku jsem měla zastrčenou pod sebe, ale levá mi visela přes okraj gauče, protože jsem si ji neměla kam jinam dát. Pes natáhl krk, až se kůže na jeho nose dotkla prstů mojí
levé ruky. Cítila jsem, jak se mi drsné štětiny jeho čenichu otírají o zápěstí. Bez hnutí jsem čekala. Pak, s nekonečnou opatrností, jsem začala ruku odtahovat pryč. Slyšela jsem, jak z hloubky hrdla zavrčel. Ztuhla jsem a neodvažovala se stáhnout prsty. Přistoupil blíž a položil bradu na okraj gauče vedle mojí tváře. Zakňučel. Cítila jsem, jak mi vypnul mozek. Za pár vteřin se vyškrábal napravo na gauč vedle mě, přitiskl mě k zadním polštářům a jeho kostnaté přední nohy mě doslova přišpendlily. Váhavě jsem mu položila ruku na hlavu mezi uši. Olízl mi dlaň.

„Myslela jsem, že nenávidíš, když ti někdo sahá na hlavu,“ řekla jsem rozhořčeně. Jasně, že ne. Začala jsem mu třít hedvábné ucho. Pes spokojeně funěl. Jeho horké tělo mě přikrylo od hrudi po kolena. Neodvážila jsem se protestovat, i když vydával mocný psí zápach. Bylo to poprvé, kdy jsem měla v posteli partnera, který páchl jako horké vepřové. Když jsem se znova probudila, byl pryč.

Je zvláštní, jak rychle si člověk zvykne na cizí okolí a změněné okolnosti. Ráno mi to místo připadalo hrozně blízké. Bibianna mi půjčila čisté tričko, které jsem si vzala ke své červené minisukni. Ke snídani Luis udělal praženou kukuřici s fazolemi a sýrem, které jsme spláchli pepsi-colou. Pak se ve mně probudila moje zhýčkanost. Našla jsem houbu a nějaký prášek a zaútočila na koupelnu, vydrhla podlahu, umyvadlo, záchod, vanu a špinavé dlaždičky okolo sprchy. Přesvědčila jsem Bibiannu, aby se z kuchyně odnesly pytle s odpadem, a pak jsem vydrhla dřez, horní část sporáku a linky. Perro, pitbulteriér, byl zpátky na svém místě u dveří, kde držel hlídku. Ten nevděčník se choval jako známost na jednu noc, jako kdyby mě vůbec neznal, a pokaždé na mně zlověstně zavrčel, kdykoli jsem se na něj podívala. Ne, že bych očekávala sentimentální oddanost, ale prosté gesto, náznak, že mě poznává, by mohlo uleh čit mému rozervanému egu.

V devět ráno Raymond odešel z bytu beze slova vysvětlení. Bibianna se vrátila do postele. Přemýšlela jsem, jestli se chce udržet mimo-zdrogovaná, opilá nebo spící – cokoli, aby se vyhnula naplňování Raymondových sexuálních žádostí.

Luis mě překvapil, když převzal starost o kuchyň. Patrně se rozhodl, že je čas vařit. Možná jsem ho inspirovala, když jsem odstranila všechnu špínu z horní části sporáku a nožem vyškrábala špínu i z prasklin mezi kachlíky. Zdálo se, že tady nikdo neslyšel o skutečném nádobí. Vyhodila jsem naklánějící se hromady tenkých papírových talířů a dvanáct příborů z umělé hmoty. Ostatní laciné předměty – umělohmotné kalíšky, kuchyňské náčiní se škraloupem zaschlého jídla – jsem ponořila do dřezu plného vody, kterou jsem nejprve převařila na sporáku. O chvilku později se dal Luis do práce. Krátce jsem přemýšlela, jestli se i on, nikým nepozorován, snažil vznášet ve snaze nedotknout se bosýma nohama svinstva na podlaze koupelny. Protože jsem neměla nic lepšího na práci, opřela jsem se o kuchyňskou linku a pozorovala ho.

Vyšly tu na povrch ty rysy jeho povahy, které dosud zůstávaly skryté. Postupoval po malých, precizních krocích. Oloupal cibuli. Rozdrtil stroužky česneku sekáčkem a odstranil papírovité slupky jako lastury hmyzu. Osmahnul na grilu papriky, odstranil z nich semínka, oloupal je a nakrájel. Zápach byl štiplavý, ale probudilo to ve mně hlad. Byl zcela ponořený sám do sebe a soustředil se na úkol jako žena, když si nanáší líčidla. Vždycky mě fascinovaly něčí odborné schopnosti. Otevřel velkou konzervu nasekaných rajčat a nasypal je na pánev, kterou jsem předtím umyla. Přidal cibuli, česnek a papriky. Jeho pracovní postup měl charakteristický styl, vybrané uspořádání práce. Bylo to zjevně naučené chování, ale kdo ho to naučil? Začínalo to krásně vonět.

„Co to bude?“ zeptala jsem se.

„Pikantní omáčka.“

„Voní to skvěle.“ Opřela jsem se o linku a přemýšlela, jak zaonačit další otázku. „Co bude s Chagem? Uspořádají mu pohřeb?“

Luis se soustředil na pánev, aby se mi nemusel dívat do očí. „Raymond mluvil s poldama. Nevydají tělo, dokud neprovedou pitvu. To by mohlo být už zítra, ale neřekli to přesně.“

„Má další bratry?“

„Juana a Ricarda. Byli tady včera.“

„A co rodiče?“

„Jeho tátu poslali za mříže, protože ho zneužíval. Ve vězení ho zabili, když slyšeli, co Raymondovi dělal.“

„A to bylo co?“

Luis na mě pohlédl. „Nemluví o tom a já se neptám.“ Vrátil se ke své pánvi a pohyboval se jako v hypnóze. „Jeho matka nevydržela a utekla, když mu bylo sedm nebo osm.“

„On je nejstarší?“

„Z kluků. Má tři starší sestry, které ho nenávidí. Myslí si, že je to jeho chyba, co se stalo s rodičema.“

„Další šťastné dětství,“ poznamenala jsem. „Jak dlouho ho znáš?“

„Šest, osm měsíců. Seznámil jsem se s ním přes jeho volavku jménem Jesus.“

Bibianna se objevila ve dveřích, přikrývku přehozenou přes ramena jako Indián. „Raymond už je zpátky?“

Luis zavrtěl hlavou.

Znovu zmizela a o chvíli později jsem slyšela, jak se sprchuje. Luis nechal omáčku vařit na slabém ohni a chystal se vyvenčit psa. Když zvedl řetěz, objevil, že Perro přežvýkal koženou část vodítka. Zaslechla jsem, jak bez dechu nervózně zamumlal: „Sakra.“ Mlčela jsem a říkala si, že tak můžu vyvolat v tom voříškovi pocit loajality. Luis našel jiný způsob, jak připevnit řetěz k Perrovu obojku, a pak odešli ven.

Bibianna se znova objevila, tentokrát už oblečená. Našla balíček karet s oslími rohy a posadila se na zem vedle konferenčního stolku, kde si začala vykládat pasiáns. Zvážila jsem, jestli se nemám vydat za telefonem, ale nechtěla jsem volat Dolanovi v Bibiannině přítomnosti. Čím méně věděla o tom, kdo jsem, tím lépe. Pustila jsem televizi. Den už mi začínal připadat divný – nečinný, neorganizovaný, bez cíle nebo smyslu – jako nucené prázdniny v podřadném rekreačním středisku.

Bibianna vypadala soustředěně a nerada jsem ji vyrušovala, ale zřídkakdy jsme se spolu ocitly samy a já jsem potřebovala informace.

„Jak často se Raymond chová násilně?“ zeptala jsem se.

Obrátila ke mně tmavý pohled. „Ne každý den. Někdy dva až tři krát týdně,“ řekla. „Mluvila jsem o tom jednou s Chagem a on mi řekl, že to začalo, když byl Raymond ještě malej kluk. Začal mrkat očima, pak se přidalo to škubání a krátce poté štěkání a kašlání. Jeho otec došel k názoru, že to dělá schválně, aby přitáhl pozornost, a tak ho kvůli tomu bil. Dělal ještě jiný věci, kvůli kterejm šel do vězení. Chudák Raymond. Ve škole byl hyperaktivní, pořád měl nějaký problémy. Zřejmě proto jeho matka odešla…“

„A od tý doby to dělá? Celou tu dobu, co ho znáš?“

„Na chvíli se to zlepšilo, ale pak to zase začalo, hůř než předtím.“

„Copak s tím doktoři nic nezmůžou?“

„Jaký doktoři? K žádnejm nechodí. Někdy ho uklidní sex. Alkohol nebo spánek, drogy. Jednou dostal chřipku a měl horečky. Bylo to v pořádku, žádný problémy, ani jednou sebou neškubl. Byl v pohodě dva dny. Pak chřipka ustoupila, uzdravil se a začal si olizovat rty a dělat ty divný věci s rukama. Už o tom nechci mluvit. Je to depresivní.“

Raymond se vrátil krátce před obědem s přehnutými novinami a sáčkem koblih. Luis se psem přišli chvíli po něm. Jestli byl Raymond smutný kvůli smrti svého bratra, nedával to nijak najevo. Tiky byly dnes méně zjevné, ale nebyla jsem si tím úplně jistá. Každou chvíli odcházel z místnosti a začínala jsem ho podezírat, že si ve vedlejším pokoji ulevuje. Nebo droguje.

Právě jsem se dostávala do skutečně mizerného rozpoložení, holé nohy jsem měla hozené přes opěrky židle a na jedné noze se mi houpal sandál, když se s Luisem usadili u kuchyňského stolu a začali tiše mluvit španělsky. Během příští reklamy jsem šla do kuchyně a vzala si sklenici vody. Zastavila jsem se a mrkla Raymondovi přes rameno, co mají za lubem. Byla to z mé strany čistá všetečnost, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. To, co jsem považovala za noviny, se ukázala být brožurka plná inzerátů. Luis ji otevřel na oddělení automobilů a listoval jí. Podívala jsem se na datum. Čtvrtek 27. října. Byly to zřejmě nové seznamy pro nadcházející víkend. Luis přeskočil nákladní vozy, dodávky a import a zaměřil se na domácí auta na prodej.

„Tady je jedno,“ řekl Luis. Fixem zakroužkoval cadillac z roku 1979. Naklonila jsem se blíž a četla: „V dobrém stavu. 999 dolarů. NNN.“

„Co je to NNN?“ zeptala jsem se. Věděla jsem to, ale chtěla jsem dát najevo zájem a myslela jsem, že ukázat nevědomost je nejjistější způsob.

„Nebo nejlepší nabídka,“ odpověděl Raymond. „Chceš cadillac?“

„Kdo, já? Ani ne.“

„Mně se líbí ten Chrysler Cordoba,“ řekl Raymond Luisovi a ukázal na vedlejší text. Luis nakreslil šišaté vejce okolo inzerátu na „Bílý, ročník, 77, jezdí i vypadá skvěle. 895 dolarů/nnn.“ U obou inzerátů bylo napsané telefonní číslo.

Raymond vstal, odešel z pokoje a vrátil se s telefonem, který dal do přípojky na zdi. Přitáhla jsem si židli a posadila se. Luis pokračoval v kroužkování inzerátů, zatímco Raymond vytáčel číslo za číslem a ptal se na každé auto, které je zajímalo, a poznamenával si adresy. Když bylo tohle cvičení hotové a zajímavé inzeráty vytříděné, Luis z nich udělal seznam na jiný kus papíru.

Raymond na mě pohlédl. „Máš pojistku na auto?“

„Jasně.“

„Jakou?“

Pokrčila jsem rameny. „Všechno, co stát Kalifornie požaduje. Přemýšlela jsem o tom, že ji zruším, když je teď moje auto mimo provoz. Proč?“

„Máš ručení a havárky?“

„Jak to mám vědět? Nesnažím se učit svoje pojistky nazpaměť. Mám to nahoře v Santa Tereze.“

„Nemůže ti to říct tvoje pojišťovací společnost?“

„Jasně. Jestli to najdou.“

„Možná by stálo za to tvoje auto opravit, jestli máš pojistku proti nehodě.“ Raymond zvedl sluchátko a podal mi ho. „Zavolej jim.“

„Teď hned?“

„Je to problém?“

„Vůbec ne,“ řekla jsem s hranou veselostí. Cítila jsem, jak mi srdce prudce tluče. Jeho bušení mi připadalo tak nápadné, že jsem se podívala, jestli mi vepředu nepulzuje tričko. Na chvilku jsem měla v hlavě černo. Nemohla jsem si vzpomenout na číslo do Kalifornské pojišťovny, nemohla jsem si vzpomenout na kontaktní telefon, který mi dal Dolan, a nemohla jsem se rozhodnout, které z nich vytočit. Vzala jsem sluchátko.

Vymačkala jsem oblastní kód 805 a doufala, že to vyjde. Moje prsty se po číselníku pohybovaly automaticky a vytočily číslo Kalifornské pojišťovny za zvuku tónů, které připomínaly písničku „Maruščino malé jehňátko“. Přemýšlela jsem, jestli je Dolan v kontaktu s Macem Voorhiesem. Vybuchne moje přestrojení přímo tady na místě?

Telefon dvakrát zazvonil. Zvedla to Darcy. Doufala jsem, že mě nepozná, a řekla jsem: „Mohla bych mluvit s panem Voorhiesem?“

„Okamžik, prosím. Zavolám jeho kancelář.“

Přepojila mě. V pozadí se ozvala hudba a vyplnila telefonní prázdnotu upravenou verzí melodie „Měsíc je vysoko“. Mimoděk se mi v hlavě vynořil text písně. Myslela jsem na Dawnu a přemítala, jak dlouho ji: může policie zadržovat. Ať zraněná nebo ne, byla nebezpečná.

15

Na lince se ozval Mac. „Tady Voorhies.“

„Pane Voorhies, tady Hannah Mooreová. Mám u vaší společnosti pojištěné auto a chtěla jsem se zeptat na pokrytí mé pojistky.“

Bylo mrtvé ticho. Věděla jsem, že můj hlas poznal. Raymond naklonil hlavu blízko k mojí a natočil telefon, aby mohl rozhovor poslouchat. Mac zaváhal. Slyšela jsem, jak žádost zvažuje a snaží se vymyslet, co se děje a co může říct, aniž by ohrozil moji situaci, ať už je jakákoli. Znal mě dost dobře na to, aby si uvědomoval, že bych takhle nevolala, aniž bych k tomu měla dobrý důvod. „Měla jste nehodu?“ zeptal se opatrně.

„No, ne. Já, hm, možná pojedu s vozem přítele a jemu se to nelíbí v případě, že nejsem krytá.“ Raymondův obličej byl deset centimetrů od mého. Cítila jsem jeho vodu po holení a jeho teplý, mírně zastřený dech.

„Chápu. Je teď váš přítel s vámi?“ zeptal se Mac.

„Ano.“

„Máte po ruce číslo vaší pojistky?“

„Ach, ne. Ale agentem je Con Dolan.“

Raymond se odtáhl a podal si kus papíru, na který načmáral vzkaz. „Zeptej se na případ havárie.“ Nesnáším být někým dirigovaná, když telefonuju. Významně na mě ukazoval. Mávla jsem na něj podrážděně rukou.

„Ehm, konkrétně bych potřebovala informace ohledně nehody,“ doplnila jsem.

Další nemístná pauza. Usmála jsem se chabě na Raymonda, zatímco si Mac odkašlal. „Řeknu vám, co můžu udělat, slečno…“

„Mooreová.“

„Ano, správně. Mohl bych se podívat, jestli se mi podaří sehnat pana Dolana. Už u nás není, ale jsem si jistý, že je ještě ve městě. Můžu se podívat do vašich záznamů na pokrytí pojistky a zavolat vám zpátky. Je nějaké číslo, na kterém je možné vás dnes odpoledne zastihnout?“

Raymond odtáhl hlavu a dal si prst na ústa.

Řekla jsem: „Vlastně ne. Jsem u toho přítele v Los Angeles, ale nevím, jak dlouho tady zůstanu. Mohla bych zavolat později, když mi řeknete, v kolik hodin.“

„Zkuste to v pět odpoledne. Tou dobou už bych měl mít informace.“

„Díky. Jste velmi laskav.“ Podala jsem sluchátko Raymondovi, a ten zavěsil.

„Co říkali?“

„Že se mi musí podívat. Mám mu zavolat dneska v pět.“

„Ale že pojistka platí, to víš.“

„Řekla jsem ti, že jo.“

Raymond a Luis si vyměnili pohledy. Raymond se podíval přes rameno na Bibiannu, stále ponořenou do svého pasiánsu. „Vem si bundu. Jdeme ven.“ A pak ke mně. „Chceš bundu? Ona ti nějakou dá.“

„Co se děje?“

„Jedeme na lov.“

„Jak si přeješ,“ řekla jsem.

Zamířili jsme po bulváru Sepulveda k Culver City, Luis řídil. Bibianna byla mrzutá, seděla mlčky na zadním sedadle se založenýma rukama, zatímco Raymond střídavě telefonoval z autotelefonu a hladil ji, třel a všeobecně znechucoval a mluvil o všech penězích, které vydělá, o všech věcech, které udělal, a o velkých plánech, které pro ně dva má. Měla bych toho chlápka trochu poučit. Šel na to všechno úplně špatně. Kromě toho, že už byla manželkou Jimmyho Tatea (což nevěděl), by se mu nikdy nepodařilo ji utáhnout na plané řeči. Ženy nechtějí jen sedět a poslouchat, jak chlap žvaní o sobě. Chtějí mluvit o opravdových věcech, jako jsou pocity – zejména ty jejich. Zdálo se, že si Raymond myslí, že ji o hloubce své lásky ještě nepřesvědčil. Chtělo se mi křičet: „Ona to ví, ty hlupáku! Jenom je jí to jedno.“

Zastavili jsme na první adrese.

Cadillac z roku ’79 byl zaparkovaný u chodníku. Nabízel ho svalnatý černoch v růžové nepromokavé čepici s vytetovanou slzou na tváři a zlatým kroužkem v levém uchu. Čestně, nevymýšlím si to. Měl na sobě triko a džíny s nízkým rozkrokem, nad opaskem mu čouhal vršek slipů od Calvin Kleins. Byl vlastně velmi roztomilý se svým knírkem a kozí bradkou, čtveráckým úsměvem a malou mezerou mezi zuby. Bibianna zůstala v autě, ale já jsem vystoupila, postavila se vedle mužů a přenášela váhu z nohy na nohu, zatímco se ti tři pustili do dlouhého a nudného vyjednávání. Raymond prošel několika řadami tiků, ale černoch na to nereagoval, kromě toho, že se na něj přestal dívat. Viděla jsem, že v jistých kruzích se k Raymondovi chovají jako k chodícímu mrzákovi. Chtěla jsem říct na jeho obranu: „Hej, ten člověk za to nemůže, jasný?“

Z NNN se vyklubala částka o stovku dolarů nižší než těch 999 uvedených v novinách. Raymond se trochu natočil a vytáhl tlustý svazeček bankovek spojený gumičkou. Tu si přetáhl na zápěstí a odpočítával správnou sumu.

Vůz změnil majitele, ale nechtělo se mi věřit, že má Raymond v úmyslu vzít ho na Oddělení motorových vozidel. Nenapravitelní zločinci se patrně nikdy takovými věcmi netrápí. Dělají si, co chtějí, zatímco se my ostatní cítíme vázáni pravidly.

Černoch odkráčel hned poté, co byla transakce dokončena. Raymond a Luis studovali auto, které se zdálo být v rozumném stavu. Z nárazníku se odlupovala chromová vrstva a pravé zadní světlo bylo vytlučené. Pneumatiky byly prázdné, ale nezdálo se, že by karoserie měla nějaké větší závady. Vnitřek byl šedý, trhlina na sedadle spolujezdce čistě zašitá černou nití. Podlaha, vpředu i vzadu, byla posypaná kelímky od rychlého občerstvení, plechovkami od nealkoholických nápojů, zmačkanými krabičkami od cigaret a novinami. Luisovi trvalo několik minut, než to všechno odklidil do škarpy a vysypal popelník na malou horu cigaretových nedopalků.

„Co na to říkáš?“ zeptal se mě Raymond.

Nedovedla jsem si představit, proč mu záleží na mém názoru. „Vypadá líp než všechno, co jsem kdy řídila.“

Strčil prst do kroužku a hodil klíče Luisovi. „Hopla. Bibianna jede s ním.“

Podívala jsem se na tmavě zelený ford, ve kterém byla Bibianna. Seděla na zadním sedadle a snažila se ve zpětném zrcátku upravit si své krásné tmavé vlasy. „Jak chceš,“ řekla jsem.

Nasedla jsem do cadillacu.

Raymond se usadil na místě řidiče a zapjal si pás. „Připoutej se,“ řekl mi. „Budeme mít nehodu.“

„Je tohle auto pojištěný? Právě jsme tu zatracenou věc koupili,“ namítla jsem překvapeně.

„O to se nestarej. Zavolám svému agentovi později. Udělá všechno, co chci.“

Připoutala jsem se a snažila jsem se představit sama sebe s krční výstuhou.

Převodovka byla automatická. Vůz měl elektrické zámky, brzdy i okna. Raymond nastartoval motor, který začal jemně příst. Nastavil si zpětné zrcátko a čekal, až stříbrná toyota přejde na správnou rychlost, než vyjel na silnici.

Vyzkoušela jsem elektrická okna, která se začala vysouvat s tichým hučením. „Jak to uděláme?“ zeptala jsem se.

„Uvidíš.“

Zdálo se, že jezdíme bezcílně, přes bulvár Venice na Palms, pak napravo na bulvár Sepulveda do oblasti zvané Mar Vista. Byly to čtvrti malých omítnutých bungalovů s malými dvorky a unavenými stromy s listy, které hladověly po kyslíku uprostřed všeho toho smogu ve vzduchu. Raymond sledoval ulice jako policista, hledající drobný náznak probíhajícího zločinu.

„Proč je to lov?“

„Prostě tomu tak říkáme, když takhle křižujeme kvůli nehodě. Autu se říká archa. Mám jich celou flotilu, celou řadu řidičů, kteří dělají to, co teď my. Ty jsi duch.“

Usmála jsem se. „Proč?“

„Protože nedostaneš zaplaceno, takže neexistuješ.“

„Jak to, že nedostanu zaplaceno?“

„Protože se zaučuješ. Jsi tady jen proto, aby bylo v autě víc lidí.“

„Aha, díky,“ řekla jsem. Otočila jsem se a pohlédla z okna na straně spolujezdce. „Takže co teď hledáme?“

Raymond se na mě ostře podíval a ve tváři se mu zračilo podezření.

„Jen se snažím učit,“ řekla jsem.

„Oběť. Říkáme jim óčko,“ odpověděl opožděně na moji otázku. „Někdo rozsvítí brzdová světla na znamení, že zastavuje, a začne couvat ze silnice v oblasti, kde je přednost v jízdě, a zastavuje v parkovacím prostoru…“

„A pak co?“

Usmál se pod vousy. „Pak do něj narazíme. Musíš trefit zadní nárazník, protože je na tom skvěle vidět škoda a nikdo se nezraní.“

Jezdili jsme naprázdno celou hodinu a nemohli najít žádnou vhodnou obět. Viděla jsem, že Raymond začíná být netrpělivý, ale bylo zvláštní, že neměl žádné tiky. Možná, že práce jeho poškozený nervový systém uklidňovala. „Nech mě si to zkusit,“ řekla jsem.

„To myslíš vážně?“

„Jestli zaskóruju, chci prachy. Kolik dáváš?“

„Stovku za den.“

„Jsi pěknej škrt. Vsadím se, že vyděláváš spoustu peněz a já chci férovej podíl.“

„Ty ctižádostivá děvko,“ řekl mi mírně.

Vyměnili jsme si místa. Chvíli jsem si upravovala přední sedadlo, abych měla blíž k plynu a brzdě. Zařadila jsem se s cadillacem do provozu. Jeli jsme přes Lincolnův bulvár na okraj bulváru Santa Monica. V Pico jsem zatočila doleva a vyjela na Ocean Avenue směrem na San Vincente. Raymond mě moc nesledoval, ale když si všiml, jakým směrem jedeme, pohlédl na mě udiveně. „Co se ti nezdá na Venice?“

„A proč ne Beverly Hills?“ zeptala jsem se. Nejdříve se mu to moc nelíbilo, ale tušil, jaké se tam nabízejí možnosti. Jeli jsme po bulváru Sunset na východ a míjeli severní okraj širokého pozemku losangeleské univerzity UCLA. Za hotelem Beverly Hills jsem zatočila doprava na Rexford. Zdá se mi uklidňující jet širokými ulicemi lemovanými stromy. Byli jsme v oblasti Beverly Hills, která nebyla tak kopcovitá. Domy byly širokánské a zaplňovaly parcely od jedné strany ke druhé. Všechny trávníky se zelenaly, keře byly upravené, zahradníci odmetli spadané listí z příjezdových cest. Podél travnatých pruhů mezi chodníkem a ulicí byly vysázené fíkovníky a duby vrhající velké stíny. Vysoké ploty skrývaly tenisové kurty za domy. Občas jsem zahlédla bazén a kabinky na převlékání. Na bulváru Santa Monica jsme měli zelenou. Zajela jsem cadillacem do srdce obchodního centra Beverly Hills.

Technicky vzato jsem věděla, že s tímhle „lovem“ bruslím na tenkém ledě. Jedinou věc, kterou jsem si z doby na policejní akademii o práci v přestrojení pamatovala, bylo to, že je proti „zásadám“ strážce zákona podílet se na páchání trestného činu nebo někoho nabádat k jeho spáchání. Naštěstí jsem nebyla přímo strážcem zákona, a i kdyby se na to někdy přišlo, bylo by to Raymondovo slovo proti mému. Pomoci Raymondovi v několika úmyslných nehodách mi připadalo jako nejrychlejší způsob, jak ho přesvědčit, že jsem k němu upřímná.

Raymond nespokojeně koukal z okna. „Tady nikdy nenajdeš nic pořádnýho.“

„Chceš se vsadit?“ Právě jsem si všimla nového modelu mercedesu s blikajícím levým blinkrem, vyjíždějícího z parkoviště uprostřed bloku, Byl to čtyřdvéřový sedan v konzervativní černé se samolibou značkou MAKLÉŘ. Ženě za volantem mohlo být tak čtyřicet let, měla hřívu blond vlasů a velké kulaté sluneční brýle sklouzlé na špičku nosu. Zpomalila jsem cadillac a v duchu se za své hříchy předem omlouvala. Úplně jsem zastavila a zdvořile na ni mávla, že má volno. Rychle mi mávla zpátky, usmála se a ukázala dokonalé zuby.

„Co to děláš?“

„Dávám přednost v jízdě,“ řekla jsem nevinně.

Jakmile mi mercedes vjel do cesty, šlápla jsem na plyn a silně vrazila do jeho zadního nárazníku. Bylo to jako na autodromu a cítila jsem i stejnou nechutnou zodpovědnost, napůl vinu, napůl vzrušení. Auto bylo pěkně promáčklé. Žena vykřikla a s otevřenými ústy na mě udiveně pohlédla.

Raymond vyletěl z cadillacu. „Co to kurva děláte? Vyjela jste přímo před nás!“

Vystoupila jsem a šla před cadillac, kde jsem zkoumala rozbitá přední světla a odřený nárazník. Nebylo to špatné. Škoda na tom druhém autě byla aspoň šest táců. Blondýna se vzpamatovávala z prvotního ohromení. Vystoupila z mercedesu a třískla dveřmi. Byla oblečená na tenis, v krátké bílé sukni a zelenobíle pruhované košili, měla dlouhé opálené nohy a krátké ponožky se zářivě zelenými bambulkami, které vykukovaly nad jejími neposkvrněnými bílými teniskami. Levý zadní nárazník mercedesu, ještě nedávno pěkně naleštěný, měl teď v sobě značně hlubokou prohlubeň, blatník byl pomačkaný, chrom trčel ven jako anténa. Zadní dveře budou muset vypáčit sochorem. Viděla jsem, jak jí do obličeje stoupá krev, když zkoumala vzniklou škodu. Otočila se a rozhořčeně na mě ukázala prstem. „Ty hnusná krávo! Tys‘ mi ukazovala, že mám jet!“

„To není pravda,“ řekl Raymond.

„To teda je!“

„Není,“ dala jsem najevo, na čí straně stojím.

Raymond prohlásil: „Podívejte na moje auto! Právě jsme ho koupili a podívejte, co jste udělala!“

„Vaše auto! Podívejte na moje!“

Dala jsem si ruku za krk a Raymond se ke mně znepokojeně otočil.

„Jsi v pořádku, miláčku?“

„Myslím, že jo,“ řekla jsem nepřesvědčivě. Zakroutila jsem krkem a zamrkala.

Raymond zanechal podrážděného chování a nahradil ho hraným klidem, který byl svým způsobem účinnější. „Dámo, doufám, že máte dobrou pojistku…“

Odpoledne bylo ve znamení Raymondova přerušovaného demoličního derby, které bylo surrealistické svým provedením a deprimující výsledkem. Stáhli jsme se z Beverly Hills do Brentwoodu, přes Westwood, a pak jižně znova na Santa Moniku. Vyhledávali jsme oblasti ucpané dopravou a číhali na menší přestupky, nepozornost a chyby v úsudku. Raymond si vedl pečlivé záznamy o všech nehodách, které jsme provedli – celkem čtyři – poznamenával si čas a místo, jméno druhého řidiče a jeho pojišťovnu.

Cadillac působil jako prvotřídní beranidlo, které utrpělo jen malé škody ve srovnání s těmi, které jsme způsobili dalším bezstarostným motoristům. Oběti vypadaly někdy tak důvěřivě, zoufale, omluvně, občas rozzlobeně, ale obvykle znepokojeně, že je čeká zničující soudní proces. Já jsem hrála svou roli – spravedlivou a rozrušenou, předstírala jsem náhlé vystřelování bolesti v krku nebo v zádech – ale nedokázala jsem se na ně podívat. Nebyl to ten druh podvádění, které mi tak dobře jde, a mohla jsem pokračovat jen díky stejnému psychickému odpojení, kterého využívám, když vstupuju do márnice. Raymond se samozřejmě zajímal jen o vyplnění falešných žádostí o náhradu škody na vozidle a o to, jaká zranění můžeme uvést jako následek. Jeho manipulační dovednosti byly vybroušené dlouhou praxí.

Ve čtyři hodiny se k mojí úlevě rozhodl, že už jsme udělali dost. U prvních dvou nehod jsem byla za volantem já. Pak převzal řízení Raymond. Našel nájezd na dálnici číslo 405 a zamířil domů na jih. Cítila jsem se jako závozník na cestě se svým šéfem. Moje otázky Raymondovi byly stejně banální jako od nezkušeného učně. „Jak ses k tomuhle dostal?“ zeptala jsem se, jako bych zkoumala jeho kvalifikaci pro Encyklopedii Britanniku.

„Celý mě to naučil jeden chlápek, když jsem začínal. Teď je v lapáku, takže to řídím já.“

„Jako povýšení.“

„Jo, něco takovýho. Přesně tak. Mám stabilní seznam doktorů a právníků, kteří mi dělají papírování. Já jen dohlížím. V době, kdy je míň výdělků, rád udělám kus práce sám, jako třeba teď. Rád zůstávám pořád uvnitř dění.“

„A tvoje práce je co, dodávat žadatele?“

„No, ano. Co si myslíš, že děláme celý odpoledne? Ted mám deset lidí, ale to je různý. Není snadný získat schopný lidi.“

Zasmála jsem se. „To bych se vsadila.“

„Řeknu ti malý tajemství. Je to klíč k dobrýmu obchodnímu řízení. Dej si pozor na člověka, který je na žebříčku přímo pod tebou. Neříkej mu ani popel.“

„Protože by tě mohl chtít vytlačit?“

„Jo. Ten ti vždycky rád vrazí kudlu do zad. Vem si Luise. Mám toho chlapa rád jako svýho bratra, ale některý věci mu neříkám a jsou lidi, se kterýma ho neseznamuju. Tak se nemusím bát, chápeš, co chci říct?“

„Musíš brát dobrý prachy.“

Raymond potřásl hlavou. „Děláš si legraci? Prachy jsou skvělý. Z každýho případu mám tak tisícovku, to záleží na druhu ‚zranění‘. Účty za doktora nebo za chiropraktika většinou hodí dalších patnáct stovek.“

„Páni, to je úžasný. A jak to dělají, nafukují si poplatky?“

„Někdy jo. Nebo si účtujou služby, které neposkytli. Pojišťovna tyhle rozdíly nezkoumá a i kdyby, doktor už to nějak zmákne. A k tomu máš výdaje za právníka,“ řekl. Pak se trochu křivě usmál. „Největší sousto jde samozřejmě do mojí kapsy.“

„Protože nejvíc riskuješ?“

„Protože do toho dávám nejvíc prachů. Kupuju áuta, platím dopředu volavkám. Většinou vypláznu pět až šest táců na jednu posádku. Vynásob si to deseti, dvaceti posádkama, který pracujou sedm dní v tejdnu… A naroste ti to.“

„To věřím,“ přikývla jsem a to téma opustila.

Následovalo dlouhé ticho. Pořád jsem neměla moc přesnou představu, ale určitě šlo o hodně velké peníze. Opřela jsem si hlavu o sedadlo. Nebylo těžké pochopit, proč to lidi láká. Pro chlápky jako Raymond to byl mnohem jednodušší zisk než každodenní poctivá práce. Krucinál, mohla bych si vydělat víc peněz rozbíjením aut, než kolik jsem brala jako soukromý detektiv. Samozřejmě to mělo i své špatné stránky. Po všech nárazech, smycích a menších šocích mi hučelo v hlavě a bolelo mě za krkem. Masírovala jsem si svaly na šíji, kde jsem cítila největší napětí.

„Co ti je?“

„Mám ztuhlej krk.“

„To já taky,“ řekl výsměšně na svou vlastní adresu. Pak na mě vážně pohlédl. „Opravdu?“

„Raymonde, právě jsme zažili čtyři autonehody! Při tý poslední jsem se málem svezla ze sedačky. Moh‘ jsi mě varovat.“

„Chceš zajít k doktorovi? To můžu zařídit. Léčení teplem, ultrazvuk, na co si vzpomeneš. To je jedna z výhod.“

„Uvidíme, jak se budu cítit, až se vrátíme domů. Kde je Bibianna? Doufám, že nejen já tady riskuju krk.“

„Jsou s Luisem na stejným lovu jako my.“

„Fajn. To ráda slyším.“

Prohlížel si mě a snažil se odhadnout moji náladu. „Líbilo se ti to?“

„Určitě to je lepší než pracovat.“

Usmál se a vrátil se pohledem na silnici. „Viď?“

Krátce jsme se zastavili v Buddyho autobazaru, ležícím na protější straně ulice o dva vchody dál, než byl Raymondův byt. Samotná garáž stála v rohu pozemku, který se rozprostíral mezi dvěma ulicemi. V protějším rohu se krčila chatka z vlnitého plechu, obklopená podvozky, blatníky, nárazníky, různými motory a pneumatikami. Zchátralý, řetězy spojovaný plot obklopoval asi dva akry plné havarovaných vozů a různých jejich částí. Nad tím hlásal nápis: BUDDYHO VRAKOVIŠTĚ, OTEVŘENO 6 DNÍ V TÝDNU, NEJLEPŠÍ CENY ZA VAŠE AUTO NEBO DODÁVKU. NEJVĚTŠÍ VÝBĚR POUŽITÝCH SOUČÁSTEK V JIŽNÍ KALIFORNII. Na hromadě špíny vedle malého nákladního auta spal velký černý rotvajler, jehož hlava připomínala pahýl stromu.

Zeptala jsem se: „Buddy pracuje pro tebe?“

„Buddy jsem já. Chlápek, co to tady řídí, se jmenuje Chopper. Vrátím se za minutku,“ zamumlal a vystoupil. Raymond zjevně řídil svou „opravnu“ ve spojení s vrakovištěm, kde zřejmě rozmontovával vozy, které mu už dostatečně posloužily.

Počkala jsem, až zajde do garáže, a pak jsem taky vystoupila a loudavě jsem došla k automatu na pepsi-colu těsně za vchodem. Pomalu jsem vkládala mince do otvoru a vzala si pak plechovku dietní pepsi. Otevřela jsem ji a lhostejně jsem se rozhlížela po okolí. V dohledu nebyla živá duše a nezdálo se, že by tu někdo pracoval. Slunce se v pozdním odpoledni opíralo do rozpraskaného betonu a vytvářelo žlutohnědé pásy. Ve vzduchu se vznášel pach oleje, starých pneumatik a horkého kovu. Pyramida ležících světlemodrých kovových sudů sloužila jako úložný prostor na směsici rezivých součástek. Viděla jsem Raymonda, jak stojí v otevřených dveřích do místnosti označené jako kancelář. Budova s rovnou střechou byla původně zřejmě obyčejným malým štukovaným domem. Dodatečné prostory pro kanceláře poskytovala široká maringotka, vmáčknutá mezi plot a hlavní budovu. Vodorovné části dvou zaprášených oken se žaluziemi
měla vyklopené kvůli větrání. O stěnu měla opřenou dřevěnou paletu. Na boku maringotky stálo upozornění, že je v ní zapojený alarm, ale nebrala jsem to vážně. Nepůsobila jako zařízení pověstné svou bezpečností.

Raymond dokončil své obchody a vynořil se z garáže společně s člověkem, kterého mi představil jako Choppera. Byl to asi čtyřicetiletý zavalitý běloch s holou hlavou. Ztěžka dýchal a tvář měl samou krůpěj potu.

Poznamenala jsem „hezkej pes“ v naději, že se vlichotím jeho majiteli.

„Jmenuje se Brutus.“ Chopper pronikavě hvízdl, Brutus poslušně zareagoval a plouživě se vydal k nám. Byl chudák už starý, pochroumaný zánětem kloubů, kráčel houpavě a přibližoval se k nám jen pomalu. Když už byl u nás, všimla jsem si, že má mezi černými chlupy i spoustu bílých. Zastavil se u mě s pokorným výrazem. Dala jsem mu ruku k čenichu a on mě olízl. To zatracený zvíře mi málem vehnalo slzy do očí.

Raymond a Chopper uzavřeli jednání a my dva jsme se pěšky vrátili zpátky. Auto jsme nechali stát, kde bylo.

16

Bibianna už byla doma, seděla u kuchyňského stolu a právě si nanášela na nehty zářivě červený lak. Měla na sobě červené kraťasy a pestrobarevný vršek potištěný červenou, černou, olivově zelenou a bílou. Vlasy si stáhla do úpravného uzlu. Luis šel na procházku se psem. Divila jsem se, že Bibianna neuprchla, dokud měla šanci. Raymond zapomněl vrátit telefon do skrýše. Zdálo se, že si toho nevšiml, zato Bibianna jistě ano. Ignorovala ten přístroj tak okázale, že už ho velmi pravděpodobně použila. Ptala jsem se jí pohledem, co se stalo, ale tvářila se i nadále kamenně. Přemýšlela jsem, komu mohla volat. Svojí matce? Jimmymu Tateovi? Je možné, že by ho už pustili z vězení?

Raymond pohlédl na hodinky. „Hele, je skoro pět. Je čas zavolat tvýmu pojišťovacímu agentovi.“

S Macem jsem mluvila jen krátce. Raymond mě nechal mluvit, aniž by měl ucho přitisknuté na sluchátko vedle mého. Představila jsem se jako Hannah Mooreová a Darcy mě přepojila k Macovi, který mi přečetl hlavní body pokrytí mé pojistky a pečlivě se snažil, aby jeho slova zněla nenápadně někomu cizímu, kdo by třeba mohl poslouchat. „Pan Dolan mě ujistil, že jste pojištěná pro případ nehody. Máte na něj ještě číslo?“

„Ano, mám. Díky za informace. Jste velmi laskav.“

„Rádo se stalo,“ řekl. „Dávejte na sebe pozor.“

„Budu se snažit.“

Jakmile jsem zavěsila, dokončila jsem své poznámky: číslo pojistky, odpočitatelné položky, ručení, nehody, nemocenské pojištění a pojistka v případě smrti. Předpokládala jsem, že Mac zařídil zvláštní pojistku na jméno „Hannah Mooreová“, ke které přidal zvláštní upozornění, které pojišťovnu zalarmuje, když na ni někdo vznese nárok na odškodnění. Dala jsem Raymondovi číslo pojistky a údaje, které mi Mac zjistil.

Krátce poté jsem slyšela Perrovo ťapání po chodbě a jeho chraptivý a pištivý dech, jak se přetahoval s vodítkem. Luis otevřel dveře a pes se vehnal dovnitř. Někde ve svém mozečku velikosti špendlíkové hlavičky si ta bestie najednou uvědomila, že mě zná. Radostně se ke mně rozběhl a cestou vrazil do Bibianny, když jí přeskakoval přes klín. Když byl u mě, vyskočil a opřel se mi packami o ramena, abychom se mohli jeden druhému dívat do očí. Naklonila jsem se stranou nad kuchyňský stůl ve snaze zabránit mu, aby mi olízl obličej. Bibianna od něj s výkřikem uskočila a opatrně držela prsty ve vzduchu, aby jí neponičil lak. Raymond luskl prsty, ale pes byl příliš zaujatý láskou ke mně, než aby poslechl. Raymond něco vykřikl, ale zaniklo to v jeho kašlání. Pohlédla jsem na něj právě ve chvíli, kdy začal vyvracet oči. U úst mu začínal tik a spodní ret se mu legračně odchlípl. Dvakrát hodil hlavou doleva a otevř
el pusu. Zdál se velmi rozezlený, vydal se k psovi a uštědřil mu špatně mířenou ránu na jeho svalnatý hřbet. Perro zavrčel a vrhl se na něj. Raymond ho uhodil znovu a trefil ho do čenichu. Perro vyštěkl a poníženě se plížil pryč. Postavila jsem se do cesty Raymondově pěsti, abych zabránila další ráně, a i Bibianna se vrhla proti němu. Raymond ji odstrčil, mě taky, a byl by psa uhodil znovu, ale Luis popadl Perra za obojek a táhl ho ke dveřím. Raymond stál a prudce oddechoval, oční víčka se mu chvěla rozrušením a z očí měl jen úzké bílé štěrbinky. Ve tváři se mu zračily zuřivost a krutost, které budily hrůzu, zvláště když byl výbuch jeho vzteku zaměřený na chudáka psa. Ať už pitbul nebo ne, Perro měl v sobě zvířecí nevinnost a všichni jsme měli pocit, že ho musíme chránit.

Bibianna zatlačila Raymonda na židli. „Co je to s tebou?!“

Raymond si třel pěst a postupně se mu vracelo sebeovládání. Luis se psem zmizeli. Opožděně se mi rozbušilo srdce. Raymond ztěžka dýchal. Škubal hlavou. Opět zakroutil pravou paží a krkem, aby se uvolnil. Napětí pomalu ustupovalo.

Zaměřil se pohledem na Bibiannu, která ho přišpendlila k židli a držela ho za ramena, aby mu zabránila vstát. Seděla mu obkročmo na klíně a její dlouhé, dokonalé nohy ho svíraly jako kleště. Ve stejné poloze seděla předevčírem v noci na Jimmym. Bylo těžké uvěřit, že s ním byla ještě před necelými osmatřiceti hodinami.

Raymond k ní vzhlížel. „Co je? Co se stalo?“

„Nic. Všechno je v pořádku,“ řekla stručně. „Luis šel vyvenčit psa.“

Napětí pominulo. Začínala jsem rozpoznávat změny v jeho náladách. Výbuchy vzteku probouzely jeho sexualitu. Než však stihl Bibianně přejet rukama po stehnech, sklouzla mu z klína, jako by sesedala z koně. Urovnala si kraťasy, přistoupila k televizoru a vzala z něj balíček karet. „Pojďme si zahrát karty,“ navrhla. „Za každý bod niklák.“

Raymond se usmál a vyhověl jí. Zřejmě si v duchu říkal, že se s ní pomiluje později.

Když se Luis se psem vrátil, půjčila mi Bibianna džíny, tričko a tenisky, abychom si mohli vyjít na večeři. Šli jsme pěšky a zamířili do bezútěšné obchodní čtvrti vedle obytného komplexu. Přešli jsme prázdné parkoviště a vstoupili zadním vchodem do restaurace s názvem El Pollo Norteňo, což podle mého překladu znamená Severní kuře. Bylo to hlučné místo, podlaha z umělohmotných dlaždic, stěny pokryté tenkými laminátovými tabulemi. Prostor tu byl stísněný a působil téměř klaustrofobicky. Vzadu na grilu se otáčela spousta zlatavých a šťavnatých kuřat, napíchnutých na otočných roštech, měla křupavou kůžičku a leskla se prskajícím tukem. Byl tu hrozný hluk, španělskou hudbu přerušovaly stálé nepravidelné úhozy sekáčku, rozdělujícího kuřata na poloviny a čtvrtky. Seznam jídel byl napsaný na tabuli za pokladnou. Objednali jsme si u pultu, vzali čtyři piva, a pak procházeli podnikem a hledali volný
stůl. Byla tu spousta lidí. Pravidelní zákazníci se usazovali na speciálně přistavené provizorní dřevěné plošince. Bylo to tu tišší a chladný vzduch kalifornské noci byl příjemný. Po chvíli se objevila servírka s naší objednávkou na podnose a prostřela na stůl papírové talíře a umělohmotné příbory. Trhali jsme kuře rukama, vršili kusy grilovaného masa na jemné kukuřičné placky se strakatými fazolemi a výtečnou salsou navrchu. Byla to rapsodie pro špinavé ruce, papírové ubrousky a mastné brady. Pak jsme se přemístili do baru o dva vchody dál. Bylo devět hodin.

Podnik s názvem Aztlan byl zakouřený, jeskyňovitý, spoře osvětlený a scházeli se v něm téměř výlučně Hispánci, kterým se v tuhle hodinu už leskly oči po všem tom alkoholu, který zkonzumovali. Ozývaly se neustálé nevázané výbuchy smíchu, které působily zlomyslně a útočně a dost mě znepokojovaly. Navenek všichni předstírali sebeovládání, pod kterým ale vřelo nepředvídatelné mladické násilí. Španělská hudba byla maximálně hlučná a nutila místní osazenstvo hovořit hlasitě a používat agresívní tóny, které nezamaskovalo ani bujaré veselí. Zařídila jsem se podle Bibianny, která vypadala ostražitě a snažila se zakrýt svou přitažlivost. Vyhýbala se veselému škádlení, které předváděla v Meat Lockeru. Raymond příliš snadno vybuchl a ona by se mohla snadno setkat s nepochopením. Luis tu byl jako doma, procházel barem se svým typickým siláckým přístupem. Měl na sobě sněhobílou košili a jeho paž
e připomínaly pohyblivý komiks – kačer Donald a kačer Duffy v agresívní černé a žluté.

Luis šel pro další piva a my jsme se mezitím protlačili davem až dozadu. Ve druhé místnosti, která byla o polovinu menší než ta první, stály tři kulečníkové stoly, dva z nich obsazené. Plstěné povrchy pod horkými zavěšenými světly vypadaly jako zelené travnaté ostrůvky. Na tmavém stropě se odrážela barevně blikající světýlka z vánočního stromečku, která zde byla pravděpodobně zavěšená celý rok. Raymond našel prázdnou kóji a Bibianna vklouzla dovnitř. Šla jsem poslední a neustále se mi někdo pletl do cesty. Ucítila jsem na své paži ruku, která mi zabránila jít dál.

„Hej, holčičko! Hraješ kulečník?“

Ten hlas jsem znala.

Otočila jsem se a spatřila Tateho.

Poskočilo mi srdce v obavě z Raymondovy reakce. Automaticky jsem pohlédla na Bibiannu. Byla vtěsnaná do kóje a dívala se směrem ke mně. Musela Tateho poznat ve stejné chvíli jako já, protože viditelně zbledla.

„Pojďme ke kulečníkovému stolu,“ řekl Tate tiše. „Už Raymond ví, že jsem Chaga zabil já?“

„Kdyby to věděl, už bys byl mrtvej. Dawnu sebrali dřív, než mu všechno stihla říct. Proč nezmizíš, dokud můžeš,“ zamumlala jsem. Tate mě vzal za paži a vedl mě ke kulečníkovým stolům. „Nejsi ráda, že mě vidíš?“

Na chvíli jsem zavřela oči. „Ježíši, Tate. Zmiz ode mě. Co tady děláš?“

Vzal mě za ruku. Musela jsem ho chtě nechtě následovat. Šli jsme k přihrádce s tágy, kde si Tate jedno vybral. „Musel jsem vidět Bibiannu. Už ti o nás řekla?“

„Jasně. Mohls‘ mi to říct sám, kdybys mi důvěřoval.“

„Copak na to byl čas? Měl jsem plný ruce práce se střílením po zlejch lidech.“ Zvedl tágo do výšky ramen jako samopal. „Bum!“

„Jak jsi věděl, kde budeme?“

„Vezmi si tágo,“ řekl mi.

Vybrala jsem si nějaké namátkou, byla jsem příliš nesoustředěná, než abych hledala to nejlepší. Ne, že bych tušila, podle čeho se má vybírat.

„Tohle ne.“ Podal mi jiné tágo, a pak pokračoval konverzačním tónem. „Je to Raymondův oblíbený podnik. Nemusíš být Sherlock Holmes, abys přišla na to, kde bude. Mimochodem, kdyby k nám přišel a chtěl vědět, co se děje, řekni mu pravdu – že jsme spolu chodili na základku.“

„Jak ses dostal z lapáku? Myslela jsem, že nemáš prachy. Kolik je kauce na obvinění z vraždy, dvě stě tisíc dolarů?“

„Dvě stě padesát. Mám přítele v Montebellu, který zastavil svůj dům. Obhájci se podařilo snížit kauci na sto táců. Jsem venku na slib, že se budu slušně chovat, plus kauci…“

„A to tě nechali odjet z okresu?“

„Neboj se. Je to legální. Domluvil jsem si se svým probačním úředníkem osmihodinovou povolenku. Řekl jsem, že mám nemocnou ženu. Musím se vrátit do Santa Terezy do šesti hodin ráno, jinak mě hoděj zpátky do lochu.“ Tate nachystal koule do výchozí polohy a rozstřelil je. S náležitým třesknutím se rozběhly do všech stran.

„Co to děláš? Nehrála jsem kulečník už roky.“

„Černá koule. Jsi na řadě.“

„Jsi strašně milý,“ řekla jsem nepřesvědčivě. „Prostě mi řekni, na co mám střílet, a jdem na to.“

„Myslíš, že se s ní můžu setkat o samotě?“

„Ne.“

„Můžeš jí předat vzkaz? Řekneš jí, že dělám všechno proto, abych ji odtud dostal?“

„Jasně.“

Hráli jsme kulečník. Jimmy Tate předstíral, že mě učí, a já jsem poslouchala jeho instrukce; všechno v zájmu toho, abychom si mohli povídat a napětí zakrývat zářivými úsměvy. Doufala jsem, že z dálky vypadáme jako potencionální milenci na jednu noc, v očích někoho, kdo by nás zabil, kdyby mu došlo, co se ve skutečnosti děje. Tateovi se to samozřejmě líbilo. Byl to přesně ten druh situace, v níž se cítí jako ryba ve vodě – na frontové linii, podstupující s dělostřeleckou podporou riziko ve jménu ani sama nevím čeho. Cítila jsem se stejně zle, jako když mám dostat tetanovku. Schylovalo se k něčemu špatnému a já jsem nemohla vymyslet, jak z toho vyváznout.

Tate řekl: „Postaráš se mi o ni, viď?“

„Dělám, co můžu,“ řekla jsem. „To je naposled, co někomu pomáhám z takovejch sraček.“

Usmál se. „To proto, že dáváš přednost tomu, nakopat někoho do zadku.“

„Tak tos‘ uhodl.“

Tate uklidil stůl a připojili jsme se k těm třem, co seděli v kóji. Luis se postavil a já jsem se usadila vedle Tateho, který byl ke mně po celou dobu náležitě pozorný. Luis našel prázdnou židli a přitáhl ji ke stolu. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem v nebezpečné situaci vystupovala jako holka, kterou chtějí svést. Přestože mi za normálních okolností lhaní nedělá žádné větší problémy, zjistila jsem, že je velice ožehavé předstírat flirtování. Cítila jsem se nemotorně a nemístně, což neuniklo Raymondovi, jehož radar mu signalizoval, že v blízkosti se nachází nepřátelský letoun. Cítila jsem, jak očima zkoumá moji tvář s nevyslovenou otázkou. Možná mě odepsal jako beznadějné společenské nemehlo. Moje křečovitá reakce na Tateho byla zjevná.

Tate mě nepřestával škádlit ani pod Bibianniným ostražitým pohledem. Předstírala lhostejnost, ale její zájem byl zjevný. Kromě toho, že mi situace naháněla hrůzu, jsem byla ráda, že mám Tateho vedle sebe. Dokud se neobjevil, neuvědomovala jsem si, jak osaměle jsem se cítila. Byla jsem samozřejmě stále zranitelná – vedle něj dokonce ještě víc – ale aspoň jsem měla přítele a věděla jsem z vlastních zkušeností, že za mě položí život, když na to přijde.

Bibianna, opět v dosahu Jimmyho Tatea, začala svůj rituální tanec. V jejím chování nebylo nic zjevného. Dala si záležet, aby vyhověla Raymondovým žádostem. Raymond svíral její ruku, a ona se k němu nakláněla tak, až se její prsa dráždivě dotýkala jeho paže. Ona i Tate se vyhýbali kontaktu očima a ignorovali se navzájem tak okázale, že kdybych neznala jejich skutečný vztah, považovala bych je za nevychovance: Hra, kterou hráli, byla velice riskantní. Do tváře se jí spontánně vrátila barva. Všimla jsem si, jak její sexualita vystoupila na povrch, jakási dávná, nepopsatelná reakce na vlastního druha. Nechtělo se mi věřit, že by to Raymond nezaznamenal. Jeho pocity jsem mohla odhadovat jedině podle toho, že začal mít prudké tiky, které se vracely každou minutu.

Zjevně vnímal narušitele svého území. Ať už byl citlivý vůči tomu, co se skutečně dělo, nebo ne, Tate byl přece jen muž nejen v Raymondově rajónu, ale dokonce v těsné blízkosti jeho ženy. Zdálo se, že se Raymond, nafoukl a snažil se zatáhnout Tateho do bitvy plného chvástání a vychloubání, slovního pěstního souboje. Nevím, jestli se mezi ženami někdy odehrává něco podobného. Odpojila jsem vnímání hovoru, protože to byly samé vychloubačné žvásty, posílené alkoholem a testosteronem. Nedokázala jsem dokonce ani odhadnout, jak by mohl Tate zareagovat, kdyby zjistil, že Bibianna s Raymondem spí. Celá situace by mi připadala ohromně zábavná, kdybych nebyla tak paralyzovaná napětím.

Luis se měl na pozoru. Obvyklá prázdná maska zmizela a poprvé jsem viděla v činnosti jeho mazanou inteligenci. Za jeho mrtvýma očima se skrývalo dravé zvíře, ještě nebezpečnější pro svou úskočnost a tajemnost. Pak jiskra vyhasla. Seděl shrbeně na své sedačce a rukou se opíral o židli. Zvedl za hrdlo láhev piva a pořádně se napil. Když na mě opět pohlédl, jeho arogance už byla zpátky, nadřazenost muže vládnoucího nad drobnými smrtelníky.

Měla jsem pocit, že ta noc nikdy neskončí. Španělská hudba mi rvala uši, hlasitá, frenetická a emocionálně skličující. Vzduch byl plný kouře a pachu piva. Jediné, na čem mi záleželo, bylo zůstat v těsné blízkosti Tateho, jehož větrem ošlehaná tvář byla jediným útočištěm, které jsem měla. Přiměla jsem ho, aby si se mnou zatancoval, částečně proto, abych ho udržela stranou od Raymonda, který nebyl hlupák. Všichni jsme byli stresovaní a příliš jsme pili. Ráno mi bude zle, ale to mi v té chvíli bylo jedno. Možná bych si mohla zajistit klidnou noc na podlaze koupelny s hlavou nad záchodovou mísou.

Ve dvě hodiny ráno jsme se vydali domů. Před barem jsme se rozloučili s Tatem. Hrozně se mi ulevilo, že jsme z toho vyvázli v pořádku, bez pěstních zápasů, hádek a slzí. Luis nás tři před domem opustil a odjel v cadillaku. Šla jsem po schodech za Raymondem a Bibiannou a čekala, až Raymond odemkne dveře a pustí nás dovnitř. Pes ležel u dveří jako hlídač a zvedl svou těžkou kostnatou hlavu, aby se na mě mohl podívat, když jsem procházela okolo něj. Aspoň že měl dost slušnosti, a ani nezavrčel.

Šla jsem do svého pokoje, vklouzla do noční košile a zamířila do koupelny. Dveře od ložnice byly zavřené. Věděla jsem, podle toho, jak se Raymond díval na Bibiannu, že jeho touha opět dosáhla vrcholu. V zájmu udržení míru mu bude muset vyhovět. Cítila jsem s ní. Co může být horšího, než milovat se s někým, s kým nechcete být, polapeni v situaci, která vyžaduje intimitu? Umyla jsem si obličej, vyčistila si zuby, a pak zhasla světlo v koupelně a bosa se vrátila do svého pokoje. Otevřela jsem jedno z oken a vyklonila se ven, krátce jsem si prohlédla ulici, nejdřív na jedné straně, pak na druhé. Nic se nehýbalo. V pozdní hodině a v bledé záři měsíce dokáže dokonce i chudoba vypadat půvabně. Ošoupanost zmizí, všechny rozbité části se zdají být vcelku. Betonový chodník se zdánlivě stříbrně leskne, ulice má odstín o něco tmavší. Okolo pomalu projelo auto. Že by Jimmy Tate? Přiváděla ho k zuřivosti myšlen
ka, že je Bibianna v posteli s někým jiným? Vzpomněla jsem si na Daniela, svého druhého ex-manžela, jehož sexuální zrady pro mě kdysi bývaly zdrojem takového trápení. Později, když už láska vyprchala, bylo těžké si vybavit, jak mi na tom mohlo tak hrozně moc záležet.

Z vedlejšího pokoje jsem slyšela tlumené rány, jak manželská postel narážela do zdi. Zvedla jsem hlavu a prudce jsem vystřízlivěla při myšlence, že tohle je skvělá chvíle něco udělat, když budu dostatečně rychlá. Svlékla jsem si košili a natáhla džíny. Hodila jsem na sebe tričko a vklouzla bosýma nohama do Bibianniných tenisek, které jsem si ve spěchu zavázala. Odjistila jsem vysunovací okno a doširoka ho otevřela, hliníkový rám v kolejnicích lehce zaskřípěl.

Noční vzduch byl studený a do obličeje mě šlehal lehký vítr. Cesta mezi domy pode mnou vypadala tmavá a prázdná. Cítila jsem zvláštní směs smogu a mořské soli. Přidržela jsem se okenního parapetu a vyškrábala se na kovové odpočívadlo na schodišti. Alkohol, který jsem měla v sobě, působil jako sedativum na rozrušení, které by se mě asi jinak zmocnilo. Srdce mi prudce tlouklo a dodávalo mi energii. Dychtila jsem být opět v pohybu, vzrušená vyhlídkou na nějakou akci po té dlouhé vynucené pasivitě.

17

Tenisky na mých nohou se dotýkaly země téměř neslyšně, když jsem se plížila pod tmavým Raymondovým oknem. Zadržela jsem dech, ale zatažené závěsy v ložnici se pořád rytmicky napínaly, jak do nich narážela pelest postele. Kradla jsem se ze schodů a moje gumové podrážky při doteku s kovem jemně vrzaly. Na nejspodnějším schodě jsem se zastavila, abych se zorientovala. Stála jsem v temném stínu obytného komplexu. Byly skoro tři hodiny ráno, ulice byla opuštěná, čtvrt ponořená do ticha. Dokonce i provoz na nedaleké široké třídě hodně prořídl. Vysoko na noční obloze stál úplněk. Světla Los Angeles vysílala do nebe popelavý odraz a zastiňovala hvězdy. Když moje oči přivykly tmě, začala jsem rozlišovat předměty v jasném, bledém světle, které vrhal měsíc. Vynořila jsem se v prostoru mezi Raymondovým domem a komplexem bytů vedle něj. Zabočila jsem doleva a držela se ve stínu, přešla jsem ulici a zamířila
k vrakovišti aut. Došla jsem k plotu a šla po jeho obvodu, občas jsem přešla pod kruhovou září pouličních lamp. Vybrala jsem si místo asi o půl bloku dál, kde plotem vedla přístupová cesta. Branka byla zarostlá vysokým plevelem a poničenými keři. Ve dne špinavou cestu využívaly tažné náklaďáky, které sem přivážely havarované vozy. V noci, když byl dvůr zavřený, tady zatáhli širokou bránu, omotali ji řetězem a zajistili visacím zámkem. Strčila jsem do ní a otevřela ji až tak, jak mi to řetěz dovolil. Vznikl otvor o šířce asi pětadvaceti centimetrů. Dřepla jsem si, přidržela se oběma rukama postranního sloupu a prostrčila jsem dovnitř pravou nohu. Vyvíjela jsem tlak svými boky a přinutila jsem plot ustoupit o dalších pár centimetrů. Protáhla jsem mezerou ramena a hlavu, a pak se soustředila na nohy, a pomalu jsem se vsoukala do dvora na druhé straně.

Široké hory zrezivělého kovu byly ozářené měsíčním světlem. Měla jsem pocit, že jsem vstoupila do márnice havarovaných aut. Některé vozy byly převrácené, horní části pomačkané. Některé byly roztržené vedví po nárazu do stromu, pilíře mostu nebo telefonního stožáru. Přehlídka destrukce vyvolávala hrůzostrašné představy doprovodného lidského utrpení: odtržený chrom a rozbité sklo, zdemolované blatníky, zkroucené a prázdné pneumatiky, motory vykukující zpod kapoty, tyče od volantu vražené do rozbitých předních sedadel. Každé vozidlo, které jsem tu viděla, představovalo kapitolu v něčím životě – někdy poslední – sirény a signalizační světla, značící zranění a smrt, ztrátu milovaného člověka nebo úvodní scénu noční můry zotavování se a nákladů na lékaře.

Počkala jsem, až mi srdce přestane bít v uších, a pak jsem se po špinavé cestě vydala ke kancelářím Buddyho autobazaru. Dodávka, kterou jsem viděla předtím, už u maringotky neparkovala, ale ještě pořád tady ležel Brutus a hlídal. Viděla jsem, jak mě ten velký černý pes sleduje, když jsem se k němu přibližovala. Svezla jsem se na bobek, jemně na něj zavolala a tiše zamlaskala. Sebral se, postavil se na nohy a začal se ke mně ostražitě batolit. Zdálo se, že jde po špičkách, vrzaly mu kosti a jeho pohyb živily vzpomínky na divoké mládí.

Natáhla jsem k němu ruku a on ji očenichal, a pak chraplavě zakňučel radostí a poznáním. Strávila jsem s ním několik minut a ujistila ho o svých dobrých úmyslech. Když jsem se opět postavila, doprovodil mě k maringotce a zdvořile mě sledoval, když jsem odstraňovala žaluzie z okna. Strčila jsem ruku do otvoru a nahmatala pevný dřevěný povrch, který byl podle mého názoru stolem přistaveným ke stěně pod oknem. Odsunula jsem žaluzie na stranu.

Vytáhla jsem se nahoru a šeptala komplimenty Brutovi, který vrtěl ocasem tak usilovně, že při tom málem přepadl na stranu. „Vrátím se za minutku,“ řekla jsem. Zhoupla jsem nohy do okna a protáhla se do neproniknutelné tmy uvnitř. Seděla jsem na stole. Cítila jsem pod sebou kalkulačku, telefon a různé kancelářské potřeby. Umístila jsem žaluzie do kovových pantů, kam patřily.

Sklouzla jsem ze stolu. Stála jsem na místě několik minut, než si moje oči zvykly na tmu. Obvykle neprovádím vloupání, pokud u sebe nemám svůj malý balíček nářadí: svítilnu, paklíče, lepící pásku a páčidla. Teď jsem se tu ocitla s prázdnýma rukama a cítila jsem se ve vážné nevýhodě. Chtěla jsem jenom zkontrolovat skříně s kartotékou, abych zjistila, jestli tu Raymond nenechává své papíry. Jakmile zjistím něco o záznamech, zmizím. Musím riskovat světlo. Měla jsem na paměti vývěsku, které jsem si všimla odpoledne a která upozorňovala na alarm. Nainstaloval Raymond alarm doopravdy, nebo je to ten typ, který si myslí, že odstraší zloděje a vandaly předstíráním, že je zabezpečený? U něj se to dalo těžko odhadnout. Lpěl na právu velmi úzkostlivě, když se mu to hodilo.

Šmátrala jsem po zdi, dokud jsem nenašla vypínač. Chvilku jsem zaváhala, a pak jsem rozsvítila. Čtyřicetiwattová žárovka osvítila vnitřek kanceláře široký asi dva a půl krát tři metry, stěny z poloviny obložené sukovitou falešnou borovicí. Kalendáře s nahými dívkami z posledních šesti let visely nad stolem, na němž byla navršená přední skla. Do zásuvky byly zapojené tři telefonní linky, které vedly přes dveře do vedlejší kanceláře. Místnost byla naplněna směsicí lepenkových krabic a zamaštěných částí automobilů. V rohu na druhém konci místnosti se tísnily dvě kovové kartotéční skříně. Když jsem přešla okolo otevřených dveří vedoucích do vedlejší kanceláře, postřehla jsem koutkem oka bliknutí světýlka. Nehybné infračervené „oko“ Raymondova alarmu zaznamenalo mou tělesnou teplotu a spustilo celý systém.

Rozječela se siréna hlasitá tak, jako kdyby oznamovala konec světa, ohlušující houkavý zvuk složený ze střídání vysokých a nízkých tónů a do toho zvuk nějakého zvonku. Od narození jsme naprogramovaní tak, abychom reagovali na náhlé hlasité zvuky. Samozřejmě jsem sebou trhla a začalo mi prudce bušit srdce. Zároveň jsem cítila určité emocionální odpojení, jak se mi to v jistých naléhavých případech stává. Opožděně mě napadlo, jestli je Raymondův alarm napojený na policii. Raději bych s tím měla počítat, říkala jsem si. Pohlédla jsem na hodinky. Bylo 3.12 ráno. Vyhodnotila jsem, že mám maximálně pět minut, než se objeví policajti. To však z mojí strany mohl být příliš shovívavý odhad. Možná, že se losangeleská policie alarmy vůbec nezatěžuje. Možná, že na něj zareagují, až se jim bude chtít. Co jsem věděla o tom, jak funguje policie ve velkoměstě? Zatímco poplašné zařízení ječelo a pištlo a ukazovalo na mě prstem, přistoupila jsem ke kartotéční skříni a otevřela první zásuvku. Faktury za náhradní díly. Zavřela jsem ji a zkusila další. Další faktury, účetní záznamy, korespondence, prázdné formuláře. Ve třetí zásuvce totéž. Přešla jsem ke druhé skříni a začala nahoře a postupovala dolů. Tři spodní zásuvky byly plné kožených složek s formuláři na žádost o odškodnění. V rychlosti jsem prohlédla data a všimla si, že sahají až tři roky zpět. Venku občas chraplavě zaštěkal Brutus, zjevně potěšený, že jsem našla, co jsem hledala. Zavřela jsem zásuvky, ujistila se, že je okno se žaluziemi zavřené, uklidila papíry na stole a smetla špínu z časopisu Ohlédnutí za měsícem, který tam ležel. Vešla jsem do vedlejší kanceláře, zašla za roh k hlavním dveřím, otevřela je, naklonila se do první kanceláře a zhasla světlo. Pak jsem šmátrala tmou zpět k hlavním dveřím. Vyšla jsem
ven a zaklapla je za sebou, čímž se zamkly. Zdálo se, že řvoucí alarm nevzbudil mezi sousedy žádný zájem. Přemýšlela jsem, jestli ho slyšel Raymond přes ulici a o dva vchody níž.

Dala jsem se do běhu po špinavé cestě k brance, s Brutem v zádech. Slyšela jsem, jak vedle mě poskakuje. Šťastně hekal a ztěžka hýbal nohama při vzpomínce na staré časy. Ohlédla jsem se. Na to, jak byl starý, měl ještě dobré tempo, odhodlaný zůstat na té malé noční toulce se mnou. Dostala jsem se k bráně, zatlačila do ní a snažila se dostat ven stejným způsobem, jako jsem vnikla dovnitř. Slyšela jsem zasvištění auta za rohem a ohlédla se právě včas, abych viděla, jak se na scéně objevila policie. Silně jsem se opřela do plotu a protáhla se úzkým otvorem.

Zaslechla jsem zvláštní zvuk, jakousi psí výčitku. Když jsem se otočila, viděla jsem, že Brutovi uvízla hlava v mezeře mezi bránou a sloupem plotu. Škubal sebou dozadu, kostnatou hlavu a tlustý svalnatý krk skřípnutý ve svěráku z plotu. Bouchly dveře od auta a jeden uniformovaný policista zamířil k hlavnímu vchodu, zatímco druhý se vydal mým směrem.

„Můj Bože,“ zašeptala jsem. Škubla jsem bránou a strčila do psí hlavy, abych ho osvobodila. Pak jsem skočila do křoví a přikrčila jsem se. Dočasně mě zakrývaly husté větve, ale přicházející policista prohlížel každý centimetr plotu silnou svítilnou. Mezitím si Brutus, který zůstal za plotem, všiml, co dělám. Prostrčil čumák mezi řetěz a začal znepokojeně kňučet, napůl naříkat a napůl oslavovat naše nově zpečetěné přátelství.

Policista, který byl blíž ke kanceláři, zapískal, a strážník blíž ke mně se otočil a zamířil zpátky, odkud přišel. Postavila jsem se, vyprostila se z keřů a ustupovala pomaličku od policejního auta tak nenápadně, jak jsem dovedla. Brutus začal štěkat, nespokojený, že ho chci opustit právě ve chvíli, kdy ta hra začíná být fajn. U obrubníku byla řada zaparkovaných aut. Dostala jsem se k prvnímu a přikrčila se za něj. Použila jsem auta jako štítu, než jsem se dostala na roh. Přešla jsem ulici obloukem a vrátila se k Raymondovu vchodu, přičemž jsem se neustále držela ve stínech mezi budovami. Nade mnou, v okně do ložnice, se svítilo. Brala jsem kovové schody po třech a pomáhala si vytahováním se za zábradlí. Bez dechu jsem se protáhla pod ložnicí, našla své otevřené okno a skočila do své ložnice. Shodila jsem boty, stáhla džíny, vystrčila hlavu ze dveří a zašilhala do světel, které teď svítily v hale.
Bibianna v růžovém rouchu se právě vynořila z ložnice. Slyšela jsem, jak Raymond s někým v obýváku telefonuje.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

Bibianna protočila panenky. „Falešnej poplach v autobazaru. Někdy se ta zatracená věc spustí sama. Chopper už se tam rozjel, ale policajti nic nenašli. Vrat se do postele.“

Zavřela jsem dveře. Spánek dlouho nepřicházel.

Probudila jsem se o půl desáté a ucítila vůni kávy. Osprchovala jsem se a oblékla. Dveře ložnice byly otevřené a všimla jsem si pečlivě ustlané široké manželské postele. Po Raymondovi ani Bibianně nebylo ani stopy. Vydala jsem se do obývacího pokoje, kde jsem zjistila, že Luis je v bytě sám, samozřejmě kromě psa. Luis mi nevěnoval moc pozornosti. Položil čistý hrníček na linku a já jsem si nalila kávu.

„Díky,“ zamumlala jsem. Posadila jsem se ke kuchyňskému stolu a nejprve jsem si ho rychle prohlédla, jestli je čistě utřený. „Kde je Bibianna?“

„Někam šli.“

„A ty jsi co, paní k dětem?“

Neodpověděl. Na lince ležel kartón vajec. Ode dne, kdy jsem celou kuchyň vyčistila, už zase upadla do starého nepořádku. Podél skříněk se táhly pytle s odpadem nacpané lahvemi od piva a zmačkanými papírovými talíři. Dřez byl vrchovatě plný hrnců a pánví, popelníky plné nedopalků. Kdo kouřil? Nikdy jsem tu neviděla nikoho s cigaretou. Luis vytáhl jedinou čistou pánev. Postavil ji na hořák. Začal vytahovat věci z ledničky: papriky, cibule a řadu dalších. „Chceš snídat?“

„Jasně, ráda. Chceš pomoct?“

Zavrtěl hlavou.

Vypadalo to jako skvělá příležitost dostat z něj nějaké informace, ale nechtěla jsem začít přímo s řetězem podvodných žádostí ze strachu, že mu budu připadat příliš zvědavá „Doufám, že to není příliš osobní,“ řekla jsem. „Myslela jsem, že bude Raymond rozrušený Chagovou smrtí, ale neřekl o tom ani slovo. Neměli k sobě blízko?“

Luis krájel papriky na kolečka, pak cibuli, přičemž si vůbec nevšímal chemicky vyvolaných slzí, které se mu koulely po tvářích. Podíval se mi do očí. „Chago byl všechno, co měl. Sestry Raymonda vyhodily, když mu bylo čtrnáct, kvůli jeho náladám. Žil od té doby sám a dá se říct, že si vedl docela dobře. Děti ve škole si z něho ale dělaly legaci kvůli jeho nemoci.“

„Ty jsi ho tenkrát znal?“

„Vyprávěl mi to Juan. Dost bych si přál, aby s tím šel k doktorovi a nechal si pomoct, ale on nechce. Myslí si, že Bibianna je to jediný, co potřebuje.“

Sledovala jsem ho a očekávala víc, ale on měl patrně pocit, že už řekl dost. Shrnul cibuli na jednu hromadu a pak ji přejel nožem, čímž ji rozdrtil. Přistoupil ke sporáku. Vyčkávala jsem, zatímco on naklonil pánev a líně pozoroval, jak se na ní pomalu rozpouští hrudka másla. Hodil na to cibuli a papriky. Nakonec opět promluvil. „Odkud znáš Jimmyho Tatea? Viděl jsem jeho fotku v novinách. Je to policajt,“ řekl, přičemž poslední slovo pronesl dost jedovatě.

„Bejvalej policajt. Znám ho ze základní školy. Kamarádili jsme se kdysi dávno v Santa Tereze.“

„Je to práskač.“

„Houby. Úřad šerifa v L. A. ho vyhodil a on je dal k soudu. Ti ho už nikdy k ničemu nenajmou!“

Luis se ke mně obrátil a namířil na mě nůž. „Poslouchej. Tate tady nemá co dělat. Jakmile se ukáže, cítím podraz. Neříkej mi voloviny. Vím, o čem mluvím.“

Zaváhala jsem a ustoupila. Myšlenka, že i Tate pracuje v přestrojení, mě už taky napadla. V rozhovoru s Dolanem a Santosem jsem se dvakrát zeptala, jestli mají někoho nastrčeného, a v obou případech mě nechali bez odpovědi. Tateův soudní proces proti šerifově kanceláři a zatčení v úterý v noci mohlo být součástí jeho přestrojení. Pokud má podezření Luis, tak ho bude mít taky Raymond, a budou zkoumat každý Tateův krok. „Co si o tom myslí Raymond?“

„Prověřuje zdroj.“

„Hm, to je fajn,“ řekla jsem. „Tak to to může zjistit určitě, ne?“ Srdce mi strachy bušilo až v krku. Možnost úniku informací z kanceláře šerifa mě už tak dost znepokojovala. Jestli se někdo zmíní o mně, jsem mrtvá.

Luis se znova stáhl. Uřízl konec mexické klobásy a vymačkal maso s překvapivě hrubým gestem. Brzy jsem ucítila vůni koření, syčícího s cibulemi a paprikami. Luis jednou rukou rozbil osm vajec do misky a pak je vidličkou vyšlehal do pěny.

Nechtěla jsem bránit Jimmyho Tatea příliš rázně, protože by se to mohlo obrátit proti mě. Někdo by se mohl začít divit, jak to, že toho tolik vím. Nejlepší je moc neprotestovat, když přijde na pravdu. A kromě toho, Tateovo přestrojení muselo být důkladné, pokud tomu tak ve skutečnosti bylo. Dolan i Santos si uvědomovali nutnost utajení. To téma jsem opustila. Rozhodla jsem se zkusit získat pár informací o řetězu podvodníků právě teď. Potřebovala jsem jenom, aby Luis obrátil svůj ledový pohled ke mně.

Omeletu jsme snědli mlčky. Musím podotknout, že to byla jedna z nejlepších, jaké jsem kdy jedla. Těch pár soust, které už jsem nemohla, jsem podala psovi. Perro si s trhnutím hlavy hodil jídlo do hrdla a schlamstl vajíčka na jedno kousnutí. Po snídani Luis vydrhl pánev. Mým úkolem bylo přehnout talíře a hodit je do odpadků.

„Jaký je na dnešek program?“

„Vezmu tě k chiropraktikovi, jakmile se Raymond vrátí.“

„Proč musíme čekat? Copak nemůžeme udělat nic sami?“

Luis neodpověděl. Došla jsem k názoru, že není vhodná doba naléhat. Zdálo se, že mu Raymond nedůvěřuje o nic víc než mně.

V poledne se Raymond a Bibianna vrátili. Bibianna vypadala vyčerpaně a podívala se na mě pohledem plným hrůzy. Něco se mi snažila sdělit, ale nebyla jsem si jistá, co. Naopak Raymondovi se zjevně zvedla nálada, i když jsem si všimla malého tiku v očích. Bibianna si stáhla bundu a hodila ji na gauč. Na ohbí pravé paže měla náplast. Raymond ji popadl zezadu v medvědím objetí, byl to zvláštní projev nepřátelství zamaskovaný láskou.

Všiml si, jak jsem se zadívala na náplast a pak se odvrátila. „Byla na testu krve. Budeme se brát, jakmile dostaneme povolení. Nejdýl za tři dny.“

„Blahopřeju,“ řekla jsem mdle. „Vážně, to je skvělý.“

Luis k němu natáhl ruku. Spolu s Raymondem předvedli komplikovanou řadu popleskání a stisků rukou, což znamenalo velkou radost v gangu nad svatebními plány. Bibianna byla tak zahlcena štěstím, že musela opustit místnost, což stále ostražitému Raymondovi neuniklo. Viděla jsem, jak mu začíná tik, jak otvírá ústa a trhá krkem. Luis otevřel pár piv, zdánlivě aby to oslavili. Soudila jsem, že tím doufal předejít dalšímu z řady Raymondových útoků. „Běž pro ni. Luis donese nějaký šampaňský. Připijeme si.“

„Hned přijdeme,“ zamumlala jsem a odešla do ložnice. Bibianna seděla na okraji postele, hlavu v dlaních.

Posadila jsem se na postel vedle ní a beze slova se na ni dívala. Co jsem mohla říct? Byla vdaná za Jimmyho Tatea. V žádném případě se nehodlala vdát za Raymonda. Nakonec jsem řekla: „Co budeš dělat?“

Prázdně se na mě podívala. „Zabiju sebe nebo jeho.“ Natáhla se, vzala mě za ruku a stiskla ji.

„Zůstanu tady,“ řekla jsem.

„Já vím,“ odpověděla.

18

Luis zaparkoval ford na malém parkovišti zarostlém plevelem a sousedícím s nákupním střediskem, které soudě podle architektonického stylu využívajícího škvárobetonových tvárnic a skleněných cihel vzniklo nejspíš někdy na počátku padesátých let. Ordinace chiropraktika ležela v přední části, vtěsnaná mezi grill bar a holičství. Zaprášené béžové závěsy zakrývaly okna ze zrcadlových skel, chránící vnitřek před zvědavými pohledy kolemjdoucích. Ne, že by uvnitř bylo něco zvláštního k vidění. Stěny byly natřené na modro a okolo nich stály kovové rozkládací židle. Televizor v rohu přehrával španělskou videokazetu, vychvalující kouzla chiropraktikova umění. Potrhaná ilustrace na zdi, nadepsaná „Schéma oka“, ukazovala rozdělené kroužky s paprskovitými dělícími čarami a vysvětlovala, jak můžete podle duhovky přesně určit cukrovku, tyfus, poruchy krevního oběhu a další onemocnění. Podlaha by
la pokrytá béžovými umělohmotnými dlaždicemi imitujícími mramor, přes něž nedávno přejel vlhký hadr a nechal stopy po včerejší špíně. Pult odděloval přijímací místnost od vyšetřoven v zadní části. Na doktora Howarda čekalo šestnáct lidí a nebyly tu žádné časopisy. Jeden z pacientů byl chlápek, kterého jsem myslím viděla v Raymondově bytě v den, kdy jsme přijeli. Začala jsem vyplňovat základní informace o svém zdravotním stavu, přičemž jsem automaticky napsala první tři písmena z „Millhonová“, než mi to došlo, a předělala jsem „i“ a „l“ na dvě „o“ ve svém současném pseudonymu „Mooreová“. Samotný formulář mě zdržel dvě minuty, a pak jsme už všichni jen seděli a dívali se jeden na druhého, zatímco tam brečela dvě miminka a jedenáct lidí celkem vykouřilo třicet čtyři cigaret. Inhalace kouře ve spojení s nudou stačily, abych chtěla jít pryč. Podívala jsem se na hodinky. Sed
ěla jsem tam už hodinu a půl. Měla jsem pocit, že nemám právo si stěžovat, když jsem tu jenom proto, abych podvedla pojišťovnu. Představovala jsem si všechny ostatní lidi, černé, Hispánce, staré, víkendové sportovce, jak je v zadní místnosti různě lámou, poplácávají, buší do nich, drtí je a bijí s cMem napravit jim tělo, zatímco já čekám, až přijdu na řadu. Lidé, kteří odtamtud vycházeli a platili za ošetření, vypadali, že se jim ulevilo. Jejich záda vypadala rovnější a ramena pevnější. Pohybovali se s větší energií a odnášeli si s sebou obrovské lahvičky s léky, což byly podle mého odhadu drahé vitamíny nebo dávky vápníku. Spousta měkkých a pomačkaných dolarových bankovek měnila majitele a směřovala do rukou bilingvní recepční, asi čtyřicetileté ženy, která byla pravděpodobně lékařovou manželkou.

Když jsem přišla na řadu, podívala jsem se na její jméno na cedulce, ale stálo na ní pouze Marta. Vedla mě krátkou chodbou okolo otevřených dveří do místnosti, která musela být kanceláří doktora Howarda. Všimla jsem si poškrábaného dřevěného stolu pokrytého hromadou lékařských karet a malých rámečků s fotografiemi, na nichž byl pravděpodobně zachycen s milovanými členy své rodiny. Dával tak jasně najevo, že je ženatý, a není k mání pro pacientky s postranními úmysly. Zavedli mě do vedlejší vyšetřovny a já jsem si se zájmem všimla pootevřených dveří mezi dvěma místnostmi. Viděla jsem přes doktorovu kancelář přímo zpět do haly, kde se otočil procházející pacient a zvědavě na mě pohlédl. Marta otevřela skříň a vyndala potištěný plášť, který vypadal, jako by sestával ze dvou obdélníkových kusů bavlny sešitých po stranách a zajištěný gumičkou u krku.

„Zujte si boty a svlékněte se do spodního prádla,“ řekla a podala mi tu róbu. „Pan doktor se vám bude věnovat za deset minut.“

„Díky. Ehm, mohly by se zavřít ty druhé dveře?“ zeptala jsem se. „Jistě.“ Prošla lékařovou ordinací ke dveřím do haly a na odchodu je za sebou zavřela.

Cítila jsem, jak mě začínají svrbět prsty.

Páni. Úplně sama a záznamy obávaného lamače kostí, zapleteného do řady pojišťovacích podvodů, na dosah ruky. Zkontrolovala jsem dveře vyšetřovny, které měly na klice tlačítko, které jsem stiskla a tak zamkla. Stáhla jsem si ze sebe rychle šaty a přetáhla si přes hlavu roucho, a pak se bosa vydala do ordinace, jejíž dveře jsem zamkla také. Stěny byly tak tenké a tak špatně zkonstruované, že nebylo těžké sluchem kontrolovat, co se děje okolo mě. Slyšela jsem, jak doktor vešel do místnosti přes chodbu a než za sebou zavřel dveře, oslovil pacienta jménem. Slyšela jsem jejich mumlání, i když obsah rozhovoru mi unikal, když pacientovi sděloval svá doporučení. Jedním uchem jsem stále naslouchala, zatímco jsem prohledala všechno, co jsem stihla, v těch osmi minutách, které se mi naskytly. Objevila jsem zásuvku plnou žádostí, které byly na první pohled stejné jako pojišťovací formuláře, jež jsem viděla u Raymonda.
Slyšela jsem, jak se dveře přes chodbu otevřely a doktorův hlas se přibližoval, když uzavíral své odborné rady. Zavřela jsem zásuvku u stolu a rychle se vrátila ke dveřím ordinace, popadla kliku a otočila jí. Knoflík vyskočil. Zamířila jsem zpátky do vyšetřovny, když mi padla do oka jedna z malých zarámovaných rodinných fotografií na jeho stole.

Zastavila jsem se a prohlížela si svatební fotografii mladé ženy, o níž bych přísahala, že jsem ji už někde viděla. Popadla jsem dvojitý rámeček a rychle urovnala zbývající fotky, abych zakryla náhle vzniklou díru. Došla jsem do vyšetřovny a právě jsem stihla strčit rámeček s fotografií do tašky, kterou jsem si půjčila od Bibianny, když jsem slyšela, jak doktor zkouší otevřít dveře.

„Okamžik,“ zavolala jsem. Stiskla jsem zámek a otevřela se stydlivým úsměvem. „Omlouvám se,“ řekla jsem. „Neuvědomila jsem si, že je zamčeno. Jste doktor Howard?“

„Ano.“ Vešel do místnosti a zavřel za sebou.

Odolala jsem nutkání potřást si s tím mužem rukou. Nezdálo se mi to vhodné, když jsem právě ukradla něco z jeho stolu. Bylo mu asi šedesát a vypadal velmi čistě. Měl na sobě bílé kalhoty, bílé sako a sněhobílou košili s hodně naškrobeným stojací límečkem. Tmavé vlasy vypadaly velmi jemně a už trochu ustupovaly, takže bylo vidět hladké čelo. Měl studené světle hnědé oči za čtvercovými želvovinovými rámečky, ústa bez úsměvu mírně pokleslá v koutcích. Formálně se usmál rty, ale zbytek jeho tváře zůstal nehybný. Měl pronikavý pohled, který ve mně budil dojem, že je schopný vidět přímo ze svého zločinného srdce do mého. Do místnosti s sebou přinesl vůni rozdrceného koření, nějaké vytrácející se směsi pižma a santalového dřeva.

Prohlédl si moji kartu. „Slečna Mooreová. Co vás trápí? Vyskočte si na stůl.“

„Mám něco s krkem,“ řekla jsem a vylezla si na stůl. „Měla jsem malou nehodu a Raymond Maldonado mi navrhl, abych k vám zašla.“ Přistoupil k rohovému umyvadlu a umyl si ruce jedovatě červeným tekutým mýdlem z nádobky na stěně. Obrátil ke mně krátký, ale soustředěný pohled. „To jste se měla zmínit Martě. Budeme potřebovat rentgen,“ řekl. „Udělá vám ho můj asistent. Můžete se sem vrátit, až budete hotová.“ Přišel ke dveřím a otevřel mi je. Instinkt mi šeptal, abych si s sebou vzala tašku, kterou jsem zvedla a dala si ji pod paži, což bylo gesto nedůvěry, které mu neuniklo.

„Vaše kabelka tu je v bezpečí, pokud si ji tady chcete nechat,“ řekl.

„To je v pořádku,“ zamumlala jsem, neochotná dát ji z ruky. Představovala jsem si, jak ji v mé nepřítomnosti prohledává a objeví fotografii, kterou jsem sbalila před jeho příchodem. V paměti se mi cosi matně vybavovalo, ale bylo to příliš neurčité, než abych to dokázala identifikovat. Byla jsem si jistá, že jsem tu ženu z obrázku už někde viděla, ale nemohla jsem přijít na to, kde.

Bosa jsem ho následovala chodbou do provizorní rentgenové laboratoře, oddělené několika dočasnými překližkovými zástěnami. Vybavení tu bylo podobné těm, jaká jsem vídala u lékaře, když jsem byla ještě dítě: neskladné a černé, s kuželem velikosti dalekohledu. Představovala jsem si rentgenové paprsky ve stylu padesátých let, tlusté a objemné, jak propichují moje tělo špatně nastavenými dávkami. Asistent, mladík s cigaretou mezi rty, mě vzal ze dvou směrů – nejprve celou páteř a pak záběr zblízka na krční obratel. Mám strach ze zbytečných rentgenových procedur, ale zase, když už jsem podváděla, neodvážila jsem se protestovat. Vrátila jsem se na ošetřovnu, kde jsem opět dlouho čekala, tentokrát jsem seděla spořádaně na papírem pokrytém stole. Podle mého názoru mě doktor Howard pozoroval skrytým průhledem. Pak se vrátil a vložil vyvolaný film do prohlížeče umístěného na zdi. Trpělivě mi v chiropra
ktických termínech vysvětlil, jak mám pokřivenou páteř. Naštěstí jsem neměla zlomený krk, ale téměř každá další část zad potřebovala zlepšit. Položil mě čelem dolů na stůl a dělal cosi zvláštního, mačkal mi kosti tak, že to znělo, jako když někdo žvýká led. Předepsal mi dlouhou sérii nápravných cvičení a zapisoval mou diagnózu plnícím perem. Byl levák a zvláštním způsobem kroutil zápěstím, když zaznamenával svá doporučení. Pero letící po stránce trochu vrzalo. I jeho písmo vypadá nákladně, říkala jsem si. Kalifornská pojišťovna bude za moje nemoci draze platit.

„V jakém vztahu jste k Raymondovi?“ zeptal se, aniž by zvedl zrak. Nenucenost v jeho hlase ve mně vzbudila pozornost.

„Jsem kamarádka Bibianny, jeho snoubenky.“

„Znáte ji dlouho?“

„Dva dny,“ odpověděla jsem. „Strávily jsme spolu noc ve vězení v Santa Tereze.“

Zvedl ke mně ostrý pohled a měla jsem pocit, že téměř nepostřehnutelně sešpulil ústa. Neschvaloval spodní třídu, jakou jsem představovala já i Bibianna, a možná i Raymond Maldonado. „Jak dlouho už tady máte ordinaci?“ zeptala jsem se.

„Od té doby, co mi obnovili licenci,“ řekl a překvapil mě svou upřímností. Možná, že jsem ho špatně odhadla. Otevřel zásuvku a vytáhl několik plnicích per různých typů a barev. Podal mi list papíru s řadou kolonek v levém sloupci. „Podepište každý řádek jiným perem a náhodně je vyměňujte. Data vyplníme později, až budeme žádat proplacení na vaší pojišťovně. Kterou máte?“

„Kalifornskou pojišťovnu. Volala jsem jim tam a řekli mi, že mi sem pošlou formuláře kvůli nároku na odškodné.“

„Dobře,“ řekl. „Vaše povolání?“

„Servírka.“

„To není dobré. Nechci, abyste dlouho stála a nosila těžké podnosy. Požádejte o neschopenku. Rád jsem vás poznal,“ řekl. Zavřel mou kartu, vstal a opustil místnost. O půl minuty později jsem slyšela, jak vchází do vedlejší vyšetřovny.

Bylo dvě padesát pět, když jsem odešla z jeho ordinace. Toho dne bylo velmi horko na to, že byl konec října. Ve vzduchu byly cítit teplé výfukové plyny. Čtvrť, ve které jsme byli, nevypadala o moc lépe než ta, kde žil Raymond. Když jsem se blížila k fordu, Luis se naklonil a otevřel mi dveře vozu. Vklouzla jsem na přední sedadlo. Ať už se mě doktor Howard snažil napravit jakkoli, alespoň mě konečně přešla kocovina. Naklonila jsem k němu hlavu a zkoumala svůj krk. Není to špatné. Žádná ztuhlost, žádná bolest nebo napětí.

V autě voněly hamburgery ze stánku s rychlým občerstvením a hranolky. Na přístrojové desce ležela prázdná krabička od mléčného koktejlu a na předním sedadle ležel bílý papírový balíček. „Ach, páni, to je pro mě?“ zeptala jsem se. Podívala jsem do balíčku a ucítila jsem náhlý hlad. „Luisi, vždyť jsou v tom jen odpadky!“

„Myslel jsem, žes‘ obědovala.“

„Ty sis‘ myslel, že jsem obědovala?“ řekla jsem kousavě. Luis vypadal rozpačitě. „Obědvala.“

„Jo, jedla, ve stejný době jako ty, a už umírám hlady.“ Změnila jsem tón. Nemělo cenu ho kvůli tomu sekýrovat. „Dalo by se někde zastavit a koupit mi nějaký oběd cestou domů?“

Nastartoval auto a zkontroloval silnici za sebou ve zpětném zrcátku. „Raymond řekl, že se máme vrátit hned, jak budeš hotová. Máme práci. „Proč musíme dělat všechno, co řekne?“ Luis se na mě prázdně podíval.

Vzpomněla jsem si na Raymondovy nálady. „Máš pravdu,“ řekla jsem.

Když jsme se vrátili do bytu, pes byl připoutaný k zábradlí na balkoně a dveře do bytu otevřené. Uvnitř bylo šest nebo osm mladých Hispánců, z nichž většinu jsem předtím neviděla. Bibianna seděla na gauči a skláněla se nad pasiánsem, který vykládala na konferenčním stolku. Luis šel do kuchyně a přinesl si pivo. Zamumlala jsem omluvu a odešla do svého pokoje, kde jsem z kabelky vytáhla ukradenou fotografii. Přešla jsem k oknu a tiše ji otevřela. Zlatý rámeček byl dvojitý, dvě fotografie spojené uprostřed. Rozmontovala jsem ho a vyhodila z okna předtím jsem se ujistila, že tím nikoho nepraštím do hlavy. Pozorně jsem oba snímky prohlížela a natáčela je ke světlu. Byly to formální svatební portréty. První byla klasická skupinová fotografie po obřadu u oltáře, lidé shromáždění do půlkruhu s nevěstou a ženichem uprostřed. Kromě novomanželů tu bylo šest mladých žen v levandulových šatech, které tvořily
levé křídlo skupiny, a šest mužů v šedých oblecích s levandulovými šerpami kolem pasu napravo. Doktor Howard byl zjevně otcem nevěsty, jejíž matka se v žádném případě nepodobala recepční z jeho ordinace. V tom jsem se spletla. Druhá fotografie ukazovala samotnou nevěstu. To byla ona žena, kterou jsem měla dojem, že znám. Stála částečně z profilu, oči slavnostně zvednuté k barevnému sklu nad hlavou, svatební kytici držela u pasu. Šaty měla z dobře padnoucího saténu s vlečkou, která se jí táhla okolo nohou, jako kdyby látka roztála a vytvořila jezírko. Blonďaté vlasy měla sčesané dozadu a zajištěné ozdobnou svatební síťkou. Měla velice svůdnou tvář, ne, že by byla tak hezká, ale zjevně si najala tým odborníků na líčení, aby zkrášlil každou podrobnost jejího vzhledu. Byla jsem si jistá, že jsem ji nedávno někde viděla, ale nevypadala ani zdaleka tak hezky jako tenhle obrázek. Mhouřila jsem zmateně
oči. Bylo to stejné, jako když na koktejlovém večírku vidíte svého pošťáka v drahém obleku. Musela jsem se na chvíli vzdát a zapomenout na to. Však ono se to přihlásí samo, zřejmě až budu dělat něco úplně jiného.

Přistoupila jsem ke skříni, posunula ji a odtáhla roh tmavomodrého chundelatého koberce, sahajícího až ke zdi. Vsunula jsem obrázky pod něj a přitiskla koberec zpátky.

Vrátila jsem se do obýváku, kde Bibianna právě studovala výsledek vykládání pasiánsu. Usadila jsem se v křesle. Schovala jsem si nohy pod sebe a sledovala Bibianninu hru, přičemž jsem pokradmu sledovala ty drsné chlápky, kteří se postavili do fronty před kuchyňkou. Asi byl výplatní den. Raymond seděl u stolu, vybíral od nich listy papíru a výměnou za ně jim odpočítával bankovky. Byl ponořený do obchodování a transakce prováděl ve španělštině. Tvářila jsem se, že jim nevěnuju velkou pozornost, ale přitom jsem si koutkem oka ty tváře prohlížela a přemýšlela jsem, jestli bych je byla později v případě potřeby schopná identifikovat na policejní fotce. Poznávala jsem pouze dva, Raymondova bratra Juana a zamračeného Tomase, který měl takové problémy s vyplněním formuláře v den mého příjezdu. Raymond na mě pohlédl a já jsem sklopila zrak k pasiánsu na stole.

Sledovala jsem její vykládání tak často, že bych to už skoro dokázala udělat sama. Nepoužívala obvyklý postup červené královny na černého krále, ale hrála na barvy, takže když jste vyhráli, skončili jste jen se čtyřmi hromádkami, každou pro jednu barvu, přičemž jste měli karty seřazené podle velikosti od esa po krále. Třikrát po sobě vybrala všechno, co měla v ruce, aniž by se jí podařilo vyhrát. Shrábia všechny karty a dala je zpátky na hromádku.

„Nechceš mi udělat numerologický diagram?“ zeptala jsem se.

Zavrtěla hlavou. „Všechno mám u svojí mámy a Raymond mi nedovolí s ní mluvit. Včera v noci jsem se jí snažila zavolat, ale on mě přistihl u telefonu a málem ze mě vymlátil duši. Takovej ču…“ Pohlédla na Raymonda, který na chvíli přerušil svou činnost, aby se na ni mohl dívat. Bibianna se neklidně zavrtěla a pohlédla na mě. Navrhla: „Můžu ti místo toho číst z dlaně. Dej ruce na stůl.“

„Dlaněmi dolů?“

„Jo. Prostě je polož na stůl.“

Uvolnila jsem si nohy, zachycené pod křeslem, a naklonila jsem se, abych mohla položit dlaně na stůl podle jejích pokynů. Raymondovi muselo dojít, že se chystá vykládat z ruky, a vrátil se k práci. Bibianna se upřeně dívala na hřbety mých rukou, pak je obě vzala a převrátila. Vzala mou pravou ruku do svojí a mlčky ji pečlivě prohlížela. Měla stejně profesionální způsoby jako doktor. Nevěřím na vykládání z dlaně o nic víc, než věřím na numerologii, astrologii a velikonočního beránka, ale v jejím výrazu bylo něco, co ve mně probudilo zvědavost. „Tak co?“ zeptala jsem se.

Přejížděla mi ukazováčkem po pravé dlani, pak vzala levou a znova se na ni podívala. „Máš ráda akci. Víš, jak to poznám? Když jsi položila ruce na stůl, nechala jsi mezi nimi velký prostor. Nejistí lidé je dávají blízko k sobě. Krátké nehty naznačují, že jsi agresivní. Žádné vyvýšeninky ani skvrny, což je dobré. To znamená, že jsi zdravá. Máš střední typ kůže, to moc neříká, ale podívejme na tohle… jak máš široký prostor mezi palcem a prsty na téhle ruce. Myslíš sama za sebe…“

Měla hypnotický hlas a přistihla jsem se, že jí naslouchám s velkým zaujetím. Očekávala jsem, že bude hodně mluvit o čárách života a lásky, ale neměla šanci se k tomu dostat. Problémy vypukly tak náhle, že jsem nikdy nepřišla na to, čím to začalo. Slyšela jsem výkřik a ránu, jak spadla židle. Když jsem zvedla zrak, držel Raymond Tomase na podlaze. Škrtil ho a u tváře mu držel vystřelovací nůž. Raymondova tvář byla zkřivená vztekem a ruce se mu třásly, když tiskl prsty na Tomasovu průdušnici. Tomas něco mumlal, oči doširoka otevřené, jak se snažil vysvobodit ze sevření. Na čele mu vyrážely krůpěje potu. Viděla jsem, jak ostří nože vklouzlo do jeho tváře, zajelo do masa a jak vytryskla krev. Raymond to sledoval téměř hypnotizovaně. Nikdo jiný se nehýbal. Zdálo se, že je to jeden z těch okamžiků, kdy by odvetné násilí jenom ohrozilo Tomasovu šanci na přežití.

Bibianna zašeptala: „Můj Bože…“ Přešla pokoj, klekla si vedle Raymonda a začala mu mumlat do ucha. Viděla jsem, jak se Raymond snaží ovládnout. Z jeho hrdla se vydral zvuk připomínající vzlyk, velmi táhlý a mučivý, že to připomínalo zvířecí řev. Bibianna se dotkla jeho ruky a začala k němu naléhavě mluvit. „Nedělej to, Raymonde. Prosím tě. Nech ho jít. Nemyslel tím nic špatnýho. Ubližuješ mu. Prosím…“

Zvedl nůž. Bibianna ho vzala z jeho ruky, zatímco se obět odvalila na stranu a z tváře se mu řinula krev. Raymond začal kašlat a jeho vztek se přesunul z Tomase na Bibiannu. Popadl ji za ruce, postavil ji a hodil ji proti zdi tak prudce, že náraz její hlavy uvolnil kousek omítky. Dal svůj obličej na dva centimetry k jejímu a obvyklá série tiků mu zachvátila polovinu svalů ve tváři. Zvrátil oči dozadu, takže se zdálo, že se na ni dívá mléčnými, slepými štěrbinami. Šeptal jí: „Zabiju tě, jestli se mi ještě do něčeho budeš plést, rozumíš?“

Bibianna horlivě přikyvovala. „Nebudu. Omlouvám se. Nechtěla jsem…“

Odstoupil. Přepadl ho obvyklý kašel a štěkání, trhal hlavou a kroutil ramenem. Luis popadl utěrku a tiskl ji na ránu na Tomasově tváři, přičemž vydával příkazy ve španělštině. Utěrka se okamžitě zbarvila krví. Dva chlápci začali Tomasovi pomáhat ze dveří. Byt se rychle vyprázdnil. Prudce mi bušilo srdce. Bibianna se svezla na gauč s mrtvolným výrazem. Dala si hlavu mezi kolena a neměla daleko k omdlení. Přistoupila jsem k ní a posadila se, hladila jsem ji a tiše jí říkala povzbudivá slova spíš pro svou vlastní úlevu než pro její. O chvíli později se vrátil Luis. Pochopila jsem, že někdo odvezl Tomase na pohotovost. Mezitím se zdálo, že se Raymond začal zase kontrolovat. Bibianna se sebrala a třesoucíma se rukama začala zase vykládat karty, Luis setřel krev z podlahy v kuchyni. Všichni jsme chápali, jak je důležité to přejít mlčky. Abychom zabránili dalším hádkám, chovali jsme se, jako by se nic nestalo, co z nás udělalo spiklence. Nikdo se nezmínil o Tomasovi ani o tom, čím vyvolal Raymondovu reakci.

Raymond přešel pokoj, neklidně luskal prsty, a pak se obrátil k Bibianně. „Hej. Vem si bundu. Jdeme ven. Hannah, ty taky.“

Vzala jsem si bundu. Krucinál, neměla jsem v úmyslu se s tímhle člověkem hádat. Tentokrát jsem jela s Raymondem ve fordu, zatímco Luis nás následoval v cadillacu s Bibiannou na sedadle spolujezdce. Otočila jsem se a dívala se přes zadní okno na cadillac, který s námi držel tempo. Luis a Bibianna byli jen tmavými siluetami. „Proč Bibianna jezdí na tyhle projížďky vždycky s ním?“

„Hádáme se,“ odpověděl.

Se zájmem jsem si ho prohlížela. Zdál se být v pohodě, choval se uvolněně a otevřeně. Začínala jsem chápat, že chvíli po „útoku“ byl skutečně velmi milý, jako kdyby ho ten výbuch uklidnil. Na krátkou chvíli byl naprosto přístupný, dokonce milující. Nebyl ošklivý. Mohl by si klidně najít ženu, která by ho milovala, kdyby nebyl fixovaný na Bibiannu.

Všiml si mého pohledu. „Na co se díváš?“ Jeho slova byla útočná, ale tón mírný.

„Snažila jsem se přijít na to, proč jsi tak posedlý Bibiannou. Proč naléháš na svatbu, když ona o to zrovna moc nestojí?“ Zadržela jsem dech, ale nezdálo se, že by se urazil.

„Nemůže si se mnou dělat, co chce. V žádným případě. Lidi, kteří se mě snaží oblafnout, se musí naučit, že to tak nejde. Ještě jsem neřekl poslední slovo.“

„Na co? Máš ji zpátky. Co ještě chceš?“

„Chci se ujistit, že zůstane.“

„Jak to chceš udělat?“

„Už jsem to udělal,“ řekl. „Ona o tom jenom ještě neví.“

19

To odpoledne v Jihokalifornské škole automobilových podvodů jsem dostala „havarijní“ lekci o fintě „číhat a skočit“, kterou mi nadporučík Dolan a Santos tak pěkně shrnuli při našem malém posezení ve věznici. Zajeli jsme do západní části L. A., na hranici s Bel Air, a jeli po bulváru Sunset ze Sepulvedy na Beverly Glen. Odpolední doprava byla příšerná. Zdálo se, že řidiči, kteří tuhle cestu znají, jezdí se zavřenýma očima, přejíždějí z pruhu do pruhu bez upozornění a překračují omezenou rychlost o čtyřicet až šedesát kilometrů za hodinu.

Jakmile najdeme „cíl“, tak se spolu s Raymondem jakožto „číhající“ auto umístíme před něj, zatímco Luis a Bibianna zastaví vedle nás. Luis nám najednou „skočí“ do cesty. Raymond dupne na brzdy a nešťastné auto za námi překvapeně vrazí přímo do našeho výfuku. Luis ujede pryč, zatímco my s Raymondem a „cíl“ zajedeme k obrubníku, všichni vyděšení a rozzlobení nečekaným vývojem událostí. Nehrozí, že by se „cíl“ snažil zavolat policajty, protože všichni víme, že losangelská policie na místo nehody nejezdí, pokud není nikdo zraněn. Bude jen na nás, abychom si vyměnili jména, adresy, telefonní čísla a jména našich pojišťoven, načež odjedeme, opět se spojíme s Luisem a Bibiannou a pojedeme hledat další oběť. Udělali jsme to tak čtyřikrát a Raymond mě ujišťoval, že jsme si na konto připsali asi třináct tisíc dolarů.

To, co mě trápilo, kromě toho, že mě šíleně bolelo za krkem, byl znepokojující mírný posun v mém postoji. Jací idioti, říkala jsem si. Lidé si zaslouží všechno, co se jim stane. Začínala jsem věřit, že je to jenom chyba „cíle“, že je důvěřivý a hloupý, protože nepozná, co se tu odehrává, protože je takový blázen, že věří našim ujištěním. Cítila jsem ten tajný pocit nadřazenosti, který musí mít každý dokonalý podvodník, když hodí návnadu a obět se chytí. Musela jsem se psychicky osvobodit, i když myslím, že nikdy neškodí si uvědomovat, že žádný z nás nemá ke krádeži moc daleko. Vlastně mě nejvíc znepokojovali právě lidé, kteří nejvíc kázali o morálce.

Zabalili jsme to v pět po rychlé poradě v malém parku, kde jsme si porovnali poznámky. Vedle nás klábosilo několik chův, zatímco děti, které hlídaly, vesele skotačily na prolézačkách. Posadili jsme se na trávník, Bibianna si zula boty a Luis s Raymondem se natáhli v zapadajícím slunci a probírali vzrušující okamžiky. Bylo to jako slyšet muže mluvit o golfové hře nebo honu na lišku, oba znovu a znovu omílali zážitky s udivujícími podrobnostmi. Chvíli se radili, jestli bychom neměli udělat ještě jednu rychlou nehodu, ale nikomu už se do toho nechtělo. Já jsem chtěla jen aspirin a zajet zpátky do ordinace doktora Howarda, kde by mi zase chvíli lámal kosti a uvolnil mi krk.

Raymond řekl, že musí ještě něco zařídit, takže jsme se vrátili do auta. Luis odjel v cadillacu s Bibiannou, zatímco Raymond zajel na Beverly Drive a zamířil do srdce obchodního centra v Beverly Hills. O dva bloky dál zatočil doprava na Little Santa Monica, která vede souběžně s bulvárem Santa Monica. Když jsme se blížili k bulváru Wilshire, zpomalil a hledal místo k zaparkování. Všechna byla obsazená. S netrpělivým výrazem zajel do vjezdu podzemních garáží, které patřily dvacetipatrové správní budově. Zastavili jsme u elektronické budky, která zabzučela, cvakla a podala mu lístek. Elektronické „rameno“ vystřelilo nahoru a Raymond zajel na nejbližší místo, vyhražené pro postižené osoby. Nechal klíčky v zapalování a otevřel dveře na své straně.

„Počkej tady. Kdyby tě někdo obtěžoval, odjeď na stranu. Za chvíli se vrátím.“

Šipka na zdi ukazovala, že výtahy jsou za dvojitými skleněnými dveřmi. Vydal se rychle k nim, jeho podpatky klapaly na betonu a zvuk se odrážel od šikmých stěn. Co měl za lubem?

V okamžiku, kdy odešel, jsem vytáhla klíčky ze zapalování a proklouzla dozadu do auta, kde jsem otevřela kufr. Byl prázdný, ležela v něm jen rezervní pneumatika a hever. Kruci. Vklouzla jsem zpátky na přední sedadlo a vrátila klíčky do zapalování. Naklonila jsem se a podívala se do kapsy na dveřích na Raymondově straně auta, ale našla jsem jen potrhanou mapu Los Angeles a kupóny na slevu v nějaké místní pizzerii. Kapsa na mojí straně auta byla prázdná, což jsem věděla, protože jsem si ji nepozorovaně prohlédla ještě za jízdy. Otevřela jsem přihrádku na přístrojové desce, plnou harampádí. Začala jsem se probírat hromadou starých účtů za benzín, pokaženými kuličkovými pery, doklady o registraci auta, příručkou dopravních předpisů, doporučením od mechanika, který auto pravidelně udržoval. Raymond hleděl na údržbu vozu, to jsem mu musela nechat. Každých třicet sekund jsem se dívala k podzemní recepci, kde
jsem ho viděla zmizet. Předpokládala jsem, že jel nahoru výtahem do některé z kanceláří nahoře.

Prohlížela jsem změt papírů v klíně a objevila hadry, tácek od piva, horkem rozměklou a už plesnivějící čokoládovou tyčinku a zabalený kondom. Zdálo se, že přihrádku používá jako všechno možné od ledničky po koš na odpadky, důkaz nedostatku čistotnosti, který se vždycky snažíte skrýt před svými přáteli. Vrátila jsem ty věci zpátky a dávala pozor, abych je příliš neurovnala. Frustrovalo mě to. Doufala jsem, že něco najdu. Ach jo. Když čmucháte, nemůžete očekávat, že na každý pokus zaskórujete. Ilegální hledání může mít výsledky tak ve čtyřech případech z deseti. V těch ostatních pouze uspokojí vaši obvyklou všetečnost.

Když se ozvalo klapání Raymondových podpatků na betonu, všechno už bylo zpátky na místě a já jsem si upravovala vlasy ve zpětném zrcátku, které jsem si natočila k sobě. Tahle „Hannah Mooreová“ měla nevšední vzhled. Vlasy jsem měla vyčesané a sepnuté nahoře několika sponkami. Vypadala jsem jako punkerka, ale bylo to spíš legrační, jestli chcete vědět pravdu. Než se naděju, dám si propíchnout uši a budu žvýkat na veřejnosti, což jsou společenské prohřešky, před kterými mě moje tetička vždycky varovala, stejně jako před červeným lakem na nehty a špinavou podprsenkou.

Raymond otevřel dveře od auta, dal parkovací lístek z automatu na palubní desku, stáhl si sako a hodil ho na zadní sedadlo. Vzala jsem lístek a podala mu ho, přičemž jsem využila svůj impuls hodné holčičky, abych si ho zběžně prohlédla. Na zadní straně, na místě razítek o potvrzení platnosti, byl emblém firmy Gotlieb, Naples, Hurley & Flushing. Advokáti? Účetní? Raymond mi vytrhl lístek a dal si ho do úst; svíral ho v zubech, když startoval auto a couval. Co měl za problém? Kruci, zdálo se, že mi ten člověk nedůvěřuje. Když jsme zatočili za podzemní garáží doleva, v duchu jsem si opakovala jména firmy jako modlitbu, dokud jsem si ji pevně neuložila do paměti. Řeknu Dolanovi, ať ji prověří, jestli se mi podaří mu zavolat.

Vraceli jsme se domů v rušné dopravě: šest nacpaných pruhů s obchodními úředníky a různými kontrolami. Byla jsem napjatá, ale zdálo se, že Raymonda se to nijak nedotýká. Vnější stresy mu neubližovaly tolik jako emocionální záležitosti. Pustil rádio na klasické stanici a zesílil hlasitost, čímž přiměl auta jedoucí vedle nás poslouchat sonátu, která zněla, jako by celá byla složená z chyb. Tenhle pruh dálnice 405 byl rovný, do dálky se táhnoucí beton, obklopený továrnami, ropnými věžemi, elektrárnami a průmyslovými budovami určenými pro bůhvíjaký účel. Z dálky jsem viděla siluety nepravidelné řady komínů, tyčících se proti obloze, která za tajuplného západu slunce přecházela do zeleno-oranžového světla.

Bylo už sedm pryč a úplná tma, když jsme zaparkovali před Raymondovým domem. Na cestě do druhého patra jsem slyšela z bytů projevy života. Jako obvykle byly mnohé dveře otevřené a všude hrála televize. Pod balkony běhaly děti, zaujaté nějakou vlastní hrou. Jakási matka se naklonila přes zábradlí a zavolala na dítě jménem „Eduardo“, kterému mohly být tak tři roky. Protestoval španělsky, zřejmě si stěžoval na nespravedlnost, že musí do postele tak brzo.

Luis si vzal psa a odešel domů krátce poté, co jsme došli do bytu. Do té doby hlídal Bibiannu a zajistil, aby neprchla v okamžiku, kdy se Raymond otočí zády. Byla puštěná televize a vysílala opakování „Nechte to na Beavera,“ což Bibianna napůl sledovala a přitom si vykládala další pasiáns. Nikdo nevypadal, že se chystá udělat večeři, když jsme strávili náročný den rozbíjením aut a podváděním kalifornských motoristů. Bibianninu depresi prohloubily měsíčky, a tak odešla do postele s lahví s horkou vodou. Raymond ze své nejnovější skrýše vykouzlil telefon a objednal jídlo v čínské restauraci. Vrátily se mu tiky, ale už mě neobtěžovaly. Osobní problémy toho člověka byly mnohem větší než Tourettův syndrom, se kterým se ostatní podle mě dokážou docela dobře vyrovnat. Jeho sociopatologie byla problém mnohem horší.

Zatímco jsme my dva seděli u kuchyňského stolu a čekali, až nám někdo doručí objednávku, Raymond si ubalil a kouřil marihuanovou cigaretu. Vzala jsem pár zpola vyplněných pojišťovacích formulářů, které jsem už předtím viděla. Je načase být užitečná, říkala jsem si. Pohlédla jsem z prvního formuláře na druhý. „Co je tohle?“ řekla jsem a zase ve mně bublal smích. Nemůžu si pomoct, některé pravopisné chyby mě rozveselují. „Utrpěl jsem ošklivé ‚mořiny‘?“ Když jsem si brala třetí formulář, Raymond mi papíry vytrhl.

„Ale no tak, Raymonde. Co je to s tebou? Tohle přece nemůžeš pojišťovně poslat. Obě ty žádosti znějí úplně stejně.“ Vytáhla jsem si z hromádky třetí papír. „Tady další. Stejné datum, stejná hodina. Nemyslíš, že to prověřují? Toho si všimnou. Podívej. Jestli chceš, aby ti ti chlápci vyplňovali tyhle formuláře, proč nepoužiješ trochu fantazie. Vymysli si různé příběhy…“

„To jsem chtěl,“ řekl podrážděně.

„Nech to na mně. Bude to legrace,“ řekla jsem.

Nejdříve jsem si myslela, že to neudělá, ale díval se mi do tváře a všimla jsem si, že jsem probudila jeho zájem. Váhavě pustil formulář, o který jsme se přetahovali. Vzala jsem pahýl tužky a začala vyplňovat historku o automobilové nehodě.

„Snaž se, aby to neznělo moc chytře,“ řekl Raymond.

„Důvěřuj mi.“

Vymyslela jsem si spatra několik různých příběhů o nehodách, kterých jsem se to odpoledne účastnila. Musela jsem se pochválit. Šlo mi to skutečně dobře. Vydělám jmění, jestli se jednou opravdu dám na zločin. Raymond měl zjevně stejný názor. „Jak tohle všechno víš?“

„Jsem všestranně nadaná,“ řekla jsem a olízla špičku tužky. „Přestaň se dívat. Znervózňuješ mě.“

Raymond přinesl mně i sobě vychlazené pivo a povídali jsme si, zatímco jsem popisovala fiktivní poškození na vozidle. Raymond ani nedokončil střední školu, zatímco já jsem chodila celé tři semestry přípravky na vysokou, než jsem ztratila odvahu.

„Proč jsi toho nechala? Jsi chytrá.“

„Nikdy jsem školu neměla ráda,“ řekla jsem. „Na střední jsem moc fetovala na to, abych byla dobrá. Přípravka na vysokou vypadala jako všechno, co jsem neměla ráda. Byla jsem tenkrát moc vzpurná. A nikdy jsem nechtěla dělat ‚kariéru‘. Neviděla jsem důvod, proč se mám učit něco, co mě nezajímá. Politické vědy a biologii. Kdo to potřebuje? Lata a okolík mi můžou bejt ukradený.“

„Mně taky. Zvlášť okolík, co?“

„Jo, to jo,“ řekla jsem a zasmála se jeho domněnce, že udělal vtip. Sladce se na mě usmál. „Přál bych si, aby Bibianna byla víc jako ty,“ poznamenal.

„Zapomeň na to. Jsem ztracená existence. Dvakrát rozvedená. Nejsem na vztahy o nic lepší než ona.“

Odkašlal si. „Víš, jakou mám zkušenost? Ženy nejsou k ničemu dobrý. Průměrná žena si tě vezme kvůli všemu, co máš. A víš, co udělá pak? Nechá tě a jde pryč. Nechápu to. Co jim dělám?“

„Nevím, co ti na to říct, Raymonde. Mě už taky nějací muži opustili a proto ještě nemusejí být špatní. Tak to prostě v životě chodí.“

„Zlomili ti srdce?“

„Jeden nebo dva.“

„No, podívej… to je ten rozdíl. Když máš zlomený srdce jako já, je těžký důvěřovat, chápeš?“ Zíral na láhev od piva a nehtem na palci strhával etiketu.

Snažila jsem se být klidná a opatrně jsem vybírala slova. „Povím ti, co mi kdysi někdo řekl. ‚Nemůžeš někoho přinutit, aby tě miloval, a nemůžeš někomu zabránit, aby umřel.“

Díval se na mě a jeho tmavé oči téměř svítily. Chvíli bylo ticho, než si to přebral. „Já říkám tohle: Někdo mě nemiluje? Pak zemře.“

Ve tři čtvrtě na devět nám přivezli večeři v šesti bílých krabicích, doplněných malými plochými umělohmotnými polštářky se sójovou omáčkou a čínskou hořčicí, tak silnou, že se vám po ní mohla spustit krev z nosu. Vyklopila jsem své jídlo s nenasytnou chutí, vyvolanou kouřem druhořadé marihuany, což bylo za daných okolností zřejmě štěstí, protože nádobí nevypadalo příliš lákavě. Jídlo bylo velmi kořeněné a ostré a omáčka vypadala jako rozdrcený pomeranč zahuštěný kukuřičným škrobem. Raymond i já jsme u jídla trochu frkali a zblajzli všechno kromě hromádky napařené rýže velikosti golfového míčku. Na cedulce u mé sušenky pro štěstí stálo: „Vaše zářivé dispozice osvětlují vše kolem vás.“ Na Raymondově stálo „Žádné dvě cesty nikdy nevypadají stejně,“ což nedávalo žádný smysl. Zdálo se, že v tom hledá hluboký smysl, ale to už bělmo v jeho očích dostalo růžovou barv
u a on začal jíst drogami inspirovaný zákusek, který sám vymyslel – grapovou marmeládu s okoralými kukuřičnými lupínky.

Šla jsem spát, ale než jsem zhasla světlo, vytáhla jsem ukradenou svatební fotografii a ještě si ji chvíli prohlížela. Kdo byla ta žena? Věděla jsem, že na to přijdu. Je možné, že její totožnost nijak nesouvisí s tímto případem, ale měla jsem pocit, že opak je pravdou.

Uhnízdila jsem se na noc na svém rozvrzaném gauči. Toužila jsem být doma v bezpečí vlastní postele. Cítila jsem, jak mě na zádech šimrá strach. Byl to dávný, povědomý fyzický pocit, který jsem zpočátku nedovedla identifikovat – jako by mi nějaká okolnost připomněla něco z mého dětství. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek – ne bolestí, ale něčím, co téměř připomínalo smutek. Zavřela jsem oči a toužila usnout, toužila jsem i po něčem jiném, ale nedokázala jsem říct, po čem. Najednou jsem prudce otevřela oči a věděla jsem to. Stýskalo se mi.

Moje teta mě poslala na letní tábor, když mi bylo osm, a tvrdila, že pro mě bude dobré trochu si „oddechnout“. Teď mám pocit, že si potřebovala odpočinout spíš ona ode mě. Řekla mi, že se budu mít skvěle a setkám se se spoustou dívek v mém věku. Řekla, že budu plavat, jezdit na koni, chodit do přírody a zpívat si v noci u táboráku.

V závratných podrobnostech se mi na mé duševní obrazovce promítaly vzpomínky. S těmi děvčaty a všemi činnostmi měla pravdu. Také ale byla pravda to, že po půl dni jsem tam už nechtěla být. Koně byli velcí a plní much a každou chvíli jim od zadku odpadly horké slaměné koule. Jejich čenichy byly měkké a jemné jako kůže na rukavice s malými bodlinkami, ale když jste to nejméně čekali, ohnali se po vás prudce hlavou a pokusili se vás kousnout zuby velikosti kláves na klavíru. Místo přírody tam byl jeden kopec, zaprášený a horký. Ta část, která nebyla suchá a únavná, byla ještě horší. Měli jsme plavat v jezeře s indiánským jménem, ale jeho dno bylo hnusné a čvachtavé. Polovinu času jsem se bála, že šlápnu na rozbité sklo pohřbené v blátě. Jeden špatný krok a věděla jsem, že můj jemný nárt bude rozříznutý až na kost. Když jsem se nebála slizkých a ostrých kamenů, bála jsem se potvor plížících
se temnými hlubinami, chapadla mrtvolně natažená k mým bledým hubeným nohám. První noc okolo táboráku, poté, co jsme zazpívali asi šestkrát za sebou stejnou písničku, mi řekli o té chudince dívce, která se tady před dvěma lety utopila, a o jiné, která byla alergická na včelí bodnutí a málem zemřela a o další, která si zlomila ruku, když spadla ze stromu. Také o jedné z praktikantek, která byla zrovna se svým přítelem v autě, když v rozhlase oznámili, že uprchl zuřivý maniak. Jakmile zatáhli okýnko a chtěli rychle ujet, objevil se jeho hák přímo v jejich okně. Tu noc jsem usínala v slzách. Plakala jsem v naprostém tichu, abych se neshodila před ostatními. Ráno jsem zjistila, že mám špatný typ kraťasů a byla jsem vystavená spoustě soucitných pohledů, protože ty moje měly okolo pasu gumu. Ke snídani byla těstovitá míchaná vajíčka a měla v sobě ty malé bílé kousky, o kterých mi jedna holčička řekla,
že jsou z nenarozeného ptačího děťátka. Když se mi udělalo špatně a poslali mě na marodku, byla tam dvanáctiletá dívka, která krvácela, ale oni tvrdili, že není zraněná. Prý z ní jen každý měsíc spodem vychází mrtvé miminko. K obědu byl mrkvový salát s tmavými skvrnami. Další den jsem jela domů, kde jsem chtěla být i teď. Spala jsem velmi špatně.

20

Dalšího dne brzy ráno zavolali z policie v Santa Tereze, že dokončili Chagovu pitvu. Raymond jel do pohřebního ústavu, aby zařídil převoz těla. Ředitel ústavu ho zjevně po telefonu ujistil, že bude možné se na Chaga podívat už ten večer. Modlitby se budou předčítat v neděli večer v pohřební kapli. Mše bude sloužena v pondělí v deset hodin ráno v Blessed Redemption a pohřeb se bude konat v Rooseveltově Memorial Parku v Gardeně.

Když se Raymond vrátil, radil se o něčem s Luisem, který krátce poté odešel i se psem. Zvěst se patrně rozšířila po ulici. Přišly stejné dvě dívky, které jsem viděla první den, usadily se ke kuchyňskému stolu a začaly za pomoci sešívačky a barevných fixů vyrábět papírové brožurky. Na přední straně stálo „Odpočívej v pokoji, Chago“ ozdobným gotickým písmem. Hromádka okopírovaných fotografií byla vybarvená barvou do tiskárny. Během hodiny začali po dvou až tříčlenných skupinkách přicházet Chagovi staří kamarádi, někteří v doprovodu svých manželek nebo přítelkyň. Většina z nich se zdála být ve věku, kdy ještě mohli být aktivními členy gangu. Drogy, cigarety a alkohol se na nich podepsaly nafouklými břichy a nezdravou barvou pleti. Tihle téměř třicetiletí chlápci přežili bůhvíjaké války gangů a patrně se považovali za šťastné, že přežili. Všichni mlčeli a chovali se stísněně společnost truchlících, kteří se shromáždili na počest padlého kamaráda. O Chagovi jsem věděla jen to, jak náročnou cestu urazil na roh ulice v Santa Tereze. Jak v dešti a ve tmě upíral svůj slábnoucí zrak do dálky a plazil se k domovu. Juana ani Ricarda, Raymondovy zbývající bratry, jsem tu neviděla, ale Bibianna mě ujistila, že přijdou později do pohřební síně. Domýšlela jsem se, že návštěvy se potáhnou celý večer a obě tady budeme ‚ muset být. Cítila jsem se nemístně. Neznala jsem Raymondova bratra a nikoho z lidí, kteří mu přišli vzdát hold. Hledala jsem příležitost se diskrétně omluvit a stáhnout se do svého pokoje. U hlavních dveří byl nějaký ruch a za chvíli vstoupil kněz v církevní černé se sněhobílým límcem u krku.

Bibianna se ke mně naklonila a zamumlala: „Otec Luevanos. Je farář.“

Otci Luevanovi bylo přes šedesát let, byl to hubený muž s povadlou tváří a kudrnatými bílými vlasy. Byl malý a upravený, s úzkými rameny, ruce měl dlouhé a štíhlé. Zdálo se, že je schválně drží dál od těla s dlaněmi vytočenými ven, jako svatý František z Assisi bez ptáků. Procházel davem a jemně promlouval ke každému ze svých farníků. Chovali se k němu jako ke králi, ustupovali na stranu, aby mohl projít. Raymond k němu přistoupil. Otec Luevanos ho vzal za ruce a oba něco mumlali směsicí angličtiny a španělštiny. Viděla jsem, jak pod farářovým soucitem vychází na povrch Raymondův smutek. Neplakal, ale po tváři mu přeběhla zvláštní série tiků, která z dálky vypadala jako zrychlený sled záběrů na člověka v slzách. Pochopila jsem, že Chago byl jedním z Raymondových opěrných bodů, možná jediný člen rodiny, kdo měl Raymonda skutečně rád a Raymond mu jeho lásku oplácel. Raymond si všiml, že se
na něj dívám. Kývl na mě, abych šla k němu, a představil mě faráři. „Je ze Santa Terezy.“

Otec Luevanos mě držel za ruce, když jsme mluvili. „Rád vás poznávám. Máte v Santa Tereze milou obec. Jak dlouho jste znala Valensuela?“

„Koho?“

„Chaga,“ zamumlal Raymond.

„Ach.“ Cítila jsem, jak mi do obličeje stoupá barva. „Vlastně jsem spíš kamarádka Bibianny.“

„Rozumím.“ Jako bych ji tím přivolala, Bibianna se k nám vydala, aby faráře pozdravila. Převlékla se do černé sukně a bílé blůzky a obula si černé boty na podpatku. Do vlasů si dala červenou saténovou růži. Měla velmi bledou tvář, její make-up vypadal na pobledlé tváři ztuhle. „Otče,“ zašeptala. Neměla daleko k pláči a začaly se ji třást rty, když ji vzal za ruce. Naklonil se k ní a tiše k ní hovořil španělsky. Musela cítit téměř zdrcující touhu, zbavit se svého břemene.

Když otec Luevanos odešel, nálada se začala uvolňovat. Odpoledne působilo lenivě, i přes to, co se dělo. Hlavní dveře byly otevřené a dav se přesunul na balkon. Někteří lidé donesli pivo, brambůrky a salsu. Konverzaci přerušovalo syčení otvíraných uzávěrů. Slyšela jsem tlumený smích a cítila kouř z cigaret. Někdo donesl kytaru a hrál zvláštní složité melodie. Devítiměsíční batole jménem Ignatio vrávoravě ušlo pět kroků, a pak se svezlo na zadeček v plenkách, spokojené s aplausem, který jeho cesta vyvolala.

O půl šesté začal dav řídnout. Měli jsme se dostavit do pohřební síně brzy, aby Raymond mohl vidět tělo dřív, než přijdou ostatní. Vyjeli jsme v šest hodin. Seděly jsme s Bibiannou na zadních sedadlech. Luis řídil. Raymond seděl na místě spolujezdce, tiše a rozrušeně, a svíral baliček, který si přinesl z ložnice, narychlo zabalený do bílého saténového šátku. Jeho emocionální vyčerpání vyvolalo celou záplavu symptomů, škubání a cukání, které pro něho byly ještě bolestnější, soudě podle výrazu v jeho obličeji. Během hodiny se změnil z nebezpečného násilníka ve vystrašené dítě, které nedokáže unést utrpení, které ho čeká.

Pohřební síň byla v extravagantním viktoriánském domě, jedné z nemnoha vznešených staveb v Los Angeles. Bývalá rodinná rezidence byla tři poschodí vysoká a měla střechu přerušovanou věžičkami a komíny. Vepředu ležel hnědý oblázkový štěrk a místo zastiňovaly staré palmy a cedry, které po obou stranách lemovaly nízké správní budovy. Jeho průčelí otřáslo mým smyslem pro realitu, minulost se vyměnila s budoucností a já se na okamžik přesunula do roku 1887.

Uvnitř byla směs prostorných tichých místností s vysokými stropy, tmavým lakovaným dřevěným nábytkem, tapetami s plastickým vzorem a nepřímým osvětlením. Tlumené akordy varhan byly sotva slyšitelné a vyvolávaly podvědomou náladu smutku a slavnostních chvílí. Nábytek byl viktoriánský, ozdobně vyřezávané dřevo a damašek, s výjimkou kovových skládacích židlí, které byly rozestavěny okolo „salónku“, v němž odpočíval Chago. Perleťově šedá rakev spočívala na podstavci na druhém konci místnosti, přes pootevřené víko bylo vidět bílý saténový vnitřek a část jeho obličeje z profilu. Okolo byly velké snítky bílých gladiol a věnce bílých karafiátů, poupat bílých růží a nevěstina závoje. Raymond zjevně nijak nešetřil.

S Luisem a Bibiannou jsme diskrétně postávali u dveří, zatímco Raymond se blížil k rakvi a nesl svůj balíček jako obět. Usoudila jsem, že vidí Chaga poprvé od jeho smrti v úterý v noci. Sklonil hlavu a hleděl do rakve. Z místa, kde jsem stála, jsem neviděla výraz v jeho tváři. Po chvíli se pokřižoval. Viděla jsem, jak rozbaluje bílý saténový šátek a naklání se k Chagovu tělu, ale bylo těžké říct, co dělá. O chvíli později se narovnal a opět se pokřižoval. Vytáhl kapesník a vysmrkal se. Utřel si oči a zase kapesník schoval, pak se otočil a zamířil přes místnost k nám. Když k nám došel, Luis natáhl ruku, stiskl mu rameno a konejšivě ho poplácal. „No tak, chlape. Je to těžký,“ řekl sotva slyšitelně.

Bibianna od nás poodešla. Váhavě a s patrnými obavami se vydala k rakvi. Krátce pohlédla na tělo a pokřižovala se. Vrátila se, posadila se a začala hledat v kabelce papírový kapesník.

„Chceš ho vidět?“ zeptal se mě Raymond. V jeho očích byla prosba, které jsem nedokázala odolat. Zdálo se to jako intimní okamžik, podívat se na mrtvého, a protože jsem toho člověka neznala, zdálo se mi nevhodné, že bych se připojila k jeho přátelům a rodině u jeho rakve. Na druhé straně by bylo urážlivé, kdybych odmítla.

Raymond si všiml mé nerozhodnosti a mile se usmál. „No tak. Dá se to. Vypadá dobře.“

To byla samozřejmě věc názoru. Viděla jsem Chaga dvakrát: jednou v úterý v kancelářích Kalifornské pojišťovny, kde do mě vrazil na chodbě, a pak v noci v restauraci na Bourbon Street, kde s revolverem v ruce unesl Bibiannu. Tenkrát působil jako velký člověk, ale mrtvý vypadal obyčejně. Připomínal Kena od Barbie vystaveného v obrovské přenosné krabici. Byl asi o čtyři až pět let mladší než Raymond a vypadal stejně dobře. Měl hladkou tvář bez vrásek a vystouplou bradu a lícní kosti. Tmavé vlasy měl vyfoukané do přepychového účesu, takže hlava vypadala neúměrně velká vůči šířce jeho ramen. V Raymondově balíčku zabaleném v saténu byly patrně náboženské předměty. Velká Bible v bílém látkovém obalu byla neobratně opřená o Chagovy křídově růžové spojené ruce. Přes ně měl položený růženec a na malé bílé podušce, na které spočívalo jeho tělo, ležela jeho zarámovaná fotografie z doby, kdy
byl ještě malý kluk. Poduška byla saténová a vypadala jako takový ten šátek, co ženy nosí, když si nechtějí jít dát udělat účes do drahého salónu. S Luisem jsme si Chaga prohlíželi stejně pečlivě, jako když někdo sleduje dítě v přítomnosti hrdého rodiče.

V sedm hodin začali přicházet lidé, které jsem předtím viděla v Raymondově bytě. Zdálo se, že se v Raymondově přítomnosti necítí dobře, nezvyklí vídat ho v obleku a kravatě. Chagovi kamarádi si všichni oblékli zvlášť k tomu účelu vyrobená trička s nápisem „Na věčnou památku Chaga – odpočívej v pokuji“ na zádech a jejich vlastními jmény vepředu.

Posadila jsem se vedle Bibianny a ani jedna jsme toho moc nenamluvily. Sem tam se na mě někdo podíval, ale nikdo se mnou nepromluvil. Stejně spolu tady většina lidí mluvila španělsky, takže jsem ani nemohla tajně poslouchat.

Bylo tu stále více lidí. Neviděla jsem ani jednoho z Raymondových bratrů, ale zaznamenala jsem tři ženy, které jsem považovala za jeho starší sestry. Byly si nápadně podobné, měly velké tmavé oči, plné rty, dokonalou pleť. Seděly v hloučku, krásné ženy okolo čtyřicítky, dobře stavěné a tmavé, a vypadaly se svými černými mantilami a růženci jako jeptišky. Sem tam s někým prohodily slovo, ale ani jedno s Raymondem, který se pečlivě snažil dávat najevo, že jsou mu ukradené. Všimla jsem si, jak v nestřeženém momentu mrkl jejich směrem. Pochopila jsem, že Bibianna je další verzí jeho sester, dokonalá a odmítavá, stejně jako musela být jeho matka. Chudák Raymond. Bez ohledu na to, co jí napovídá, si nikdy její lásku nezíská a nikdy z toho nevyjde šťastně.

Hlouček tří truchlících přistoupil k Bibianně, všechny asi dvacetileté Hispánky, jedna s dítětem na rukou. Vstala jsem a vydala se ke dveřím a přemýšlela, jestli se můžu nějak dostat k telefonu. Než jsem došla ke dveřím, objevil se u mě Luis a vzal mě za paži. Naklonila jsem se k němu. „Myslíš, že jsou nahoře toalety?“

„Nepůjdeš nikam.“

„Ach tak. No, pak je myslím jedno, jestli tam jsou nebo ne.“

Posadila jsem se zpátky na židli a podívala se na hodinky. Bylo za pět minut čtvrt na devět. Měla jsem hlad. Nudila jsem se. Byla jsem netrpělivá. Bála jsem se. Žila jsem už příliš dlouho vedle nebezpečných násilníků a začínalo mi z toho pulzovat v hlavě a zvedat se žaludek. Luis se na mně lepil jako klíště. Dalších padesát minut jsem se kroutila na skládací židli, dávala nohy přes sebe a zase na druhou stranu a upravovala si vlasy. Abych se trochu rozptýlila, snažila jsem se zapamatovat si obličeje pro případ, že bych některé z nich měla identifikovat na lavici svědků. Konečně se v devět dvacet objevil člověk v černém obleku, který měl na starosti naši síň, a významně se zahleděl na hodinky. Raymond pochopil, začal obcházet hosty a přál si se všemi dobrou noc.

Cestou zpátky jsme hodili Luise k němu domů. Jakmile jsme dojeli do bytu, Raymond zmizel v ložnici a my s Bibiannou jsme začaly uklízet. Ne, že by nám na tom tak záleželo, ale aspoň to byla nějaká činnost. Aniž bychom tomu úplně věnovaly pozornost, slyšely jsme, jak Raymond vyprazdňuje kapsy a s řinčením pokládá věci na dřevěný prádelník. Házely jsme prázdné plechovky od piva do igelitových tašek a vysypávaly přetékající popelníky. Raymond se vynořil z ložnice a vešel do koupelny, která byla obvykle určená pro mě. O chvíli později jsem slyšela zaskřípění kohoutků. V trubkách to začalo chrastit a voda vytryskla na dlaždičky ve sprše jako náhlý podzimní déšť.

Pohlédla jsem na Bibiannu. „Jak to, že se sprchuje v mojí koupelně?“

„Může si tam…“ Ukázala na ohbí levé paže.

„On si píchá?“

Najednou mi svitlo, co znamenalo to řinčení kovových předmětů z ložnice. Cítila jsem, jak se mi motá hlava. Luis tady nebyl. U prahu nebyl pes. Postřehla, že jsem se zhluboka nadechla, a podívala se na mě.

Řekla jsem: „Sakra, co je to s náma?“ Rychle jsem vešla do ložnice, sebrala klíčky od auta z horní desky prádelníku, kam je pohodil. Zaváhala jsem, ale pak jsem otevřela zásuvku, kde byly pistole. Krabice byly tam, kde jsem si je pamatovala, falešné doklady pod nimi. Zvedla jsem víko. SIG-Sauer tu stále byl, stejně jako Mauser a zásobníky. Zastrčila jsem si SIG-Sauer za pásek. K čertu s chozením beze zbraně. Brzo projdu nahá po terminálu letiště. Vrátila jsem se za okamžik s klíčky, které jsem jí hodila. Sprcha najednou ztichla. Hbitě jsem přemístila zbraň do své kabelky. Slyšely jsme, jak se dveře od koupelny otevřely. „Bibianno?“

Usilovně se snažila sundat klíčky od cadillacu z kroužku. Hrozně se jí třásly ruce a klíče jí řinčely v prstech jako kastaněty.

„Seber celou tu zatracenou věc!“ zasyčela jsem na ni. „Běž!“

Zazvonil telefon. Obě jsme nadskočily, částečně proto, že to byl tak nečekaný zvuk. Přístroj ležel na podlaze pod kuchyňským stolem, zastrčený do přípojky na zdi. Postrčila jsem ji ke dveřím a popadla sluchátko. „Haló?“

Na druhém konci drátu se ozvala žena s třesoucím se hlasem: „Bibianno, díky Bohu. Lupe mi řekl, že ses vrátila. Snažila jsem se zastihnout tě v Santa Tereze. Jsem v nemocnici… jsem –“ Zlomil se jí hlas.

„Omlouvám se. Je mi to líto. Jsem Hannah, Bibiannina kamarádka. Vydržte vteřinku. Je tady se mnou.“ V tónu té ženy bylo něco horšího než strach.

Bibianna přešla do půlky pokoje a zírala na mě. Podala jsem jí sluchátko.

Přistoupila ke mně jako náměsíčná. Chtěla jsem ji pobídnout, aby si pospíšila, nervózní vědomím, že Raymond musel telefon slyšet taky. Vzala si ode mě sluchátko. „Haló?“

Fascinovaně jsem na ni hleděla.

Řekla: „Mami? Ano…“

Raymond se objevil ve dveřích, vlasy rozcuchané, jak se je snažil v rychlosti vysušit ručníkem. „Bibianno?“ Natáhl na sebe bavlněné oblečení a ještě si zapínal přezku u opasku. Přistihla jsem se, jak prohlížím jeho holé ruce a hledám vpich. Zeptal se: „Co se děje? Kdo volá?“

Bibianna se odvrátila a přitiskla si ruku k uchu, aby slyšela i přes Raymondovy otázky. Zamračila se a řekla nevěřícně: „Cože?“

Zbytek toho, co jí matka říkala, se dal vyčíst z Bibianniny tváře. Její oči se upřely na zeď v místě, kde byly rozbité zrcadlové dlaždičky a v nepravidelných otvorech vykukovala umělá hmota tam, kde se sklo vysypalo. Otevřela pusu a vyjekla. Dala si ruku na tvář. Něco v jejím výrazu mi sevřelo žaludek hrůzou.

Neuplynulo víc než patnáct sekund, když Raymond rázně přešel pokoj, popadl sluchátko a praštil s ním do vidlice. Vytrhl telefonní šňůru ze zásuvky a praštil přístrojem o zeď. Umělohmotný kryt praskl a odhalil vnitřní mechanismus. Bibiannin zděšený pohled přeskočil z telefonu na jeho tvář. „Vím, cos‘ jí udělal…“

„Komu?“

„Moje matka je v nemocnici.“

Raymond zaváhal, z toho, jak se jí zlomil hlas, vycítil, že ztrácí kontrolu. „Co jsem udělal? No co jsem udělal?“

Bibianna pohybovala rty. Opakovala jedinou větu, nejprve ji jen mumlala, a pak postupně zvyšovala hlas. „Pořezals‘ jí obličej, ty hajzle. Pořezals‘ jí obličej! Pořezals‘ mojí matce obličej přímo tady v tomhle bytě! Pořezals‘ její nádhernej obličej, ty parchante. Ty grázle…“

Vyletěla na Raymonda a zabořila mu do obličeje nehty jako drápy. Narazila do něj a silou své zuřivosti ho zatlačila na stůl. Jedna z kuchyňských židlí se s rámusem převrátila. Bibianna byla dvěma skoky v kuchyňce, popadla zásuvku za rukojeť a prudce škubla. Raymond se na ni vrhnul a popadl ji zezadu. Napůl ji zvedl a smýknul s ní zpátky. Zásuvka, kterou Bibianna stále svírala, vyletěla celá prudce ven a příbory se rozletěly všude po kuchyni. Raymond upadl a strhl ji na sebe. Rvala se s ním, napůl se otočila a kopala ho botami s podpatky na svých jemných dlouhých nohou. Snažil se ji uhodit, ale netrefil se. Chytila ho za ramena a nakopla ho. Vyšlo z něj „uuf“, jak z něj vyrazila vzduch. Obrátila se na všechny čtyři a lezla zpátky do kuchyňky, kde popadla řeznický nůž, který ležel na zemi. Otočila se a rozmáchla se s nožem v ruce. Raymondova ruka vystřelila. Chytil její zápěstí železným stiskem a mačkal ji tak siln, až jsem myslela, že jí ho rozdrtí. Vykřikla. Nůž spadl na zem. Na okamžik spolu leželi. Jeho tělo napůl zakrývalo její a oba ztěžka oddychovali.

Zkroutila se jí tvář a z očí jí výhrkly slzy. „Slez ze mě, ty hajzle,“ zasupěla. Raymond si zjevně myslel, že to nejhorší je za nimi. Zvedl se z ní, natáhl ruku a zvedl ji na nohy. V okamžiku, kdy stála, ho nakopla do rozkroku, špičkou podpatku se sice netrefila doprostřed, ale použila dostatečnou sílu, aby se tam chytil a preventivně se předklonil. Zvuk, který vydal, byl směsí bolesti, překvapení a vzteku.

Ztratila jsem stopu klíčků od auta, které musely vyletět Bibianně z ruky během rvačky. V rychlosti jsem očima prohlížela podlahu, uviděla je u zdi a popadla je. Hodila jsem jí je spodem, povedlo se mi to skvěle. Chytila je a vypadla. Dveře se s rámusem rozletěly a byla pryč, vysoké podpatky rychle klapaly po schodech, a pak zmizely z doslechu. S hrůzou jsem se taky rozběhla ke dveřím.

Raymond mě zezadu chytil. Zakopla jsem, rozhodila ruce a on mě strhnul dolů. Chvíli jsme se rvali a nadávali u toho. Uhodil mě pěstí, dal průchod svému vzteku a zasypal mě spoustou ran, před kterými jsem se bránila rukama překříženýma před obličejem. Popadl mě za vlasy a postavil mě na nohy. Zkroutil mi pravou ruku za záda a postrčil mě dopředu, hnal mě ke dveřím a přes terasu. Měl na sobě jen kalhoty. Hruď měl rudou od ran, které přistály na jeho holé kůži. Toužila jsem mu dupnout na bosé nohy, ale věděla jsem, že by mi za to zlomil ruku.

Před domem jsem slyšela, jak Bibianna startuje cadillac, který se zaskřípěním pneumatik vyrazil. Raymond mě , dotlačil k fordu. Otevřel jednou rukou víko kufru, popadl železnou tyč a smýkl se mnou k sedadlu spolujezdce. Praštil železem do okna, až se vysypalo dost skla, aby mohl otevřít dveře. Škubnutím je rozrazil a strčil mě dovnitř. Vytáhl zpod předního sedadla klíčky a pistoli. Natáhl kohoutek, namířil na mě, a pak nastartoval auto.

21

Vyrazili jsme. Bibianna neměla náskok větší než dvě minuty. Raymond si dal pistoli mezi stehna. Při rychlosti sedmdesát kilometrů za hodinu se vážně nemusel bát, že vyskočím za jízdy. Šlápl na plyn a přinutil otřásající se ford jet devadesátkou, pak stovkou. Kolem se míhaly pouliční lampy. Držela jsem se, jako když jde o život, oči přišpendlené k silnici, hrůzou fascinovaná jako při jízdě na horské dráze. Soudě podle konsternovaných řidičů na všech stranách musela Bibianna proletět křižovatkou na červenou přímo před námi.

Zdálo se, že Raymonda vůbec neznepokojují jiná auta, nezatěžuje se vnímáním semaforů nebo přechodů pro chodce. Lidé mu uskakovali z cesty, za zády nám troubila řada nervózních klaksonů a ozývaly se výbuchy nadávek. Vzal telefon a opřel si ho o volant, aby mohl vyťukat číslo palcem. Poslouchal jedno zazvonění, dvě. Na druhém konci to někdo vzal.

Raymond řekl: „Čau, Choppere! Bibianna upláchla v cadillacu, potřebuju pomoc… Fajn. Míří po čtyři sta pětce severně na Avalon. Jestli nás mineš v Harboru, zkus Crenshaw nebo Hawthorne.“

Člověk na druhém konci se ho patrně něco ptal.

„To nechám na tobě, brácho,“ odpověděl na to Raymond a zavěsil. Odložil telefon, vysvobodil zbraň z těsného pouzdra mezi stehny a svíral ji v pravé ruce, přičemž levou řídil.

Pořád jsme se řítili po Avalonském bulváru směrem k dálnici. Když jsme dojeli na Carson, padla zrovna zelená, takže jsme bez problémů profrčeli. Raymond zpomalil na devadesátku a vtěsnal se do prostoru mezi zaparkovanými vozidly a jedoucími automobily, mířícími k nájezdu na dálnici, do svého vlastního pruhu. Zapřela jsem se jednou rukou o přístrojovou desku a druhou jsem svírala sedadlo. Viděla jsem, jak si nás řidiči ve vozech před námi všímali ve zpětném zrcátku – nejprve jen letmo, a pak se k nám vrátili pohledem, snažili se odhadnout naši rychlost a uvědomovali si, že brzy naletíme do jejich zadních nárazníků. Některá auta zrychlila a tlačila se k levé straně, aby nám udělala prostor. Některá se nám snažila uhnout z cesty jakýmkoli možným způsobem, najížděla do odstavných pruhů, na chodník, zkrátka kamkoli, aby předešla nevyhnutelné srážce. Tiše jsem skřípala zuby a každou chvíli vyjekla strachy
a rozrušením – pokaždé, když jsme nějaké auto dostihli a podařilo se nám ho bez nehody minout.

Raymondova tvář byla zcela klidná a hluboce soustředěná. Všimla jsem si, že měl panenky jako špendlíkové hlavičky, ale jinak na něm nebyly patrné žádné známky požití heroinu. Možná si své dávky tak správně vyvažoval, že dokázal normálně fungovat, i když měl žíly plné toho svinstva. Když ze strany narazil do zaparkovaného auta, nechtěně jsem vykřikla a škublo mi to hlavou dozadu, jak nás náraz vymrštil mezi okolo projíždějící vozidla. Raymond vyrovnal kurs. Pokud si byl mého výkřiku vědom, nedal to nijak najevo. Neunikla mi ironie toho, že v této vypjaté situaci jsem vykazovala všechny Raymondovy symptomy. Možná měl ve svém nervovém systému cosi, co neustále reagovalo na rychlé honičky a smyšlené nehody, katastrofy, z nichž těsně unikal rychlým jednáním a bezděčnými výkřiky zděšení, údivu a překvapení.

Řítil se napravo nahoru na nájezd na dálnici číslo 405, směrem na sever. Netušila jsem, jak věděl, že tam Bibianna bude, ale zahlédla jsem ji přímo před námi v černém cadillacu právě ve chvíli, kdy jsme splynuli s provozem na dálnici. Byla sobota pozdě večer, a tak jsme se nemuseli potýkat s obvyklou zácpou dopravní špičky. Měla jsem oči přišpendlené k silnici a mlčky se modlila, aby se Bibianně nic nestalo. Zřejmě si myslela, že je volná, a neuvědomovala si, že už ji od Raymonda dělí jen osm aut. Znovu sevřel pistoli mezi stehny, zvedl autotelefon a palcem vyťukal číslo. Rychle promluvil s Chopperem a sdělil mu naše souřadnice. Slyšela jsem, jak vypočítávají, ve kterém místě by jí mohli odříznout cestu. Srdce mi zběsile tlouklo, s obavami jsem sledovala cadillac a očima hledala na dálnici známku přítomnosti policie.

Právě jsme minuli nájezd na Rosecrans, když přímo vedle nás zatroubil klakson. Pohlédla jsem do vedlejšího pruhu. Byl to tmavě modrý chevrolet a za volantem seděl Chopper. Raymond ukázal na cadillac, a pak si přejel ukazováčkem přes hrdlo. Chopper se zazubil a ukázal Raymondovi zvednutý palec. Raymond zmírnil tlak na plyn a zpomalil na normální rychlost, zatímco chlapík v chevroletu přejel do našeho pruhu a zrychlil. Než jsem ztratila Bibiannu z dohledu, chevrolet ji právě začínal předjíždět. V té chvíli jsem si totiž všimla jeho poznávací značky. Přeběhl mi mráz po krku a po zádech a usadil se mi v kříži. Stálo tam PARNELL. Raymond musel mít auto Parnella Perkinse po celou dobu od jeho smrti, pravděpodobně ho používal k fingovaným žádostem o náhradu škod z havárií.

Raymond si všiml policejního vozu v pruhu mířícím na jih. Bylo možné, že někdo zavolal policisty a řekl jim o jeho výstřední jízdě, protože strážník se na ford rychle vylekaně podíval, když jsme je míjeli. Raymond to střihl přes dva pruhy doprava a najel na nejbližší sjezd z dálnice. I kdyby to policisté rychle otočili, ujel by jim. Našel tmavou postranní uličku, zajel k chodníku a zaparkoval. Opřel se a prudce vydechl.

Začala jsem se třást, ze strachu, z úlevy, z pomyšlení na Bibiannin osud a krvavých představ Bibianniny matky, kterou jsem nikdy neviděla. Myslela jsem na Parnella ležícího s kulkou v hlavě tváři k zemi na parkovišti. Stiskla jsem ruce mezi koleny, drkotaly mi zuby a přerývaně jsem dýchala.

Raymond na mě zmateně pohlédl. „Co je to s tebou?“

„Drž hubu, Raymonde. Nechci s tebou mluvit.“

„Nic jsem neudělal. Co jsem udělal?“

„Ty jsi nic neudělal? Nemůžu uvěřit…“

„Ta holka mi ukradla auto, a tak jsem ji stíhal. Cos‘ čekala?“

„Ty ses zbláznil!“

„Já jsem se zbláznil? A proč? Protože se nenechám tou děvkou obrat o všechno, co mám? Měla bys to tak brát.“

„Co s ní bude?“

„Co já vím.“

Narovnala jsem se, podrážděná jeho přístupem. „Nehraj hlupáka, Raymonde. Co jí Chopper udělá?“

„Jak to mám vědět? Nejsem žádný zasraný médium. Nestarej se o to. Nemá to s tebou nic společnýho.“

„A co její matka?“

„Co je ti do toho? Přestaň se chovat, jako by to byla moje chyba.“

Ohromeně jsem na něj pohlédla. „A čí je to teda chyba?“

„Bibianny,“ odpověděl, jako kdyby to bylo zjevné.

„Proč je to její chyba? To tys‘ pořezal tu ženu.“

„Koho, Ginu? Vždyť žije, nebo snad ne? Což se nedá říct o Chagovi. Zabili mi bráchu, a kdo si myslíš, že to udělal?“

„Ona ne,“ odsekla jsem.

„O to právě jde,“ odpověděl trpěfivě. „Ona neudělala nic. Je nevinná, že? Přesně jako on. Zaplatí stejnou mincí. Tak to stojí v Bibli – oko za oko – a tak je to i v tomhle případě. Hele, mohl jsem tu děvku zabít, ale neudělal jsem to, že jo. A víš proč? Protože jsem dobrák. Nikdo to nechce uznat. Bibianna se musí naučit, že si se mnou kurva nemůže zahrávat, to už jsem říkal. Myslíš, že to dělám rád? Kdyby dělala, co jsem jí řekl na počátku, nebyli bysme tady.“

„Co konkrétně?“

„Přestala dělat drahoty a začala to brát vážně. Měla si mě vzít, když jsem ji požádal o ruku. Nejsem blbej, víš. Nevím, co se to děje, ale jsem pořád ještě trpělivej. A ty bys měla bejt taky. Rozumíš?“

Zírala jsem na něj, neschopná slova. Měl tak pokřivený pohled na život, že se na něj nedalo jít s rozumem. Zdálo se, že se skutečně považuje za nevinného, obět okolností, v nichž byl za jeho chování zodpovědný každý kromě něj. Jako každá „obět“‚, kterou jsem kdy viděla, lpěl na svém „spravedlivém“ vysvětlení a používal je jako omluvu pro zneužívání jiných lidí.

Raymond zvedl telefon a vytukal číslo. „Čao, Luisi. Raymond. Hoď si něco na sebe, za minutku tě vyzvednem‘.“ Pohlédl na hodinky. „Za deset minut. A vem vořecha.“

Pak nastartoval auto a vyjel, zamířil zpátky na hlavní tepnu jižním směrem. Dívala jsem se z okna. Raymond jel zvolna, asi šedesátkou. Byli jsme na bulváru Sepulveda, nedaleko letiště. Nebyla to zrovna příjemná čtvrť a moc se mi ven nechtělo, ale říkala jsem si, že nebudu v bezpečí, dokud se mi nepodaří zavolat policii. Otevřela jsem dvířka vozu. Raymond zrychlil.

„Prosím tě, zastav. Vystupuju,“ řekla jsem.

Zvedl zbraň a zamířil ji na mě. „Zavři ty dveře.“

Udělala jsem, co řekl. Vrátil se pohledem zpátky k silnici. Ve světle pouličních lamp jsem studovala jeho profil, vlasy ještě mokré od sprchy, neuspořádané kudrny, tmavé oči, dlouhé řasy, jamku na bradě. Měl holou hruď, byl bos a měl velmi světlou kůži. Viděla jsem slabé jizvičky v ohbí jeho paží. Hádala jsem, že po napětí z honičky a návalu adrenalinu začnou euforické účinky drogy v jeho žilách opadat. Vrátily se mu tiky. Jeho tajemná nervová spojení vyvolávala sérii reakcí, jako kdyby dostával miniaturní elektrické šoky. Otevřel ústa a škubl krkem doprava. Jeho tělo poskočilo se stejnou nepotlačitelnou reakcí, která se u mě dostaví, když mi doktor poklepe gumovým kladívkem na čéšku. V tom okamžiku prostě nedokážu zabránit noze, aby vyletěla. Zdálo se, že Raymond žije pod neustálými útoky neviditelných gumových kladívek, která ho náhodně napadají v každou denní dobu a zkoumají jeho reflexy…
malí elfové a víly, kopající do něj jako boty. Kdyby škubl rukou, v níž držel zbraň, špatným směrem, udělal by do mě spoustu děr. Můj vlastní adrenalin poklesl a zůstalo jen vyčerpání.

„Ach Bože, Raymonde. Prosím. Chci jít prostě domů,“ řekla jsem unaveně.

„Tady tě vystoupit nenechám. Je to tu příliš nebezpečný. Nepřežila bys ani pár kroků.“

Chtělo se mi smát nad absurditou jeho obav. Míří tady na mě zbraní, zřejmě připravený mě zabít, kdyby na to přišlo, ale nechce mě nechat vystoupit na ulici v pochybné čtvrti. Raymond vyťukal jiné číslo. Vážně mi připomínal nějakého vysoce postaveného podnikatele.

Někdo na druhém konci telefon zvedl.

„No, ‚brej večer,“ řekl. „Mám problém. Někdo mi právě ukradl auto…“

Seděla jsem se shrbenými zády, kolena opřená o přístrojovou desku, a udiveně poslouchala, jak se Raymond svěřuje městské policii ohledně svého ukradeného cadillacu. Podle toho, co jsem zaslechla, se měl dostavit na 77. oddělení a vyplnit protokol o pohřešovaném vozidle. Byl samá ochota, pan Poctivý občan, který žádá pořádkové síly o pomoc v nouzi. Zavěsil a dojeli jsme potichu až k Luisovu domu.

Zastavili jsme u chodníku a Raymond na něj rychle zazvonil. O chvíli později se objevil Luis s Perrem po boku. Raymond zatáhl ruční brzdu a vystoupil. „Budeš řídit,“ řekl Luisovi.

Luis usadil psa na předním sedadle mezi námi a usedl za volant. „Kam jedeme?“

„Na policii.“

Luis vyrazil. Perro se ke mně naklonil a vydechoval zkažený vzduch. Soudila jsem, že by dal sám přednost sedadlu u okna, aby mohl vystrčit hlavu a nechat si uši povívat ve větru.

Luis s opatrným zájmem sledoval Raymonda ve zpětném zrcátku. „Co se vlastně stalo?“

„Bibianna ukradla cadillac. Musíme sepsat protokol.“

„Bibianna ukradla cadillac?“

„Jo, věříš tomu? Po tom všem, co jsem pro ni udělal? Zavolal jsem Choppera a poslal ho za ní. Nemám na tyhle sračky čas, chápeš, ne?“ Luis to nekomentoval. Všimla jsem si, že sklouzl pohledem ke mně, ale co jsem na to mohla říct?

Dojeli jsme na 77. oddělení policie. Luis zaparkoval na ulici, vystoupil z vozu a postavil se k zadnímu sedadlu, odkud mu Raymond dával instrukce ohledně ukradeného cadillacu. „A co registrace?“ zeptal se.

„Je uvnitř auta,“ řekl Raymond podrážděně.

„Chceš, abych jim dal tvůj telefon?“

„Jak jinak mi můžou dát vědět, až to auto najdou?“

„Aha.“

„Jo, ‚aha‘,“ řekl Raymond. Luis zmizel.

„Je to hlupák,“ prohodil Raymond pro sebe. Pak zezadu kopl do mého sedadla. „Ještě pořád na tebe mířím,“ poznamenal. „Nezapomněl jsem, žes‘ pomohla Bibianně utýct.“

Čekala jsem v autě s Raymondem, přišpendlená na místo Perrovou váhou, a přála si, aby se tu objevil nějaký policajt a já mohla křičet o pomoc. Projelo okolo nás několik hlídkových vozů, ale nezdálo se, že by si někdo všiml, že tenhle obyčejně vypadající člověk je ve skutečnosti nebezpečný zločinec. Zírala jsem na policejní stanici, která ode mě nebyla ani dvacet metrů.

Luis se vrátil do auta a beze slova nastoupil. Rychle pohlédl do zpětného zrcátka. Obrátila jsem se, podívala se dozadu a překvapeně si uvědomila, že Raymond usnul.

Jakmile jsme dojeli k Raymondovu domu, Luis mu musel pomoci do schodů. Šla jsem první a pes náš průvod uzavíral. Raymond byl vzhůru, ale vypadal vyčerpaně a zdálo se, že je mimo. Když jsme došli do bytu, Luis odemkl dveře. Na okamžik dopadlo vnější světlo na Raymondova holá záda a všimla jsem si, že má kůži křížem krážem pokrytou jizvami, jako síť bílého diamantu. Jejich rovnoměrné rozmístění naznačovalo poměrně metodickou práci.

Když jsme byli uvnitř, prohlédla jsem očima obývací pokoj ve snaze objevit tašku, kterou jsem tu předtím nechala. Všimla jsem si, že leží na zemi, napůl schovaná pod polstrovanou židlí. Zjevně ji ve rvačce odkopli na stranu. Byla doširoka otevřená. Luis držel Raymondovu zbraň a vedl mě ke gauči. Posadila jsem se. Z toho úhlu jsem jasně viděla, jak z tašky čouhá konec pistole SIG-Sauer. Přinutila jsem se odvrátit pohled. Neodvážila jsem se podat si ji ve strachu, že by si toho mohl všimnout Luis. Raymond se odpotácel do postele.

Tu noc jsem byla nucená spát na gauči. Perro hlídal hlavní vchod a Luis odpočíval v křesle a hlídal mě s Raymondovou zbraní v ruce. Kuchyňská žárovka slabě svítila. Občas jsme se s Luisem ve spoře osvětlené místnosti setkali pohledem, měl tmavé oči zbavené jakýchkoli pocitů. Stejně se na vás dívá váš milenec poté, co si našel někoho jiného. Ať už jste spolu prožili cokoli, je to pohřbeno pod vrstvami nepřátelství a lhostejnosti.

V osm hodin mě probudilo bušení na hlavní dveře. Perro začal divoce štěkat. Spustila jsem nohy z gauče, zvedla se a automaticky došla ke dveřím. Luis mě předběhl. Chytil psa za obojek, otevřel dveře a já jsem spatřila Dawnu, stojící na prahu ve slušivém černém kostýmu. Ach, skvělé. Tak tomuhle Dolan a Santos říkali ‚Nebojte se Dawny, udržíme ji stranou.‘ Raymond se vynořil z ložnice a natáhl si košili. Byl pořád bos a měl na sobě bavlněné oblečení z předešlé noci. „Co se děje?“ zeptal se.

„To je Dawna,“ řekl Luis.

Když šel Raymond ke dveřím, naklonila jsem se přes polstrovanou židli, vytáhla zpod ní svou tašku a zakryla konec pistole.

Luis se otočil. „Sedni si.“

„Vždyť sedím,“ řekla jsem podrážděně. Posadila jsem se na polstrovanou židli a předstírala, že se nudím, zatímco se Raymond a Dawna tiše vítali. Její tvář se při pohledu na něj zkroutila pláčem. Raymond ji objal a houpáním ji konejšil. Čekala jsem, až si mě všimne. Jedinou útěchou pro mě byla moje taška, která teď ležela napravo od židle, přímo pod mými prsty. Luis odešel do kuchyně, opíral se o linku a s naprostým soustředěním si balil marihuanovou cigaretu. Zfetovat se v neděli ráno. Přesně to všichni potřebujeme. Dawna se posadila na gauč a stále plakala do Raymondova kapesníku.

Měla bledou tvář a ústa zvýrazněná zářivě rudou rtěnkou. Vlasy měla čerstvě odbarvené na nejsvětlejší odstín a trčely jí na všechny strany, jako kdyby je někdo bral po tlustých svazečcích a ostříhal je nůžkami. Výsledkem byl naježený kohout. V místě, kde jí odstávalo sako, jsem si všimla pevně obtaženého obvazu, připevněného náplastí. Nevypadala zrovna dobře a říkala jsem si, že se na ní dost podepsalo její zranění. Viděla jsem, jak si Perro lehl na zem vedle gauče a zírá na masitou část Dawniny nohy. Prohlížela jsem si ji s hrůzou a úzkostí. Jakmile se trochu vzpamatuje, musí si mě všimnout. Byla velká šance, že si mě bude pamatovat z kanceláře Kalifornské pojišťovny, ale co jsem s tím sakra mohla dělat?

22

Nejrafinovanější součást každé lži je uvědomit si, jak byste se chovali, kdybyste byli nevinní. Nemohla jsem předstírat, že Dawnu Maldonadovou vůbec neznám. Byly jsme tam obě v tu úterní noc, kdy Chaga zabili. Mám s ní ale jednat jako s přítelem nebo nepřítelem? Za daných okolností se zdálo nejrozumnější zůstat zticha a počkat, jak se situace sama vyvine, jako improvizované divadlo. Protože nebylo kudy utéct, sevřela jsem svou tašku pod paží a přešla ke kuchyňskému stolu. Posadila jsem se a tašku jsem jen tak mimochodem položila vedle nohy židle. Zvedla jsem Bibiannin rozdrbaný balíček karet, zamíchala jsem je a snažila se si vzpomenout, jak Bibianna obvykle vykládala pasiáns.

Raymond a Dawna se mezitím začali bavit o té střelbě. A právě v tom okamžiku si mě Dawna konečně všimla. „Co ta tady dělá?“

Hm, říkala jsem si, tady to máme.

Raymond vypadal překvapený její reakcí a zjevně nepřátelským tónem, který vůči mně zaujala. „Jo, promiň. To je Hannah. Je to Bibiannina kamarádka.“

Dawna měla ledově modré oči zvýrazněné černou linkou, pohled kalkulující. „Proč se nezeptáš ji“? Byla tu noc s nimi.“

„Ona?“

„Byla v tý restauraci, seděla s nimi u stolu, když jsem s tebou dotelefonovala.“

Raymond vypadal zmateně. „To mluvíš o Hannah?“

„Bože, Raymonde, vždyť jsem ti to právě teď řekla, nebo ne?“ Obrátil se ke mně. „Myslel jsem, žes‘ potkala Bibiannu ve vězení!

Myslel jsem, že jste se skamarádily v cele.“

Začala jsem vykládat karty, jako kdyby o nic nešlo. Sedm balíčků, první kartu lícem nahoru, ostatní z rubu. „To jsem nikdy netvrdila. Dostaly jsme se do lapáku spolu, ale seznámily jsme se už předtím v baru. Myslela jsem, že ti to řekla, nebo že jsem to zmínila já sama.“

Další kolo, přeskočit první hromádku. Otočenou kartu položit na druhou hromádku, ostatních pět tváří dolů. Prostě si tu hraju pasiáns a jsem v úžasný pohodě. Luis se zájmem poslouchal a dával pozor, aby na sebe nepřivolal pozornost, aby na něj Raymond náhodou nevyletěl.

„Cos‘ tam kurva s ní a Jimmym Tatem dělala?“

Ach, došlo mu, že to byl Tate, zřejmě podle toho, jak Dawna popsala toho druhého chlápka. „Nedělala jsem nic. Právě jsme se šli najíst do vedlejšího podniku, když se ti dva objevili.“

„Bibianna byla s Jimmym Tatem?“

Dawna si odfrkla. „Ježíši, Raymonde. Co je to s tebou? Mluvíš jako papoušek.“ Koutkem oka jsem pozorovala, jak se baví. Jako dítě byla zřejmě přesně to, které vlastní důležitost zdůrazňuje žalováním na sourozence.

Raymond ji ignoroval a soustředil se na mě. „Jak to, žes‘ mi nikdy neřekla, že tam s ním tu noc byla?“

„Byl tam se mnou Jimmy Tate. Narazili jsme na Bibiannu v tom baru a nabídli jí, ať jde s náma na něco k jídlu. Co na tom?“

„Tomu nevěřím.“

Přestala jsem vykládat karty. „Ty mi nevěříš?“

„Myslím si, že lžeš.“

„Tak moment, Raymonde. Znám tě dohromady pět dnů. Jak to, že jsem ti najednou zodpovědná za svoje chování?“

Raymondovi se leskly oči a měl na můj vkus příliš měkký hlas. „Dawna tvrdí, že mýho bratra zabil Tate. Vědělas‘ to?“

Jejda. To jsem tedy věděla. Neřekla jsem nic a přemýšlela jsem, proč mám najednou tak sucho v ústech. Nemohla jsem přijít na žádnou adekvátní odpověd. Tentokrát mi pohotově nevytanula na mysli žádná lež.

„Odpověz,“ prohlásil. „Tate zabil mýho bratra?“

Probírala jsem všechny možnosti, nechtěla jsem se ještě nechat zatáhnout do nějaké akce. „To nevím,“ řekla jsem. „Když se začalo střílet, praštila jsem sebou na chodník.“

„Nevidělas‘ u Tateho zbraň?“

„No, věděla jsem, že Tate má zbraň, ale nevím, co udělal, protože jsem se nedívala.“

„A co Chago? Vědělas‘, že ho zasáhli. Kdo myslíš, že to udělal?“

„To netuším. Vážně. Neměla jsem ponětí, co se děje. Prostě jsme s Tatem narazili na Bibiannu, šli jsme se vedle najíst a než jsem se nadála, objevili se tihle dva zabijáci, namířili na Bibiannu pistoli a odvedli ji pryč. Pak se začalo střílet a objevili se poldové. Bibiannu a mě strčili do vězení…“

Pohybovala jsem se tady po pevnější půdě, protože jsem věděla, že Dawna zmizela přibližně v době, kdy byl Chago postřelený. Vycházela jsem z předpokladu, že netuší, co se stalo potom. Popravdě řečeno mě ani tolik neznepokojovalo dané téma jako možnost, že si vzpomene, že mě viděla v kanceláři Kalifornské pojišťovny.

Studovala moji tvář, čelo svraštělé a v očích ten podivný pohled, který naznačuje, že se jí zamlžuje paměť. Každým okamžikem se však ta mlha mohla začít zvedat. „Snaží se tě oblafnout, Raymonde.“

„Já si to vyjasním,“ řekl podrážděně. Odvrátil se, zapálil si cigaretu a pozorně si mě prohlížel, když do sebe natáhl kouř.

Zazvonil telefon. Všichni čtyři jsme se otočili za zvukem a zírali na přístroj. Luis se pohnul jako první a zvedl sluchátko. „Haló?“ Chvíli poslouchal, a pak pravou dlaní přikryl mluvítko. „Volá policie, prej našli to auto.“

Raymond si vzal telefon. „Haló?… Jo, to je ono… Je někdo zraněný? Ach, vážně? Hm, to nerad slyším. Kde je to? Hm, aha… jo. Kde je to auto teď? Jo, jistě. Vím, kde to je… Aha, opravdu? To je ale zlý.“

Raymond vstal od telefonu s pohledem na Luise. „Bibianna měla nehodu v kaňonu Topanga. Chopper vytlačil cadillac ze srázu, podle toho, co ten člověk říká.“

„Do prdele,“ poznamenal Luis.

Cítila jsem, jak mi srdce tluče až v krku. „Co je s Bibiannou? Je v pořádku?“

Raymond mávl rukou. „Nestarej se. Je v nemocnici svatýho Jana. Hoď na sebe bundu; panenko. Máme práci.“ Zazubil se na Luise. „To je skvělý. Cadillac je zdemolovanej. Dostaneme dva a půl tácu.“ Všiml si výrazu mojí tváře. „No co koukáš? To je legální nárok na náhradu škody,“ řekl pokrytecky.

„A co já?“ zaprotestovala Dawna.

„Ty můžeš jít s náma, jestli chceš, nebo tady můžeš zůstat a vyspat se. Vypadáš zničeně. Vrátíme se za hodinu, a pak půjdeme do pohřební síně.“

Chvíli vypadala nerozhodně, a pak ustoupila. „Tak běžte. Já si chvilku odpočinu.“

Raymond řídil na dopravní podmínky trochu moc agresívně. Tísnila jsem se mezi ním a Luisem na předním sedadle, jednu nohu zapřenou o přístrojovou desku a sem tam jsem nedobrovolně vyjekla, když Raymond nečekaně přejel z pruhu do pruhu bez varování, nebo když se s fordem přiblížil na pár centimetrů k zadnímu nárazníku jiného auta, než se mu zamračeně na poslední chvíli vyhnul. Měl stisknuté zuby, téměř nepřetržité tiky a všechno v jeho životě bylo chybou někoho jiného. Na jeho bláznivou jízdu zareagoval dokonce i Luis, který při jedné „skorosrážce“, kdy nám hrůzou vstaly vlasy na hlavě, zamumlal „Ježíši“.

Oba si přese mě povídali, jako kdybych byla prázdný prostor, takže mi chvíli trvalo, než mi došlo, o čem mluví.

Raymond říkal: „Ta hloupá děvka musela vyjet ze 101 u Topangy. Bože, jak může někdo bejt tak hloupej. Vždyť je to uprostřed země nikoho. Znáš tu cestu?“

„Jo, je dost hrozná,“ řekl Luis.

„Ta nejhorší. Okolo se tyčí jenom hory. Na všech stranách strmé srázy. Měla zůstat v obydlený oblasti a najít nějakýho policajta. Tam nikdy nemohla najít žádnou pomoc. Chopperovi stačilo počkat, až vletí do jedný z těch prudkejch zatáček, a pak bum!“ Raymond gestem vyjádřil své opovržení. „Poldové tvrdí, že musel do cadillacu pořádně naletět zezadu, a pak došlo i na něj.“ Naznačil rukou klesající gesto.

Pohlédla jsem na Raymonda. „On taky vyletěl?“

Raymond se na mě podíval, jako kdybych až do této chvíle neuměla anglicky. „O čem sis myslela, že tu mluvíme? Chopper je mrtvej a ona k tomu nemá daleko. To jí patří. To ti nedošlo? Bibianna je na pozorování… na jednotce intenzívní péče.“

„Ach, ne,“ vydechla jsem.

„Co je to s tebou? To je podle tebe taky moje chyba? Bibianna mi ukradne zasraný auto, celý ho zničí a já za to můžu?“

„Proboha, Raymonde. Přiznej si zodpovědnost. Máš v tom prsty a víš to.“

„Nepokoušej svý štěstí, ty děvko. Já jsem nic neudělal!“ Raymondova tvář potemněla a řídil v kamenném tichu. Cítila jsem, jak se mi v hrudi usazuje úzkost a tísní můj zažívací systém.

Vyjeli jsme ze 405 na dálnici Santa Monica a zamířili západním směrem k výjezdu na Cloverfield, kde jsme zatočili doprava. Kdysi jsem u svatého Jana byla a vzpomínala jsem si, že to není daleko, někde poblíž Dvacáté první nebo Dvacáté druhé ulice, mezi bulváry Santa Monica a Wilshire. Bylo půl jedenácté. Nemocnice většinou nerady vidí návštěvy na jednotce intenzívní péče, ale Raymond si nepochybně cestu dovnitř najde.

Zaparkovali jsme na místě vyhrazeném pro návštěvy a přešli k hlavnímu vchodu. Uprostřed cihlami vydlážděného dvora hlasitě stříkala fontánka vykládaná modrozelenými kachlíky. Za fontánou byla bronzová busta Irene Dunneové, první dámy svatého Jana. Nemocnici tvořil rozlehlý blok, který byl zřejmě kdysi jednolitou masou betonu. Ted vepředu vystupovalo kryté sloupořadí, po každé straně lemovala budovu dvě křídla s několikapatrovým přístavkem krčícím se vzadu. Vypadalo to, že většina dostupné půdy byla pohlcena novou výstavbou a okolní budovy se připojovaly postupně tak, jak nemocnice potřebovala stále větší prostor. Okolo stály jen skromné rodinné domky ve stylu 50. let. Projela kolem nás sanitka, která občas krátce zahoukala. Její žlutá světla zářila, sirény vypojené, když mířila k vjezdu na pohotovost.

Na každé straně hlavního vchodu vedly rampy pro pojízdná křesla a mezi nimi leželo hlavní schodiště. Vyšli jsme po schodech do haly, pokryté jemným kaštanově hnědým kobercem, kde byl cítit pronikavý nemocniční zápach. Na levé straně byla jedna celá zeď pokrytá seznamem jmen osob, které významně finančně přispěly nemocnici svatého Jana. Vzdálenějšímu konci zdi dominovala rozsáhlá olejomalba postavy s kudrnatými vlasy vzhlížející v utrpení k nebesům.

Raymond prozkoumal tabuli s informacemi o pacientech, aby zjistil, kde se nachází JIP. Utěšovala jsem se, že Bibianna musela být při vědomí, když ji sem přivezli, protože jinak by se policisté nedověděli, kdo je. Pokud jsem věděla, nenosila s sebou žádné doklady.

Za zády jsem zaslechla útržek rozhovoru. Ženský hlas říkal: „… a tak říkám tý holce na úřadu šerifa, ‚A co je vám do toho? Jestli nebyl z ničeho obviněnej, jak to, že jste mluvila s jeho sociálním kurátorem?‘ To je porušení jeho občanskejch práv nebo tak něco, ne?…“

V mozku se mi spojily dva dráty a uzavřely obvod. Vyšlo ze mě takové to „ech“, které vydáte, když si vylijete ledovou vodu do klína. Došlo mi, kdo je ta dcera doktora Howarda, ta nevěsta na fotografii.

Byla to úřednice, která mi dala tak zabrat na úřadu šerifa v Santa Tereze, když jsem se snažila zjistit Bibianninu adresu. Ach, sakra, musím se dostat k telefonu. Žádný div, že si Dolan myslel, že mu unikají informace!

Raymond nás dovedl k výtahu, kterým jsme vyjeli do druhého patra. Když se otevřely dveře, zabočili jsme doprava, prošli okolo porodnického oddělení, kterým procházela čerstvá maminka v dlouhém nemocničním hábitu a trepkách a při chůzi se zlehka přidržovala stěn. Raymond se choval, jak nejlépe dovedl, pohyboval se rychle s pohledem upřeným před sebe. Všimla jsem si, jak Luis občas mrkne do nějakého prázdného pokoje. Dělala jsem totéž, nemohla jsem odolat, i když toho nebylo moc k vidění. Ve vzduchu už byl cítit oběd.

V křídle označeném Jih-2 sídlily jednotka intenzívní péče, koronární oddělení, jednotka kardiochirurgie a jednotka intermediámí péče za zavřenými dvojitými dveřmi. Vedle cedule, na níž stálo NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN, visel na zdi telefon. Zjevně jste museli nejprve dovnitř zavolat a dostat povolení vstoupit. Ve vedlejší čekárně seděly čtyři ženy, povídaly si a četly časopisy. Všimla jsem si telefonu pro veřejnost, stojánku na časopisy a barevné televize. V chodbě byla fontánka s vodou a ve výklenku soška svatého, držícího malého Ježíška za holý zadeček. Podlahu tvořily naleštěné mramorové dlaždice s tenkým kovovým lemováním.

Luis se posadil na béžovou kůží potaženou lavičku a nervózně mu poskakovala kolena. Okolo prošel laboratorní technik s tlustou tubičkou plnou tmavočervené krve. Luis vstal a přešel ke zdi, kde studoval tři řádky informující o návštěvních hodinách. Poprvé jsem tyhle dva viděla v situaci, kterou nedokázali zvládnout pomocí síly svalů.

Raymond byl stejně jako Luis patrně jedním z těch lidí, které nemocnice stísňuje. Byl krotký a zdvořilý. Začaly mu zase tiky a trhání hlavou mi připomnělo ten druh polekané reakce, které mě občas přepadají před usnutím. Zaměstnanci nemocnice, kteří si ho všimli, patrně za chůze určili jeho diagnózu a nepřemýšleli o ní o nic víc, než jsem o ní v této chvíli přemýšlela já. Podle toho, jak se Raymond choval, jsem soudila, že byl jako dítě hospitalizovaný, vystavený léčebným procesům, kvůli kterým byl nervózní a měl se na pozoru. Skoro nepostřehnutelně zpomalil, schoval ruce do kapes a přemýšlel, co dál.

Právě zvedal telefon, když se otevřely dvojité dveře a vynořila se ošetřovatelka. Měla rusé vlasy, bylo jí asi třicet, na sobě bílý kalhotový kostým, bílé boty s pevnými podrážkami a sesterský odznak, ale žádný čepeček. „Můžu vám nějak pomoct?“

„Ano, ehm, mám… moji snoubenku sem přivezli včera v noci. Měla autonehodu. Policie tvrdí, že je tady. Její příjmení je Diazová… Chtěl jsem vědět, víte, jestli bych ji mohl vidět.“

Příjemně se usmála. „Počkejte chviličku, zjistím to.“ Přešla k čekárně, strčila dovnitř hlavu a kývla na jednu z návštěvnic. Oslovená žena odložila časopis a následovala sestřičku přes dvojité dveře. Využila jsem možnosti nahlédnout přes sklo, ale viděla jsem jen další chodbu, na jejímž vzdáleném konci ležela sklem uzavřená místnost vybavená spoustou monitorovacího zařízení. Pacient byl sotva vidět a nedalo se nijak zjistit, jestli je to Bibianna nebo ne.

Luis přenášel váhu z nohy na nohu a jemně luskal prsty. „Ach jo, tohle nesnáším. Jdu dolů do haly. Můžete mě vyzvednout cestou zpátky. Možná objevím automat na kafe a seženu si něco k jídlu.“

„Běž,“ řekl Raymond.

Luis překřížil ruce a objal sám sebe. „Chceš donýst kafe nebo něco takovýho?“

„Zmiz už odtud, Luisi. Kašlu na to.“

„Možná se za chvíli vrátím,“ řekl. Pohlédl na mě, pak se vrátil několik kroků a čekal, jestli bude mít Raymond nějaké vážné námitky. Zdálo se, že Raymond bojuje s vlastní touhou utéct. Luis se otočil a zamířil k výtahům.

Jakmile zmizel z dohledu, dotkla jsem se Raymondovy paže. „Půjdu se podívat, kde tady mají záchod, jo?“

Sestřička se vrátila. „Bude to trvat pár minut. Neurolog právě odešel, ale myslím, že je ještě v nemocnici. Přejete si ho nechat vyvolat?“

„Ach, ano. Mohla byste to udělat?“

„Jistě. Můžete se posadit, jestli chcete,“ řekla a ukázala na čekárnu.

„Bude v pořádku?“

„To skutečně nemůžu říct,“ odpověděla ošetřovatelka. „Můžete si s doktorem Cherbakem promluvit o jejím stavu, jakmile sem přijde. Vaše jméno?“

„Raymond. Počkám tady. Nechci nikoho vyrušovat…“

„Tamhle je automat, jestli chcete kávu.“

„Můžete mi říct, kde jsou toalety?“ zeptala jsem se. Bože, nemohla jsem vymyslet nějaký důmyslnější důvod, jak od těchhle chlápků vypadnout?

Sestra ukázala do chodby. „První dveře.“

Šla jsem do čekárny s Raymondem. Jakmile se posadil na gauč, řekla jsem: „Budu hned zpátky.“

Sotva mi věnoval pozornost, jak byl neklidný. Vzdálila jsem se od u: ho a snažila se ovládnout svou touhu rozběhnout se. Minula jsem toalety a pokračovala v cestě, hledala jsem místo, kde bych měla trochu soukromí a mohla si zatelefonovat.

Dvojka-Jih přecházela do další části nemocnice Hlavní-2 bez nějaké patrné změny v barvě podlahy nebo stěn, které byly světle modré a béžové, se vzorem zaječích ocásků a stínů listnatých stromů. Uvědomovala jsem si, že jsem přešla od téměř smrti po téměř zrození, nápisy na zdi hlásaly Porodní sál, Ošetřovna novorozenců a Čekárna pro tatínky. Hledala jsem telefon na mince, a prohledávala tašku, v níž jsem měla zbraň, ve snaze najít poházené drobné. Cítila jsem, jak ve mně narůstá panika, zatímco ubíhaly vteřiny. Jakmile předám zásadní informaci Dolanovi, vypadnu odtud. Minula jsem informační tabuli. Po levé straně jsem měla pult s monitory připevněnými na zdi, na nichž byly kmitající zelené linky ubíhající doleva, které podle mě ukazovaly funkce něčího srdce.

Málem do mě vrazila černošská sestra, která vyšla z místnosti označené „Sesterna“. Měla na sobě bílé roucho až po kotníky, svázané vzadu, roušku posunutou doprostřed čela jako světle zelený výstupek. Bylo jí asi čtyřicet let, byla štíhlá, měla tmavé oči a jemnou tvář bez vrásek. „Můžu vám nějak pomoct?“

„To upřímně doufám,“ řekla jsem. „Věci se mají takhle a prostě mi to musíte věřit. Jsem soukromý detektiv ze Santa Terezy. Pracuju v přestrojení na případu pojišťovacího podvodu a jsem tady ve společnosti zločince, který se po mně každou chvíli začne shánět. Musím zavolat nadporučíkovi Dolanovi do Santa Terezy. Máte tu nějaký telefon, který bych mohla použít? Přísahám, že to nebude trvat dlouho a může mi to zachránit život.“

Zírala na mě s prázdným výrazem člověka, který si srovnává informace. Muselo to být něčím v tónu, který jsem použila, čisté zoufalství překryté „naléhavostí“. Určitě to nebylo tím, jak jsem vypadala. Projednou jsem mluvila pravdu a každou buňkou svého těla jsem se snažila dokázat svou upřímnost. Poslouchala a její hnědé oči se zaujetím pozorovaly moji tvář, zatímco jsem hovořila. Je možné, že příběh, který jsem jí řekla, byl tak neskutečný, že se jí prostě nezdálo, že bych si ho mohla vymyslet. Beze slova ukázala na telefon ležící na stole za pultem.

23

Zavolala jsem nemocniční operátorku a nechala si spojit soukromé číslo, které mi dal Dolan. Zatímco jsem čekala, až se dovolám, prohlížela jsem si vývěsní tabuli rozdělenou na několik částí. Byly zde lékařské obrázky, upozornění o chystaných kurzech a jídelní lístky nedalekých restaurací s rychlým občerstvením, které nabízely dovoz jídla zdarma. Umírala jsem hlady.

Když jsem uslyšela Dolanův hlas, zavřela jsem oči, dala si ruku na srdce a s úlevou jsem se pohladila. „Nadporučíku Dolane, tady Kinsey Millhoneová. Volám z nemocnice svatého Jana a nemám moc času.“

„Co se děje?“

Začala jsem vysvětlovat, mozek spěchal napřed a já jsem se snažila uspořádat informace, zatímco jsem mluvila. „Za prvé, Bibianna Diazová tady leží na JIPu. Včera v noci ji srazili s autem z cesty –“

„Slyšel jsem o tom,“ přerušil mě Dolan. „Vy o tom víte?“

„Jeden ze Santosových mužů mi zavolal ve chvíli, kdy se ta zpráva objevila. Zaměstnanci nemocnice mají příkcaz být k Raymondovi zdvořilí, ale nepustit ho do blízkosti její postele. Vědí, co mají dělat.“

„No, díky Bohu za to.“ V rychlosti jsem mu pověděla o všem, co se až dosud přihodilo. Řekla jsem mu i o záznamech, které jsem viděla v Buddyho autobazaru. „Myslím, že jsem přišla na to, kudy unikají informace.“ Řekla jsem mu o doktoru Howardovi, tom chiropraktikovi, a o fotografii jeho dcery. Netušila jsem, jak se po svatbě jmenuje, ale dala jsem mu její přesný (i když kousavý) popis. Jako úřednice pracující pro kancelář oblastního šerifa měla skvělou možnost předávat informace svému otci a přes něj Raymondovi. V okamžiku, kdy byla Bibianna poprvé zatčená v Santa Tereze, se Raymond dozvěděl všechny podrobnosti. Najednou mě napadlo: „Nadporučíku, víte něco o tom, jakou zbraní byl zavražděn Parnell? Raymond má Mausera ráže třicet. Viděla jsem ho v zásuvce jeho prádelníku.“

Dolan mi skočil do řeči. „Zapomeňte teď na Parnella a udělejte mi laskavost. Chci, abyste zavěsila a vypadla odtamtud.“

„Proč, co se stalo?“

„Zřejmě už tam dorazil Tate. Nemocnice ho včera pozdě v noci upozornila a on vyrazil na jih. Jestli Raymond zjistí, že tam je, jistě spolu budou chtít zúčtovat.“

„Ach, sakra.“

Za mými zády vešla do sesterny lékařka v chirurgickém zeleném oděvu. Stáhla si čapku a unaveně si protřásla vlasy. Zarazila se a prohlížela si mě. Měla rozcuchané vlasy a v obličeji se jí zračilo vyčerpání. Nedokázala jsem odhadnout, jestli chce telefon nebo židli.

Dolan právě říkal: „Mám tam někoho, kdo vám pomůže dostat se z toho. Vydržte chvilku. Mám jiný telefon…“

Viděla jsem, jak Raymond prošel okolo pultu a míří k výtahům. Zřejmě mě hledal. Nemohla jsem čekat na Dolana. „Musím jít,“ řekla jsem hluchému sluchátku a zavěsila. Každá buňka mého mozku na mě křičela, abych odtud vypadla, ale nemohla jsem tady nechat Jimmyho Tatea samotného. Vyšla jsem ze sesterny a mířila chodbou za Raymondem, až jsem ho dostihla.

Zaklepala jsem mu na rameno. „Hele, kam jdeš?“

Otočil se a podrážděně se na mě podíval. „Kde jsi sakra byla? Hledám tě.“

„Šla jsem se podívat na ošetřovnu novorozenců,“ řekla jsem.

„A proč?“

„Mám ráda miminka. Možná bych si nějaké jednou ráda pořídila, víš? Jsou vážně roztomilá, tak maličká a svraštělá. Vypadají jako čerstvě vylíhnutá ptáčátka –“

„Kvůli tomu tady nejsme,“ řekl nevrle, ale zdálo se, že ho moje vysvětlení umírnilo. Popadl mě za ruku a vyrazili jsme zpátky chodbou k JIPu.

„Mohli bychom si odpočinout a dát si trochu kafe,“ navrhla jsem.

„Zapomeň na to. Už tak jsem celej nervózní.“

Došli jsme do čekárny JIPu a Raymond se zase posadil. Vzal si z jedné hromádky časopis a roztržitě jím listoval. Stránky tiše pleskaly v jinak tiché místnosti. Dvě ženy, sedící na druhém konci, na něj zíraly a upřímně se divily jeho tikům.

Raymond zvedl zrak, přistihl je při činu a vydržel se jim koukat do očí, dokud neodvrátily zrak. „Kriste, nesnáším, když na mě lidi zírají. To si myslí, že to dělám rád?“ Schválně sebou přehnaně škubnul a temně se zamračil na obě ženy, které se rozpačitě ošívaly.

Zeptala jsem se: „Jak je Bibianně? Už něco víš?“

Neklidně sebou pohnul. „Každou chvíli by se tu měl ukázat doktor a promluvit s náma.“

Musela jsem ho odtud dostat. Barevný televizor v rohu měl vypnutý zvuk a běžel v něm přírodovědný film, který ukazoval, jak se dva druhy požírají navzájem.

Raymond se předklonil. „Ježíši, co jim na tom tak dlouho trvá?“

„Nechceš se naobědvat? Pojďme na kávu, najdeme dole Luise. Umírám hlady.“

Svěsil hlavu, potřásl jí, a pak se vrátil pohledem ke mně s prázdným výrazem. „Co když to nezvládne?“

Spolkla jsem ironickou odpověď. Nenapadlo mě nic, co by nepůsobilo hádavě. Upravila jsem svou reakci. Když jsem o tom tak uvažovala, zdálo se to dokonale v souladu s hloubkou jeho odmítání zdravého rozumu, že se teď bude k smrti bát o ženu, kterou se před necelými čtyřiadvaceti hodinami pokusil zavraždit. Kdyby Raymond zjistil, že je tu Jimmy Tate, celé by to tady rozmlátil.

Řekla jsem: „Oba se zblázníme, jestli budeme čekat tady. Nebude to trvat dlouho. Můžeme se rychle najíst a vrátit se sem. Doktor může přijít až za hodinu.“

„Myslíš?“

„No tak. Dej si aspoň šálek kávy.“

Raymond odhodil časopis a vstal. Když jsme došli do chodby, zpomalil. „Možná bych měl říct ošetřovatelce, kde jsme, pro případ, že by se objevil.“

„Můžu jí to říct já. Běž napřed a přivolej nám výtah, ano?“

Z chodby se vynořily dvě hispánské sestřičky.

V chodbě se něco dělo a oba jsme se podívali. Z rehabilitačního křídla se vynořil doktor a mířil k JIPu. Měl na sobě bílý plášť, sahající až k lýtkům, přehozený přes šedý oblek. Nad kapsou měl modrým písmem napsané celé jméno. Z kapsy mu koukal zakroucený stetoskop jako úzká zahradní hadice. Bylo mu asi padesát let, měl krátce zastřižené šedé vlasy, brýle bez obrouček a kulhal. Pravou nohu měl zpevněnou sádrou s podpatkem na chození, která vypadala jako lyžařská bota. Všiml si mého pohledu a omluvně se usmál, i když mi nenabídl žádné vysvětlení. Představila jsem si nějaký sportovní úraz, v což on asi doufal, Zřejmě ve skutečnosti zakopl o zavlažovací systém, když obíral mšice z růží. „Můžu pro vás něco udělat?“

Raymond řekl: „Jsem tady kvůli Bibianně Diazové. Jste doktor?“

„Jistě. Rád vás poznávám, pane Tate. Jsem doktor Cherbak.“ Natáhl se k Raymondovi a potřásli si rukama. „Ošetřovatelka říkala, že jste tady. Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho…“

Raymondův úsměv trochu ochladl. „Jmenuju se Raymond Maldonado. Co s tím má společnýho Tate?“

Doktor Cherbak nejistě zamrkal, a pak se podíval na Bibianniny záznamy. „Omlouvám se. Chtěla, abychom uvědomili jejího manžela, a přirozeně jsem si myslel…“

Z místa, kde jsem stála, jsem si všimla velkého růžového upozornění „Ochranná vazba“ připevněného na přední straně. Měla jsem dojem, že si toho Raymond všiml ve stejné chvíli jako já.

„Její manžel?“ opakoval. Zíral na doktora, který si musel uvědomit, že udělal obrovskou chybu.

Dotkla jsem se Raymondovy paže a mumlala: „Raymonde, to je nějaký nedorozumění, to je všechno. Možná, že si poranila hlavu. Kdo ví, co říkala? Mohla mít halucinace –“

Raymond se škubnutím uhnul před mým dotekem. „Drž hubu!“ řekl. A pak k doktorovi: „To vám řekla? Jimmy Tate je její manžel? To je blbost. Rozkopu vám ten váš zasranej ksicht, jestli to ještě jednou řeknete.“

Dvě sestřičky, které si dosud povídaly, zbystřily pozornost a sledovaly utkání, jako kdyby to byl seriál v televizi. Cítila jsem, jak mě prostupuje úzkost jako horečka. „Vrátíme se sem později…“

„Jak jí je?“ zeptal se Raymond. Byl útočný a bojechtivě vystrkoval bradu.

„Nemám oprávnění vám –“

„Ptal jsem se, jak jí je. Odpovíš mi, ty čuráku?“

Doktor Cherbak ztuhl. „Vidím, že jsem udělal chybu,“ řekl. „Pokud nejste příbuzným pacientky, mohu vám poskytnout pouze omezené informace…“

Raymond do něho strčil. „Jdi do prdele se svejma chybama! Já si tu ženskou budu brát, chápeš? Já. Raymond Maldonado. Rozumíš tomu?“

Doktor Cherbak se otočil na podpatku, vykročil k JIPu a zmizel za dvojitými dveřmi. Slyšela jsem, jak na druhé straně přikazuje: „Přiveďte sem ostrahu…“

Raymond rozrazil dveře a chytil ho zezadu za paži. „Kde je Bibianna?“ vykřikl. „Kde je?“

Doktor zavrávoral a jedna ze sestřiček se někam rozběhla. Druhá ošetřovatelka zvedla telefon, aby zavolala ostrahu. Raymond vytáhl zbraň a namířil na ni ztuhlou rukou s vražednými úmysly. Položila telefon na vidlici. Držel zbraň před sebou, když procházel chodbou. Vytáhla jsem SIG-Sauera, ale překážel mi doktor. Zdálo se, že zaměstnanci nemocnice jsou všude.

Vykřikla jsem: „Tate!“ a rozběhla jsem se.

Bibianna byla v druhém pokoji. Tate vyletěl a vytáhl zbraň. Raymond vystřelil. Viděla jsem, jak Tate klesá k zemi.

Raymond začal couvat. Mířil přímo ke mně.

Svírala jsem pistoli oběma rukama a křičela: „Stůj!“, ale on věděl, že za dané situace nebudu střílet. Bylo tam příliš mnoho lidí, než abych to mohla riskovat. Odstrčil mě ramenem na stranu a dal se do šíleného běhu, jeho podpatky klapaly po dlaždicích, když proletěl dvojitými dveřmi do chodby. Pořád měl v ruce zbraň, ale pohyboval se příliš rychle na to, aby mohl zacílit nebo střílet nějak přesně. Proběhla jsem dveřmi za ním a stíhala ho po chodbě. Ve dveřích se objevovaly hlavy lidí, které přivolal ten zmatek, ale hned zase mizely při pohledu na zbraně. Raymond doběhl k únikovému východu, vzal za kliku, rozrazil dveře a rozběhl se ze schodů. Zachytila jsem dveře, když se zavíraly, a s rámusem je odrazila. Slyšela jsem, jak Raymond sbíhá dolů, ozvěna jeho kroků se ozývala ve spirále pode mnou. Brala jsem schody po třech najednou a snažila se zmenšit jeho náskok, když jsem slyšela, že už se dostal k v
ýchodu z budovy. Jeho útěk spustil poplašnou sirénu, která začala pronikavě ječet.

Zdvojnásobila jsem tempo a vrazila jednou rukou do dveří, v té druhé jsem držela SIG-Sauera. Málem jsem uskočila před náhlým přílivem jasného slunečního svitu. Viděla jsem, jak se Raymond žene přes trávník přímo přede mnou. Vyběhli jsme ven na jednom konci nemocničního areálu, nedaleko Arizonské třídy, v oblasti malých štukovaných domků, mezi nimiž se občas tyčila třípatrová lékařská budova. Raymond utíkal k ulici, nohama se sotva dotýkal země a rukama rozrážel vzduch. Matně jsem si uvědomovala, že někdo běží za mnou, ale nemohla jsem si dovolit se ohlédnout. Zmenšovala jsem Raymondův náskok a sahala až na dno svých fyzických sil. Musela jsem mít lepší kondici než on, ale přesto už jsem supěla, plíce v jednom ohni. Šest dní bez pravidelného cvičení si vyžádalo své, ale nějakou energii jsem pořád ještě měla.

Raymond se rychle podíval za sebe a odhadoval vzdálenost, která nás dělila. Unikl střele, která se zaryla do palmy. Snažil se běžet ještě rychleji, ale opravdu na to neměl. Už jsem byla dost blízko na to, abych slyšela jeho těžký dech zároveň s mým a jeho podpatky se téměř dotýkaly mých kolen. Pevně jsem svírala pistoli. Natáhla jsem se a pořádně do něj zezadu strčila. Zakopl a rozhodil ruce, jak se snažil získat rovnováhu. Rozplácl se na zem a já jsem mu koleny přistála uprostřed zad. Vyrazil si dech s prudkým uuufff a pistole mu vypadla z ruky. Postavila jsem se a těžce dýchala. Obrátil se, právě když jsem zvedala hlaveň své pistole a dala mu ji mezi oči. Raymond zvedl ruce a sunul se ode mě. Za deset centů bych toho sráče odstřelila. Byla jsem bez sebe vzteky a neovládala jsem se, vřískala jsem: „Ustřelím ti prdel! Ustřelím ti prdel, ty hajzle!!“

Za zády jsem uslyšela: „Ani hnout!“

Prudce jsem se otočila.

Byl to Luis.

Pistolí v pravé ruce mířil přímo na Raymonda. V levé ruce měl odznak. Patřil k losangeleské policii.

Epilog

Když jsem se vrátila zpátky nahoru, ošetřovatelé z pohotovosti už se starali o Jimmyho Tatea, kterého do hodiny operovali. Kulka ho zasáhla do břicha a patrně měl roztrženou slezinu. Bibianna na tom nebyla o moc lépe, ale oba přežili. Jestli spolu žili šťastně až do smrti, to nevím, protože se to celé odehrálo teprve před třemi týdny. Vrátila jsem se zpátky do Santa Terezy právě včas, abych stihla Veřinu svatbu v pondělí večer, kdy se slaví Halloween. Přirozeně jsem neměla čas jít nakupovat, takže jsem si musela obléknout své staré dobré šaty pro každou příležitost, což mi dokonale vyhovovalo. Vera na mě naléhala, abych s sebou někoho přivedla, a tak jsem si vybrala Luise s jeho kačery Donaldem a Daffym na pažích a vším ostatním.

Raymond Maldonado si najal skvělého advokáta. V tomto okamžiku čelí řadě obvinění od vraždy prvního stupně v případě Parnella Perkinse, přes velkou krádež a pojišťovací a poštovní podvod až po drobné krádeže. Myslím, že jisté případy, týkající se jedinců s Tourettovým syndromem, představují pro trestní soudnictví vážný problém. Myslím, že si to nějak zařídí, uvede jména některých klíčových osob v řetězci podvodníků, včetně tří obhájců z právnické firmy Gotlieb, Naples, Hurley & Flushing.

Policajti mi nikdy nepřinesli moji černou koženou bundu. Někdo ji zřejmě sbalil v restauraci v okamžiku, kdy jsem vytáhla paty. Říkám vám, lidi jsou darebáci. A to se netýká jen obyčejných lidí na ulici. Nedostala jsem zaplaceno za celou práci, kterou jsem odvedla. Zaslala jsem policejnímu oddělení v Santa Tereze účet za prokázané služby. Dolan mi řekl, že fakturu předal losangeleskému oddělení policie, které to zřejmě předloží kalifornskému odboru pro pojišťovnictví. Dám těm krocanům devadesát dní na to, aby „zpracovali“ moje peníze, a pak volám svého advokáta.

Jediná věc, kterou je ještě třeba vyjasnit, se týká Gordona Tita a je to velmi jednoduché. Ten kretén mi dal padáka.

118

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.